Ivana Šáteková: Každodenní sexismus / Everyday Sexism

27.3.2019  Praha  | 

Výstava zaměřená na genderové stereotypy zobrazuje běžné situace, se kterými se ženy v naší společnosti musejí potýkat. Hodnocení týkající se vzhledu, mateřství, správného chování či vyjadřování provázejí ženy od dětství až do stáří. Tyto komentáře mají často formu zdánlivě nevinných a dobře míněných otázek. Výstava slovenské autorky Ivany Šátekové odkrývá sexismus a manipulaci ukrytou v takových výrocích. Výstava je pořádána ve spolupráci s organizací Nesehnutí.

Více

Girls Day 2019

25.4.2019  Česká republika  | 

Ve čtvrtek 25. dubna 2019 se uskuteční další ročník Girls Day. Jedná se o interaktivní den otevřených dveří určený pro všechny dívky ze středních škol, které chtějí nakouknout do firem a třeba i načerpat inspiraci pro svoji budoucí studijní či pracovní kariéru. Girls Day se koná po celém světě, v ČR se tentokrát uskuteční v Praze, Plzni, Olomouci a Mladé Boleslavi.

Více

Vlastním hlasem

26.4.2019  Praha  | 

Výstava Vlastním hlasem, která bude k vidění od 26. dubna v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, vám představí ženy, které se nebály jít proti dobovým konvencím.

Více
feminismus.czČlánky › Gender 101 aneb jak se třídí bukvice

Gender 101 aneb jak se třídí bukvice

Slovo gender se teď skloňuje napříč internetem, rezonuje večerními posezeními v hospodách a Ostravská buňka Mladých neonacistů dnem i nocí pročesává facebookové stránky gymnázií, aby odhalila známky deviace. Zdá se ale, že největší potíží lidí mimo tuhle sociální bublinu není akceptovat něčí jinakost, ale jen prosté nepochopení toho, jak to celé funguje. Tento článek vznikl jako volná variace mé reakce na kamarádův status, ve kterém (mimo jiné) padlo prohlášení: „Vždycky jsem doufal, že jednou za mnou můj syn přijde s tím, že chce být astronaut. Teď se děsím, že přijde s tím, že chce být první cissy astronaut. Pokud se to někdy stane, tak si pustím South Park s18e03 a pak si ustřelím hlavu, protože jsem očividně někde selhal ve výchově.“ Svoji výpověď ale zakončil neobvyklou prosbou, aby mu to případně někdo vysvětlil, protože on tomu nerozumí. Otevřených lidí je málo, tendenci k dogmatismu mají Češi zakódovanou v genech, tedy když už se po sto letech objevilo, nebylo možno takového okénka nevyužít.
Následující přehled je zcela záměrně nepřesný, zjednodušený a ořezaný. Jeho záměrem je přiblížit problematiku genderových odchylek lidem, kteří vůbec netuší, a proto jde možná po povrchu, za to ale pořádně a s názornými příklady. Dlužno podotknout, že reakce splnila svůj účel. Kamarád poděkoval za vysvětlení a svůj původní status smazal, proto to taky teď musím celé znovu rekonstruovat. Je to drobná jiskřička naděje na to, že vedle lidí, kteří prostě jen chtějí vyhrát argumentaci, jsou i lidé, kteří chtějí vědět, co se děje za hranicí toho, co znají, a jsou schopni nekriticky vyslechnout něčí názor. Díky za to, Martine!
V první řadě nám v tomhle všem dělají guláš tři pojmy, které spolu sice do určité míry občas souvisí, ale nejsou na sobě závislé tak, jak si myslíme. Jde o sexuální orientaci, pohlaví a gender. Většina lidí si pro kohokoliv s jakýmkoliv typem odchylky od běžného obsahu těchto termínů vystačí s pojmenováním buzna. My se zkusíme podívat na to, co jsou ty pojmy vlastně zač a co se v nich může podělat. Takže popořadě.

