Feministická avantgarda

12.12.2018  Jihomoravský kraj  | 

Skupinová mezinárodní výstava Feministická avantgarda představí mimořádná díla umělkyň, tvořících v sedmdesátých až devadesátých letech minulého století na feministické téma. Práce na emancipační témata ze soukromé rakouské sbírky SAMMLUNG VERBUND pocházejí od světově významných umělkyň.

Více

Konference "Break The Silence"

22.2.2019  Praha  | 

Spolek Common Law Society ve spolupráci s proFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí, o.p.s., Vás srdečně zve na konferenci a následný mini moot court k tématu sexuálního násilí, s názvem BREAK THE SILENCE, konanou 22. února 2019.

Více

Nemlčíme - Rozhodli jsme se promluvit o sexuálním násilí.

25.2.2019  Praha  | 

Srdečně Vás zveme na druhé promítání rozhovorů projektu Nemlčíme. Sexuální násilí je větší problém, než si myslíme. Proto jsme se rozhodli nemlčet. V sympatickém Prostoru39 Vám představíme celý projekt, jeho vznik a pustíme vám další rozhovory s lidmi, kteří se svěřili se svým příběhem. Je to surové a drsné, nahání to husí kůži a je nám nepříjemně, ale je potřeba vyvracet mýty, které ve společnosti stále jsou. Forma videí, kde vidíme tvář lidí, kteří sexuální násilí zažili, je silná a emotivní, ale věříme, že to bude přínosem. Nebojte se na místo donést své vlastní názory a obavy. Rádi povedeme večer ve volné diskuzi.

Více
feminismus.czČlánky › Eliška Junková: automobilová závodnice

Eliška Junková: automobilová závodnice

24. srpen 2005  | Bloody Mary
Světoznámá automobilová závodnice, která odvážně zaútočila na místa dosud vyhrazená jen mužům. Během krátké doby se stala skutečnou legendou, ale stejně tak rychle, jako se objevila, svou závodnickou kariéru i ukončila. Přesto však svět ženských závodů neopustila a věnovala se mu až do velmi vysokého věku. Letos uplynulo deset let od její smrti.
Světoznámá automobilová závodnice, která odvážně zaútočila na místa dosud vyhrazená jen mužům. Během krátké doby se stala skutečnou legendou, ale stejně tak rychle, jako se objevila, svou závodnickou kariéru i ukončila. Přesto však svět ženských závodů neopustila a věnovala se mu až do velmi vysokého věku. Letos uplynulo deset let od její smrti.

Eliška Junková, tehdy ještě Pospíšilová, se narodila v Olomouci v roce 1900 v řemeslnické rodině a ve svých šestnácti nastoupila do místní bankovní pobočky jako úřednice. Paradoxně právě toto byl krok, který její život zásadně změnil. Setkala se tu totiž s dvaadvacetiletým Čeňkem Junkem, který pobočku řídil. Brzo měli „vážnou známost“. Když začal pracovat v Brně, už jela s ním. Nějaký čas potom pobývala v Paříži. V Praze si pak jako jedna z prvním žen u nás udělala řidičský průkaz – svět automobilů ji totiž, stejně jako jejího budoucího manžela (vzali se roku 1922), velmi lákal. Junek v té době už začal závodit a dosahovat prvních úspěchů. Eliška samosebou nechtěla zůstat pozadu. Na pařížském autosalonu se manželé Junkovi seznámili s Ettore Bugattim, který si je oblíbil a začal jim dodávat závodní vozy. Právě na bugatce vyhrála Junková své zásadní závody.
Samostatně bez manžela začala závodit na podzim 1924, na mezinárodních závodech Lochotín-Třemošná. Jejím prvním úspěchem bylo vítězství v závodě do vrchu na trase Zbraslav-Jíloviště v roce 1926. V témže roce skončila jako druhá ve třídě nejtěžšího evropského závodu do vrchu Klaussenpass ve Švýcarsku. Možná by byla i lepší, ale před závodem si v hotelu zapomněla ochranné brýle. Ve stotřicetikilometrové rychlosti se řítila sněhovou vánicí v horách ve výšce 2000 metrů, celou dobu řídila jen jednou rukou a druhou si chránila oči. Přesto dojela jen o čtyři vteřiny později než vítěz.
Závodění tehdy pro ženy rozhodně nebylo lehké, protože se jezdily smíšené závody, a řízení vyžadovalo mnohem více než dnes fyzickou sílu, jíž disponovali spíše muži. Junková proto jezdila právě s bugatkou, kterou bylo snadnější ovládat. Tato výhoda nicméně byla vyvážena „náladovostí“ vozu. Závodnice se proslavila svou rozvahou, vytříbenou technikou řízení i fotografickou pamětí, která jí pomohla zejména v obtížných úsecích.
Dalším velkým úspěchem bylo vítězství na Velké ceně Německa na Nürburgringu, ačkoliv to byla velmi obtížná trasa. Eliška tu zajela vůbec první rekordní čas okruhu, ačkoliv v té době to byla v podstatě neznámá závodnice. Junek původně své ženě dokonce zakázal se závodu účastnit, pak ji ale dodatečně přihlásil. Jemu samotnému však o několik let později byl tentýž okruh osudný.
V tomtéž roce Junková vyhrála i další dva francouzské závody, a stala se tak miláčkem Francie. Její největší sláva však přišla v roce 1928, kdy se v květnu účastnila sicilského závodu Targa-Florio, což tehdy byla nejtěžší dráha na světě. Utkala se tam s nejuznávanějšími závodníky, kteří najednou byli znepokojeni nějakým neznámým nováčkem, navíc ženského pohlaví.
Tento závod se jel na pět kol, každé mělo 108 kilometrů a na patnáct set zatáček. Dohromady to znamenalo osm hodin v autě, kodrcajícím v úmorném horku po prašné a nerovné cestě.
Hned v prvním kole se Junková dostala na čtvrté místo, v dalším rovnou na první, pak se její pozice měnila, ale v pátém kole, kdy se snažila jet co nejlépe, ji zradilo auto – porouchala se vodní pumpa. Navíc se prý v poslední zatáčce před koncem závodu, kdy opět vedla, objevily na cestě kameny, které tam někdo nastražil. Škrtla o ně jen zadkem auta, ale i to stačilo na propíchnutí pneumatiky. I přes všechnu smůlu nakonec skončila pátá. Sama vypráví: „Měla jsem v plánu jet závod na sichrovku, tedy pomalu, ale pilně. Skutečně jsem to dodržovala, jak jen to šlo... Projížděla jsem kolem tribun, nacpala jsem se před nějakou bugatku, ohlédnu se a byl to on – Divo (jeden ze tří či čtyř nejlepších závodníků té doby, pozn. aut.). Dala jsem mu znamení, uvolnila cestu a držela se za ním... Držím se stále za ním a tak to zůstává až do pátého kola, kdy začíná vřít voda v chladiči. Zastavuji, čilý mechanik, tentokrát Francouz, vyskakuje a hlásí, že přestala pracovat vodní pumpa. Před očima se mi dělají mžitky. Tak mne smůla přece jen neopustila, v posledním kole budu muset prohrát... Ale mechanik mne utěšuje, ucpává pumpu a já běžím s plátěným vědrem k nedalekému potůčku pro vodu. A pak jsme jeli opravdu - jak se říká - na plný plyn. Konečně jsme na rovince do Campofelice, jedeme, co to dá, ale mně i ta rychlá jízda připadá jako věčnost. Konečně vidím tribuny, cíl. Vítá mě jásot diváků..."
Její výsledek stačil na cenu pro nejlepšího nezávislého jezdce, na první místo závodu žen a na cenu za nejlepší čas ve druhém kole.
V červenci 1928 se manželé Junkovi opět účastnili závodu v Nürburgringu, což také byla poslední soutěž jich obou, ačkoli jejich závodnická kariéra byla právě na vzestupu. Čeněk zde tragicky zahynul a Eliška se rozhodla už nikdy neusednout do závodního auta. Přestože závodila jenom pět let, vyšvihla se na evropskou špičku a zapsala se do povědomí lidí jako nejlepší automobilová závodnice všech dob.
Ačkoliv se závodů už neúčastnila aktivně, v jejich prostředí zůstala i nadále. Například v šedesátých letech dvacátého století přispívala do časopisu Za volantem do sloupku pro motoristky a také se stala jednou ze zakladatelek prvního ženského motoristického klubu. Zahájení závodu Eva, pořádaného právě Klubem, se účastnila až do svých jedenadevadesáti let.

