Domácí násilí - veřejné setkání a diskuse

10.12.2018  Středočeský kraj  | 

Otevřená společnost o. p. s., Fórum 50%, o. p. s. , MĚSTO BUŠTĚHRAD a Rodinné centrum Buštěhradský Pelíšek VÁS ZVOU NA VEŘEJNÉ SETKÁNÍ A DISKUSI NA TÉMA: DOMÁCÍ NÁSILÍ

Více

Feministická avantgarda

12.12.2018  Jihomoravský kraj  | 

Skupinová mezinárodní výstava Feministická avantgarda představí mimořádná díla umělkyň, tvořících v sedmdesátých až devadesátých letech minulého století na feministické téma. Práce na emancipační témata ze soukromé rakouské sbírky SAMMLUNG VERBUND pocházejí od světově významných umělkyň.

Více

All I Want for Christmas Is the Fall of Patriarchy

21.12.2018  

"All I Want for Christmas Is the Fall of Patriarchy" is a 1-day exhibition organized and curated by Anna Wim and Natalie Kollega, aiming to give platform and visibility to diverse femme and non-binary artists working with themes of feminism, queerness, social justice, and more.

Více
feminismus.czČlánky › Čeští muži se pořád bojí, aby nebyli za podpantofláky

Čeští muži se pořád bojí, aby nebyli za podpantofláky

Čeští muži se pořád bojí, aby nebyli za podpantofláky

Do České republiky jsem poprvé přišla před 21 lety. V roce 1998 jsem se přestěhovala do Prahy, kde jsem začala pracovat pro místní ekonomickou školu, a v roce 1999 jsem založila vlastní byznys – International Study Programs (ISP), který spolupracuje s ekonomickými školami a pomáhá jim rozvíjet dovednosti globálního leadershipu v programech MBA a EMBA. V té době mě překvapily drobnosti, které tu nejspíš nikdo neřešil. Když jsem třeba požádala o živnostenský list, trochu mě zarazilo, že z mého příjmení Kish se najednou stalo Kishová. Navíc mi nebylo úplně příjemné, když jsem zjistila, že koncovka -ová vyjadřuje vlastnictví – byla jsem majetkem svého otce. Vyrostla jsem v thatcherovské Británii a myšlenka, že žena je de facto vlastněna mužem, mi byla trnem v oku.

Když jsem se přestěhovala do Prahy, brzy jsem se dozvěděla, že Československo bylo jednou z nejvíce průmyslově vyspělých zemí a jednou z prvních, která zavedla všeobecné volební právo. Zjistila jsem, že období prezidentství Tomáše Garrigue Masaryka bylo všeobecně považováno za zlatou éru moderních, liberálních hodnot a osobní politické oddanosti feminismu a pokroku v prosazování ženských práv, co se týká přístupu k vysokoškolskému vzdělání a většího zapojení žen do politiky a hospodářského rozvoje země. Češka této doby byla moderní, vzdělaná a odrážela optimismus nového státu. I na dnešní poměry je představa, že manžel přijme příjmení své ženy, poměrně progresivní – to jsem vždycky považovala za krásný příklad „osvobození mužů“ – svobody být mužem, který respektuje ženy jako sobě rovné, aniž by měl pocit, že tato rovnost jakkoliv ohrožuje jeho mužnost.

Během stejného období, na začátku 20. století, v mé vlasti některé ženy mohly volit, nicméně nejčastěji užívaným výrazem pro označení žen z hnutí sufražetek byla „hysterka“. Slovo, nepopiratelně spjaté s chorobnou úzkostí žen, je nyní často používáno v České republice v souvislosti s hnutím MeToo. Je ironií, že před sto lety Češi (a Slováci) těžili z osvíceného postoje jejich prezidenta, zatímco teď, o století později, politici témata jako sexuální obtěžování nebo genderové stereotypy ignorují nebo zesměšňují. Tyto politiky přitom podle všeho alespoň částečně volí také ženy.   

Za těch 20 let společnost ISP stabilně rostla. Dominují v ní spíš ženy, pracovní pozice jsou soustředěny na poskytování služeb a vzdělávání, a to už od doby, kdy jsem začala najímat lidi v roce 2000. Jeden z prvních pohovorů, které jsem vedla, byl s paní, která na otázku, co je její největší slabinou, odpověděla, že to, že je žena, protože na obchodní pozici budu pravděpodobně chtít radši muže. Tehdy mě to naštvalo, naštvala mě ta paní, která se podřídila genderovému stereotypu a tímto tristním způsobem ponížila sama sebe. Ale potom jsem si uvědomila, že to nebyl vtip ani svérázný pokus vyhrát přijímací řízení. Opravdu tomu věřila – a to mě šokovalo.