Sexuální orientace

Sexuální orientace je z výše uvedených tří termín nejprofláklejší. A taky nejsnáze zaměnitelný se zbytkem. Naši orientaci určují dvě věci – ke komu cítíme sexuální atrakci (kdo nás přitahuje) a ke komu cítíme romantickou atrakci (do koho se zamilováváme). Heterosexualita (obě složky atrakce cítím k osobě s opačným pohlavím než mám já) a homosexualita (obě složky atrakce cítím k osobě se stejným pohlavím jako mám já) představovat nepotřebují. Situace se nám začne trochu zamotávat u bisexuality, kdy narazíme už na problém s definicí (některé sexodiagnostické teorie tak nějak předpokládají, že všichni jsme alespoň miniaturním kouskem vlastně bisexuální a že k heterosexuálům a homosexuálům se řadíme spíš na základě toho, co za atrakci u nás převládá). Úplně v pytli budeme, když si uvědomíme, že jednotlivé složky atrakce vlastně vůbec nemusí být v souladu. Například Karlovi se můžou líbit ženy, bude se mu o nich zdát, bude je milovat, budou ho inspirovat, ale vlastně bude mít celkem neodolatelnou chuť se nechat zneužít chlupatým metalistou, ke kterému by ale nikdy nedokázal cítit víc, než vzrušení. Případně se Monice budou líbit ženy, budou jí připadat krásné, inspirativní, bude z nich mít mravenčení a neustále na ně myslet, ale sex s nimi by jí připadal nechutný. Přítomna bude tedy jen romantická složka, sexuální bude absentovat. A to jsme pro zjednodušení vyřadili chronofílie – sexuální atrakce na základě věku – které do této skupiny můžou a nemusí patřit, podle toho, který sexuolog je zrovna u řečnického pultíku na mezinárodní konferenci. Obecně ale vždy platí, že sexuální orientaci si NEVYBÍRÁME. Není dána výchovou, není ani dědičná, je ovšem vrozená. Stejně tak se v průběhu života teoreticky může měnit a to buďto samovolně nebo například se změnou hormonální hladiny v krvi (třeba při aplikaci konkrétních hormonů v rámci různých léčebných postupů, přeci jen lidské tělo je stroj, který funguje na chemikálie, a i většina našich pocitů a emocí je důsledkem vyplavení určitých látek do našeho oběhu). A ne-heterosexuálů je dost, asi 10 %, z toho zhruba 4 % představují homosexuálové.

