Globalizované pomocnice
V této feminizaci migrace se propojuje zvláštním způsobem feudální minulost s emancipační přítomností. Filipínské učitelky, brazilské studentky, mexické překladatelky, ghanské právničky vyrážejí do zemí, v nichž dnes ženy řídí koncerny, vysoké školy, politické strany, aby tam zastávaly práci, která po staletí platila jako ženská: uklízejí, vaří, starají se o děti cizích lidí.
Ženy, které jinak představují na celosvětovém pracovním trhu menšinu, tvoří víc jak polovinu všech migrantů. Americká socioložka Arlie Russel Hochschild, autorka knihy Global Woman, to nazývá "ženskou stránkou globalizace". Nikde jinde to není tak zřetelné jako na Filipínách, které vyvážejí pracovní sílu jako jiné země kávu nebo kakao. Země, kde ženy dnes tvoří 70 % všech vystěhovalců.
V 12timilionové Manile existují desítky firem, nabízející speciální kursy, tzv. Philippine women´s University. Většině mladých žen, které na kursy přicházejí, je kolem třicítky, jsou vdané, mají děti, často jsou to učitelky, účetní, veterinářky… Umí učit matematiku, vyznají se v účetních knihách, umí vyléčit krávu. Nyní je učí, jak se v bohatých zemích stelou postele, například v americkém hotelu nebo v italské domácnosti. Učí se zacházet s myčkou nádobí, dovědí se s jakými hračkami si hrají třeba německé děti. Po absolvování šestiměsíčního kursu jsou diplomovanými pomocnicemi v domácnosti.
Hned vedle Women´s University je pracovní burza, rozdělená na stovky malých, často rudým sametem vyložených místnůstek v úzkých uličkách. Před lety odtud starosta Manily vyhnal prostitutky. Přistěhovali se jiní kšeftaři, jejich firmy mají jména jako Royal Dream International Service. Filipínských agentur zprostředkujících práci v cizině je 1200 a všechny slušně vydělávají. Za zprostředkování místa domácí pomocnice v Honkongu berou 40 000 Pesos, cca 665 EUR. Filipínská pomocnice v Honkongu vydělá měsíčně cca 400 EUR, plus ubytování a stravu. Vezme-li takovou práci učitelka, je to samozřejmě práce pod její kvalifikaci, ale zároveň dvojnásobný výdělek než jaký by kdy mohla mít doma.
Singapur, Tajwan, Saúdská Arábie, Kuvajt, Honkong - tam všude mají úřady se zeměmi jako jsou Filipíny dohodu ve smyslu: vy nám pošlete pomocnice, my vám peníze a pracovní povolení. Mohou tak volně cestovat z jedné země do druhé. Ale jak je to se zeměmi, kde taková dohoda není, kde jsou pracovní síly z třetího světa nevítané? Jak je to v případě Německa a ostatních zemí EU? Co dělají ženy, které tam chtějí pracovat?
Za zprostředkování práce v Německu zaplatí Filipínka 300 000 Pesos, cca 5 000 EUR. Tolik stojí doklady k získání turistického víza: zfalšované bankovní konto, padělané majetkové prohlášení, imitované pracovní osvědčení. Doklady, které mají německému konzulátu v Manile namluvit, že žadatelka víza chce do Německa kvůli jeho pamětihodnostem a ne kvůli výdělku. Jiní si obstarají rovnou falešný pas, falešné vízum a najmou někoho, kdo je přes východní Evropu dostane na západ. Každý den opouští na 1900 žen Filipíny a jdou za prací do ciziny. Filipínská vláda je označuje jako "hrdinky dneška". Každý den vydává německý konzulát v Manile několik desítek turistických víz. Nikdo nepočítá, kolik z nich je opravdovými turisty.
Podle odhadu německého institutu pro výzkum hospodářství zaměstnává téměř 4 miliony německých domácností placenou pomocnou sílu, legální, ale především ilegální.
Německé rodiny se bez nich nemohou obejít a jejich práce si cení, německé úřady je pronásledují - většina těchto pomocnic z rozvojových zemí je v bohatých státech ilegálně, to znamená bez pracovního povolení, ale také bez nemocenského pojištění. Socioložka Helma Lutz z university v Muensteru to nazývá "novou otázkou pomocnic v domácnosti v době globalizace". V době digitálního kapitalismu, v zemi z ženskými kvótami a zavedenými pozicemi pro rovné příležitosti na všech úrovních správního aparátu se znovu na program dne dostala otázka služebného personálu. Opět jako za časů císaře pána slouží chudí bohatým. Jenom s tím rozdílem, že služky a chůvy nepocházejí z rodin chudých německých venkovanů a dělníků, ale z třetího světa.
A na Filipínách vyrůstá každé třetí dítě bez matky, nebo bez obou rodičů. Ti pracují dlouhodobě v zahraničí. A pokud se jim daří, najmou ke svým dětem pomocnici. Někoho, kdo je ještě chudší než oni.
Podle týdeníku Die Zeit zpracovala Pavla Frýdlová