1. český ženský automotoklub
Na konci šedesátých let začala v časopise Za volantem vycházet rubrika pro ženy-řidičky. Stalo se tak z iniciativy redaktorky Aleny Havlíkové, které oslovila slavnou automobilovou závodnici Elišku Junkovou, aby se podělila o své zkušenosti, a aby tak spolu vytvořily jakéhosi motoristického rádce. Junková do časopisu psala sloupky, které měly mezi čtenářkami obrovský ohlas. Brzo se obě ženy rozhodly podniknout něco většího, než bylo jen psaní článků. Sepsaly seznam automobilových závodnic, učitelek autoškol, lékařek a právniček, kterým rozeslaly pozvánku na společné setkání v sále Nakladatelství dopravy a spojů. Návrh založit motoristický kroužek kolem časopisu Za volantem se setkal s pozitivní odezvou, a tak se o něco později sešla užší skupina žen, aby připravila program kroužku a také první akci. K ní došlo o pár měsíců později, v lednu 1969. Šlo o cvičné jízdy na Letenské pláni. Dostavily se ženy s vlastním autem i bez něj, takže si vozy mezi sebou půjčovaly. Byly tu i vozy s instruktory a pro řidičky byly připraveny různé disciplíny, kde si mohly vyzkoušet svůj um. Bylo to něco nového, protože v té době autoškoly zpravidla nebyly vybaveny cvičišti, kdy by se dal trénovat třeba slalom nebo vjíždění do garáže. Po skončení akce se kroužek rozrostl o nové členky a z debat vznikl nápad uspořádat nějakou soutěž. Jakožto kroužek ovšem ženy žádnou soutěž pořádat nemohly, musely se proto zaregistrovat ve svazarmu - jako 1. český automotoklub žen. Už v dubnu 1969 se konala první soutěž, nazvaná Eva, která se během krátké doby stala značně populární, takže v dalších letech už bylo nutné omezovat počet startujících vozů. Vedle konzervativnějších disciplín se objevily i zcela nové jako třeba slalom s předním sklem zakrytým dekou, s kápí na hlavě, jízda s kelímkem vody na střeše, jízda zúženým prostorem či první pomoc při fingované nehodě – pořadatelky byly vskutku nápadité.
Eliška Junková se své funkce předsedkyně klubu vzala už u příležitosti svých sedmdesátých narozenin, ale na závodě se objevovala ještě další dvě desítky let.

Zdroje:
Osobnosti českého sportu (3.) - Eliška Junková, www.sportovci.cz/php/sportovec.php?id=005000004
Od kuchařky k autoklubu, http://www.uamk-cr.cz/kluby/0000380/amkzen1.htm
Šarm, důvtip a houževnatost za volantem, http://www.televize.cz/2001028/00748873.htm

Zdroj: Bloody Mary 10 - srpen 2005
www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.