18 let po tom pohovoru pozoruji, že se toho moc nezměnilo. Ženy, které pro mě pracují, pořád vyprávějí o tom, jak jejich partneři nechápou pracovní závazky, které mají. Setkávají se s dobře míněnými, ale frustrujícími radami členů rodiny – často ze strany jejich vlastních matek nebo sester, které je varují, aby se z nich nestaly kariéristky nebo workoholičky, čistě proto, že se nechtějí vdávat nebo mít děti. Pozice, které si tyto ženy vydobyly, se zdají být urážkou tradiční představy, kým má žena být, a nejvíc to zřejmě uráží ty ženy, které si zvolily tradiční model životní cesty, a teď toho litují. Ženám se říká: ano pracujte, ale nevydělávejte víc než váš protějšek, abyste nevyděsili potenciálního manžela. Ano, práce by měla být na plný úvazek, ale domů choďte včas, abyste stihly připravit večeři, vykoupat děti a pomoct muži odpočinout si po jeho dni v práci, protože je to „přirozený běh věcí", ne otázka volby. Jako ženy jsme vychovány, abychom věřily, že život je prostě těžký a my se s tím musíme smířit. Máme kariéru, vaříme, uklízíme a vychováváme děti. Pamatujeme na rodinné příležitosti, staráme se o účty za domácnost i o prarodiče. A neobtěžujeme muže, protože, no, jsou to muži, a tím pádem nepoužitelní k domácích pracím.

Ve skutečnosti jsou ženy ambiciózní, úspěšné a dominantní – v mnoha ohledech mají moc –  řídí domácnost, vydělávají vlastní peníze (i když rozdíl v odměňování je stále značný), mají největší vliv na vzdělávání svých dětí, jejich zdraví a výchovu obecně. Mluvila jsem v Praze s úžasnými ženami, které se mi svěřily, že jejich partneři vlastně dělají domácí práce rádi, ale nikdy by to nepřiznali svým kamarádům. Pořád se bojí, že by byli za podpantofláky. V tomto ohledu mám pocit, že alespoň v Praze se věci mění. Muži možná jen potřebují ještě trochu zapracovat na vlastním sociálním osvobození, na svobodě být T. G. Masarykem 21. století.

Vždy jsem si myslela, že ekonomický pokrok vede k sociálnímu pokroku. Čím víc jsme si rovni, pokud jde o získávání moci, tím víc jsme kreativní a využíváme přicházejících příležitostí, abychom budovali firmy, domovy nebo rodiny podle našich schopností a ambicí. Zavržením archaických pohledů na genderové role se každý člověk stává svobodnějším a může tak naplno rozvinout svůj potenciál. Nedávné volby v USA toto mé přesvědčení ale zpochybnily a pochybuji i tady v Praze, když slyším nejrůznější bláboly namířené proti hnutí MeToo nebo bizarní postoje inzerentů. Vezměme si například záplavu reklamních billboardů podél českých dálnic - ať už se jedná o reklamu na pivo Bernard, politickou stranu nebo třeba hliník - bez jakéhokoliv opodstatnění používají otevřeně sexuální zobrazení žen,  reklama je v zásadě primitivní, prvoplánová, infantilní – připomíná britské sitcomy nebo komediální programy ze sedmdesátých let. Jsem si jistá, že mnoho lidí je považuje za vtipné a mnoho žen je prostě akceptuje jako hloupý smysl pro humor, ale o čem to vlastně vypovídá? Jak dlouho chcete tyto reklamy s nejnižším společným jmenovatelem tolerovat? Jak daleko tato země došla za 100 let? Kde je hrdost na pověstnou českou kreativitu?

V ISP se snažíme fungovat podle principů meritokracie – jsme silně pro flexibilitu a rovnost – nabízíme flexibilní pracovní dobu, home office, tréninkové programy, otcovskou dovolenou, pracujeme se zaměstnanci a zaměstnankyněmi, kteří se chtějí rychle po narození dítěte vrátit do práce. Děláme maximum pro to, abychom podporovali všechny zaměstnance a zaměstnankyně rovným způsobem. Bylo by skvělé, kdyby to takto fungovalo i v širším evropském kontextu. Vrcholnou ironií je, že pokud chceme vytvořit demokratickou, meritokratickou společnost v České republice, která může prosperovat v nové digitální éře, která je úspěšná a myslí dopředu, musíme se ve skutečnosti podívat zpět. Zpátky do doby optimismu a otevřenosti, kdy alespoň někteří muži byli natolik stateční, že přijali logičtější řád věcí.

 

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.