Dívčí středoškolské vzdělávání v Českých zemích na přelomu 19. a 20. století
Prosazení dívčího středního školství u nás naprosto odpovídalo heslu, které si zvolil vzdělávací spolek Minerva v době svého vzniku – „Per ardua ad astra“. Koncem 19. století dosáhly ženy možnosti studovat na univerzitě, ale ukázalo se, že jejich příprava není dostatečná. Narozdíl od Ameriky a západoevropských států, jejichž školské systémy se staly vzorem pro dívčí školství u nás, postupovalo české ženské emancipační hnutí jiným způsobem. Do prostoru habsburské monarchie přicházely již od poloviny 19. století zprávy ze zahraničí o úspěších tamního vysokoškolského vzdělání žen. Ve snaze dokázat společnosti samostatnost, svobodomyslnost a intelektuální schopnosti žen, usilovala spolková emancipační hnutí v Čechách rovnou o zpřístupnění nejvyššího možného stupně vzdělání. Skutečnost, že nebyla v dostatečné míře vyřešena otázka středoškolského dívčího studia, se tedy v plné míře projevila až po zpřístupnění univerzit ženám.
V Rakousku nebyly vyšší dívčí školy zřizovány státním nákladem, ale péčí měst, spolků a korporací. Dívky tak neměly možnost projít střední školou za stejných podmínek jako studenti na státních gymnáziích. Pozornost se obrátila zpět, směrem ke středoškolskému vzdělání.
Vznikly dvě možnosti, jak docílit gymnaziálního vzdělání dívek. První cestou bylo zakládání dívčích středních škol, prostým napodobením osnov chlapeckých gymnázií. Tento způsob razilo první dívčí gymnázium Minerva. Druhou, jak se zdálo, snazší cestou byla koedukace, tj. zpřístupnění chlapeckých středních škol i dívkám. Roku 1897 byla, za nesouhlasu většiny středoškolských ústavů, připuštěna možnost hospitace dívek při vyučování.
K plnému uznání rovnocenné koedukace se ministerstvo kultu a vyučování touto dobou ještě nedopracovalo. Naopak, povzbuzeno vznikajícím přesvědčením veřejného mínění, že žena má mít stejný nárok na uplatnění k výdělečné činnosti jako muž, se obrátilo tímto směrem.