Dokázaly jsme toho dost

Socioložka a publicistka Jiřina Šiklová se v polovině 60. let podílela na obnovení katedry sociologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde poté přednášela i publikovala. Na podzim 1967 se začala politicky angažovat; podílela se i na Pražském jaru. V rámci normalizace byla po 21. srpnu 1968 z univerzity propuštěna. Působila pak jako sociální pracovnice na gerontologickém oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze a zároveň pod různými jmény publikovala. Spolupracovala na tajném přijímaní publikací a knih vydaných v exilu; v květnu 1981 byla zatčena a rok vězněna. Od roku 2000 znovu působí na Filozofické fakultě, kde založila a po léta vedla katedru sociální práce. V roce 1991 stála u zrodu Nadace Gender Studies, z níž vzniklo Gender Studies, o.p.s. Publikovala v českých i zahraničních odborných časopisech, je autorkou řady knižních titulů - například nedávno vyšlého Deníku staré paní.
V současnosti se Jiřina Šiklová jako předsedkyně správní rady Gender Studies, o.p.s. podílí na projektu "Zvýšení politické participace žen ve volbách do krajských zastupitelstev na podzim roku 2004"". Proto jsme jí položily několik otázek:

Jak vnímáte současné postavení žen ve společnosti ve srovnání se začátkem 90. let? Jakým problémům dnes ženy čelí ve větší míře než tehdy?
Postavení žen se s přechodem k tržnímu hospodářství výrazně změnilo. Svoboda, individualismus, možnost podnikání, ale i "samozřejmá ochrana" od omnipotentní Strany a vlády, tedy od tzv. reálně socialistického státu ovlivnila i postavení žen. Zatímco za socialismu ženy i muži byli velice často na pracovištích v jakémsi společenství spojeni proti zaměstnavateli, kterým byl tehdy jedině a jedině stát, v průběhu let devadesátých se stali často konkurencí. A to konkurencí i na pracovním trhu. Na začátku 90. let ženy v této republice nevěděly skoro nic ani o gender problémech, ani feminismech, ani o gender mainstreamingu, a většinou si neuvědomovaly svoje práva. Velká část občanů v této společnosti tehdy věřila, že zavedením demokratického systému - zvolením parlamentu a vlády - budou automaticky naprosto spravedlivě řešeny všechny otázky, včetně těch sociálních. Tento trochu naivní názor zastávaly také ženy.

Jakým problémům dnes ženy čelí ve větší míře než tehdy?
Během 90. let si ženy, i nově vzniklé a rychle zakládané ženské neziskové organizace, uvědomily své specifické problémy. Včetně vědomí, že za svoje zájmy se musí ženy samy angažovat.

Co si myslíte o případném zavedení kvót na kandidátní listiny ve volbách?
Víme, že EU doporučuje, aby na kandidátních listinách byla uvedena na volitelných místech alespoň třetina žen. Myslím si, že politické strany i další subjekty, které budou kandidovat, by měly tato doporučení ve všech příštích volbách respektovat! Také by je měly či "mohly" přijmout jako vnitřní usnesení jednotlivých stran. Ale do zákona bych kvóty nezařazovala. Ženské hnutí, ženské organizace i názory žen v ČR jsou již tak jasně profilované, že není nutné, aby byly ženy podporovány v politickém životě oficiálním zavedením kvót.

Co všechno může vláda udělat, a ještě neudělala, pro rovné postavení žen a mužů?
Vláda by měla ve svých projektech právně i finančně podporovat nevládní ženské a obecně prospěšné organizace, ale sama by do jejich aktivit neměla zasahovat. Řešení problematiky žen musí být kontinuální a nemůže podléhat tomu, jak zrovna dopadly poslední volby.

Jak by bylo možné podporovat slaďování rodinného a pracovního života žen, ale i mužů?
Slaďovat zájmy rodiny i pracovních aktivit žen je nejvhodnější stálým ovlivňováním názorů mužů i žen, odstraňováním předsudků. Ovšem ne formou kampaně - to již zde bylo! Mnohé z toho, co dnes v otázkách feminismu či rovného postavení žen a mužů považujeme za samozřejmé, ještě před l4 lety samozřejmé nebylo. To bychom si měli/měly uvědomit. Kroky, ke kterým v této oblasti dojde v následujících letech, již nebudou tak výrazné jako změny, které byly uskutečněny dosud, za těchto 14 let. Buďme si toho vědomy a nebuďme z toho otrávené a smutné. Pochvalme se! Dokázaly jsme toho dost. Pochvala a uznání toho, co se již podařilo, ale neznamená, že se s tím dosaženým spokojíme.

Děkujeme za rozhovor.

Alena Králíková