Pohlaví

Pohlaví vyjadřuje naše FYZICKÉ pohlaví. Jde o sérii primárních (vnitřní a zevní genitál) a sekundárních (struktura těla, ochlupení, prsa, pánev, ...) pohlavních znaků. V naprosté většině případů se narodíme jako jedna ze dvou možností: muž, a nebo žena. Ale i to se může kardinálně posrat. Začneme jednodušší variantou a sice tím, že primární a sekundární pohlavní znaky nemusí být v souladu. To je buďto vlivem kastrace před pubertou (hormony pak nemohou udělat svoji práci a vyvinout správný sekundár) a nebo vrozeně. Může za to obvykle hormonální porucha, například když se Charli (google: Charli Darling) narodí jako muž (má mužské primární pohlavní znaky; sekundární jsou u dítěte irelevantní), ale v pubertě se něco zvrtne a sekundární znaky se začnou vyvíjet ženské. Do třinácti vypadá jako chlapec, od třinácti ale den za dnem vypadá víc jako žena – rostou prsa, boky, jemní se hlas...
Gender s tím nesouvisí, od malička si může připadat jako žena nebo jako muž, ale fyzicky se prostě něco stane a Charli nad tím nemá kontrolu (google: Klinefelterův syndrom). Teď přiostříme. To, o čem jsme teď mluvili, se nazývá intersexualita, respektive šlo o jeden z jejích projevů, typů. U intersexuálů existují v zásadě 4 varianty - XX, 46 (hormonálně a fyzicky žena, ale má částečně nebo úplně mužský genitál už od narození), XY, 46 (hormonálně a fyzicky muž, ale má částečně nebo úplně ženský genitál už od narození), kdy tyto dva se projeví až v pubertě, dále pak ovotestikulátní intersexuál (mužský či ženský genitál zvenku, ale uvnitř kombinace například jeden vaječník a jedno varle) a nebo komplexní intersexuál (hormonální mix XXY nebo (ještě mnohem, mnohem funkovější) X0, u kterých to může být ve velmi vzácných případech dokonce pro každou jednotlivou buňku v těle jinak). Tím nám samozřejmě mohou vznikat i situace, kdy jsou přítomny OBĚ varianty primárních pohlavních znaků. Penis i vagína pěkně nad sebou. Penis může být částečně zakrnělý nebo taky ne, může být schopen erekce nebo taky ne, vagína může mít funkční vnitřní ústrojí nebo taky ne, ačkoliv obecně lze říci, že čím funkčnější vagína, tím méně funkční penis a naopak. S tím opět vůbec nemusí souviset sekundární pohlavní znaky (Zdeněk je velký, plešatý, ramenatý motorkář, ale narodil se s vagínou), sexuální orientace (Zdeněk je velký, plešatý, ramenatý motorkář, který se narodil s vagínou, ale líbí se mu čistě jen ženy, takže ho štve, že nemá penis) ani gender (Zdeněk je velký, plešatý, ramenatý motorkář, který se narodil s vagínou a líbí se mu čistě jen ženy, ale sám od narození cítí, že je žena a nenávidí na sobě všechno mužské, hlavně to jak je je velký, plešatý a ramenatý, a jediné, co ho uklidňuje je, že má alespoň správný genitál, i když by se mu vzhledem k jeho orientaci při sexu vlastně lépe pracovalo s genitálem opačným). A to jsme jen zabrousili po povrchu.
Do už tak zamotané situace nám navíc vstupuje fakt, že české právo zná pohlaví dvě. A když se dítě narodí, lékař musí zaškrtnout jednu ze dvou kolonek – muž a nebo žena. Takový doktor je pěkně v pytli. Občas se dá odhadnout, jakým směrem se situace bude ubírat v budoucnu, občas vůbec. Při narození dítěte jsou lékaři oprávněni posoudit jaké pohlaví je pro novorozeně nejvhodnější. V potaz berou jak typ pohlavních žláz, tak i vzhled vnějších pohlavních orgánů. A pak to občas jen zapíší, nezřídka ale dojde na řezání. Častěji se lze setkat s operací zkrácení klitorisu a umělému vytvoření vagíny, jelikož pro lékaře je to jednodušší než vytvořit funkční penis. Tyto operace však často nejsou pouze jednorázovou záležitostí, ale je jich potřeba víc. Někteří lékaři stále zastávají názor, že operace by se měla uskutečnit co nejdříve po narození, aby byl jedinec "normální". Tento postup je ale dle velké části lékařské veřejnosti neadekvátní. Pohlavní identita člověka se neprojevuje od narození. Proto může po zákroku, kdy chirurgové vytvoří orgán, který nepřísluší skutečnému pohlaví, docházet u jedince k depresi, úzkosti a dokonce k sebevražedným tendencím. Austrálie to vyřešila dobře. Pár let počkají, aby věděli, co se bude dít, a pak nechají dítě se vyjádřit, udělají pár testů a ono se to do těch kolonek nějak narve. A pokud ne, i na to Austrálie myslela – pro podobné případy má třetí pohlaví. Třetí kolonka pro případy, kdy dvě prostě medicínsky stačit nemohou. Tady asi netřeba zdůrazňovat, že pohlaví si člověk NEVYBÍRÁ. S nějakým se prostě narodí a pokud bude mít štěstí, vejde se do kolonek. Navíc, jestli se vám zdá, že tady nemusíte přemýšlet nad něčím, co se stane jednomu z miliardy případů, držte si klobouky – týká se to zhruba 0,05% populace, tedy jednoho ze dvou tisíc. V tomhle čísle jsou samozřejmě zahrnuty i jemnější projevy tohoto stavu, pokud se to tak dá nazvat, ale i kdyby drsnějšími projevy trpěl jen jeden z deseti tisíc, v ČR to bude tisíc lidí. Už se vám točí hlava? A to jsme do toho ještě nezamontovali gender.

Gender

Na rozdíl od pohlaví představuje gender PSYCHICKOU příslušnost k drsným frajerům nebo jemným princeznám. Tohle je ta část, která dělá většině lidí problém. Gender představuje osobní identitu, příslušnost ke společenské roli ve vztahu k maskulinitě nebo feminitě. Zkusíme to vzít ze široka. Mezi muži a ženami neexistují jen rozdíly fyzické, ale i rozdíly emocionální a sociální, ať už z hlediska běžných zájmů, statutu, chování, … V některých věcech je v pořádku mít za přežité, v některých není třeba otřásat konstruktem, ve kterém jsou všichni spokojeni. Tak jako tak muži jsou považováni za ty silnější, průbojnější, rozhodnější, agresivnější, analytičtější, ženy naopak za ty jemnější, esteticky nadanější, citlivější, empatičtější, klidnější, atd. Kluci si hrají na vojáky, holky na zámek. Ruku na srdce, tahle koncepce je vlastně dost pitomá, já si hrál s panenkama, ségra s fotbalovým míčem, já skončil v agresivním prostředí práva, ona jako učitelka v mateřské školce, oba jsme hetero. Nehledě na to, že mám spoustu rachitických kamarádů, kterým by půlka mých bývalek zvládla naflákat.
Nejde ale o záliby nebo schopnosti, ale o sociální roli. Není pravda, že by žena neunesla kufr do schodů, jen je prostě milé, když jí muž pomůže. Muž tím ukazuje, že je ochoten pro ni dělat i to, co by nemusel, žena pak ukazuje, že to vnímá a oceňuje. Je to společenský taneček. Ty role prostě existují a většina z nás je s příslušností v nějaké z nich více či méně spokojená. Lidi, kterým tyhle role vadí, necháme teď stranou, protože to se netýká genderu, ale spíše snahy o sociální postavení zbavené předsudků, a ač myšlenku jako takovou neodsuzuji, tak s některými jejími prezentacemi z řad hardcore feministek se prostě nedokáži ztotožnit. Nabídka lepšího místa v restauraci ženě je totiž z pozice muže pouhou slušností, nikoliv snahou jí nonverbálně zařvat do obličeje: „Jsi slabá žena, která nic nezmůže, tak přijmi prosím toto místo jako cenu útěchy!“
Role bychom tedy měli a opět můžeme říci, že ve většině případů nám bude sociální role ladit s pohlavím. Narodí se chlapeček, bude si hrát s klukama a autíčkama, pak mu zhrubne hlas, naroste ochlupení i na rtech, začne se živit jako hasič, kovář nebo podobnou maskuliní prací, svým velkým penisem oplodní ženu, narodí se jim děti, on bude řídit na rodinné dovolené, protože ženy a to jejich podélné parkování, ona vařit, a pokud budou oba bílý křesťané ze střední třídy, dost možná budou žít šťastně až do smrti. Problém nastane, když ta role bude mimo. Škála možných odchylek je široká, od příslušnosti k oběma rolím až po střídání rolí na základě hormonální hladiny. Nejčastější odchylkou je ale příslušnost k opačné roli, tedy kdy gender je opačný, než naše pohlaví. Přivítejte na podiu transexualitu. Transsexuálové se rodí naprogramovaní jako pohlaví opačné. Je-li tělo hardware a psychika software, pak u nich někdo špatně zvolil nastavení. Vláďa se narodil jako chlapec, od malička si ale chtěl hrát s panenkami, kradl starší sestře šaty, vztekal se, když mu někdo řekl, že je moc pěkný kluk, a řval, že je holčička. V pubertě mu začal hrubnout hlas a růst vousy. Vláďu to sejmulo. Nenáviděl na sobě všechno mužské, nenáviděl svoje široká ramena a výrazný ohryzek. Vláďa chtěl být ženou. No jo, ale říkali jsme, že to vůbec nemusí souviset se zálibami, takže Vláďa klidně mohl jezdit na airsoft nebo boxovat, jen u toho chtěl být vnímán jako žena, jako jemná bytost místo drsňácké mašiny na zabíjení, jak se ho okolí snažilo prezentovat. A taky jsme říkali, že to nesouvisí se sexuální orientací, takže Vláďa klidně mohl být zakoukaný do svých klučičích spolužáků a celé noci probrečet, protože záviděl ostatním holkám ze třídy, že s klukama můžou flirtovat a on ne, protože není fyzicky holka, stejně tak mohl být zamilovaný do svých kamarádek (kterým se třeba také líbil, ale kdykoliv mu řekly, jak se jim líbí jeho mužné rysy, Vláďa byl v hajzlu, protože jak patnáctiletý kluk vysvětlí holce, do které je blázen, že je vlastně lesba v mužském těle, že jo). Pro lidi, kteří mají gender v souladu s pohlavím, je hrozně obtížné se do takové situace vcítit. Není divu. Před pubertou rozdíl mezi genderem a pohlavím není tak zásadní problém, děti do určité míry fakticky gender nemají. Když tatínek vezme do bazénu tříletou dceru a provede ji přes pánské šatny, musel by mít opravdu smůlu, aby narazil na blbce, který začne křičet: „Na hradě je ženská, do prdele!“ Proto je pro transexuály puberta takový šok. Netransexuál si to asi nejlépe dokáže představit následovně, příklad je psaný pro třicetiletého zadaného heterosexuálního muže, upravte si ho dle libosti:
Vždycky jsi byl muž. Narodil ses tak, vnímáš se tak, vždycky ti to vyhovovalo. Rád jezdíš na motorce, v posteli umíš být dominantní, líbí se ti ženy s pevnýma trojkama a dělá ti dobře, když můžeš svojí drahé polovičce otevřít zavařovačku, na kterou nestačí. Nejsi žádný über-macho, děláš i věci, které nejsou ryze mužské, třeba si občas rád dáš vanu nebo nějaký ulepený koktejl v baru – se svojí mužností ale nemáš problém, protože když z té vany vylezeš, tvoje holka ti pochválí svaly a ty se usměješ. A na každé ulepené pitíčko s deštníčkem sis v životě dal deset dvanáctek. Jsi muž. A jsi rád. Představ si, kdyby ses zítra ráno probudil a zjistil, že se ti jemní hlas. Den za dnem bys vypadal víc a víc jako žena. Rostla by ti prsa, přestaly růst vousy, tuk by se usazoval na bocích a na zadku. A co víc – okolí by se na tebe podívalo a řeklo by: „No jo, je to ženská,“ a všichni by o tobě začali mluvit v ženském rodě, nutit ti ženské oblečení, růžovou barvu, chlapy jako partnery, pouštěli by tě do dveří, pískali na tebe v tramvaji, … Vypadal bys jak žena = byl bys žena. Tebe by se nikdo neptal a tvůj vnitřní muž by řval vzteky. To se děje transsexuálům v pubertě. Oni o tom, kdo jsou nepochybují, stejně jako ty, ale najednou jim všichni tvrdí opak. Jediným řešením pro ně pak je nechat chirurgy a hormony odstranit ten nesoulad – zařídit, aby vypadali tak, jak se cítí. Opět a naposledy, gender si člověk NEVYBÍRÁ. Rodíme se s ním. Nesouvisí ani se sexuální orientací, ani s pohlavím, ani se zálibami, i když často se navzájem ovlivňují. Nikdo mě nemůže vychovat k tomu být gay nebo transsexuál, v bazénu od nikoho intersexualitu nechytím. Tak se prostě rodíme. A pamatujete si, kolik že bylo gayů? Kolik intersexuálů? Transexuálů je taky hodně, cca jeden z deseti tisíc. A to se bavíme o těch, kteří s tím navštívili odborníka a začali tak s přeměnou. Těch, co to v sobě dusí a nikdy se k tomuto kroku neodhodlají, je daleko víc. Poslední čísla, která odhadovala celkový počet lidí, kteří mají určitý problém se svojí sexuální identitou, mluvila o číslu 0,1%, tedy jeden z tisíce.
Tohle všechno se pojí ještě s jednou obludnou statistikou – transsexuálové mají neuvěřitelný počet sebevražd. Některá data z posledních dvaceti let přišla s hrozivým číslem 40%. To je procento transsexuálů, které se pokusilo o sebevraždu, ať už úspěšně či neúspěšně. A můžou za to právě taková vyjádření, jaké jsme uvedli úplně nahoře. Jako by nestačilo, že vám všichni tvrdí, že jste žena, i když vy víte, že to není pravda, že se k vám všichni jako k ženě chovají, že máte pocit, že puberta vám zničila život a že víte, že chcete-li to nějak změnit, bude to trvat dlouho, nemusí se to vůbec povést a stigmata si ponesete celý život, kromě toho vám lidi z internetu s radostí oznámí, že jste zrůda a kdyby vás měli v rodině, zastřelí se, protože buďto za to můžou oni, nebo vy. Nejspíš vy.
Ano, existují lidé, kteří si myslí, že gender jsou ponožky, které se dají navlíkat podle poslední módy. To ale nejsou transsexuálové, to jsou blbci. A jsou to právě lidé, kteří se tváří, že gender je lifestyle, kdo v tom zbytku světa, který se zoufale snaží pochytit, o co tady jako kurva jde, dělá bordel. Nikdy asi nepochopíme, jak to celé funguje, ale prostý fakt, že my jsme měli to štěstí, že to řešit nemusíme, neznamená, že bychom se neměli snažit transsexuály pochopit. Z našeho nepochopení totiž může vyplynout víc, než jen něčí blbá nálada. Naše odsouzení pro nedostatek informací totiž může někoho stát život. Říct: “Teď se děsím, že přijde s tím, že chce být první cissy astronaut. Pokud se to někdy stane, tak si ustřelím hlavu, protože jsem očividně někde selhal ve výchově,“ je blbost. Výchova s tím nemá co dělat. Rodič za to nemůže. A hlavně - dítě za to nemůže. Je to prostá otázka pravděpodobnosti. Je tu šance jedna ku 999, že se to stane, a tím to hasne. Jediná chyba ve výchově by byla, kdyby se to dítě svému rodiči bálo svěřit se svými pocity. Pak je tu totiž šance dvě ku třem, že si hlavu ustřelí to dítě.
 

Text uveřejněný 7. ledna 2019 byl se souhlasem autora převzat z blogu Mnohem víc pomeranč. Dostupný zde: https://bit.ly/2UppZ4G

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.