Black-out v posteli
22. prosinec 2003
| Pavla Frýdlová
V úvodníku s tímto názvem se v německém týdeníku Die Zeit (č. 49 ze 27.11.2003) známá publicistka Susanne Gaschke zamýšlí nad tím „Jak vymírající Němci mohou znovu získat chuť mít děti“. V první části svého článku rozebírá příčiny stárnutí německé populace a dochází k závěru, že „rodinné přídavky“ jsou pro zvýšení natality falešným receptem. Z druhé části, která nese podtitul „Potomci jsou mužskou záležitostí“, přinášíme zkrácený výtah.
Black-out v posteli
V úvodníku s tímto názvem se v německém týdeníku Die Zeit (č. 49 ze 27.11.2003)
známá publicistka Susanne Gaschke zamýšlí nad tím „Jak vymírající Němci mohou znovu získat chuť mít děti“.
V první části svého článku rozebírá příčiny stárnutí německé populace a dochází k závěru, že „rodinné přídavky“ jsou pro zvýšení natality falešným receptem. Z druhé části, která nese podtitul „Potomci jsou mužskou záležitostí“, přinášíme zkrácený výtah.
Po 30ti letech, které uplynuly od začátku 2. vlny feminismu, je možné konstatovat, že feminismus v Německu zaznamenal množství úspěchů, především co se týče sebevědomí žen a jejich uplatnění. Dnes maturuje víc dívek než chlapců a navíc s lepšími výsledky. Na vysokých školách studují mladé ženy neméně často a neméně úspěšně než mladí muži, počet promocí a habilitací žen nezadržitelně stoupá. Také dveře do politiky jsou díky kvótám pro ženy otevřené, a to až ke kandidatuře na úřad kancléře. V ekonomické sféře často citovaný „skleněný strop“ sice stále ještě brání ženám proniknout ve větší míře do vedoucích pozic, ale rozbití tohoto stropu je jen otázkou času.
Pro dnešní generaci německých třicátnic a čtyřicátnic se ve srovnání s generací jejich matek změnilo téměř všechno: prostor, ve kterém se pohybují, svoboda, požadavky. Jenom muži zůstali stejní, alespoň co se týče péče o potomky. Je samozřejmě na pováženou, že 44% akademiček zůstává bezdětných, ale ještě víc zaráží, že podobně srovnatelný statistický údaj u mužů nikdo nezjišťuje. Děti jsou stále ještě záležitostí žen. Samozřejmě, že k tomu existují biologické předpoklady, děti nepřicházejí na svět z konzervy. Ale právě ženy s vysokoškolským vzděláním zcela jasně tuší, že budou neustálém napětí mezi požadavky dítěte a náročné kariéry, a proto se rozhodují pro dítě stále později a stále méně často.
Na první pohled je to zcela racionální východisko, protože muži se na zodpovědnosti o děti podílejí jen v omezené míře, péči o rodinu a domácnost nechávají převážně na svých ženách, zaměstnaných většinou stejně jako oni na plný úvazek. „Rodičovskou“ dovolenou si v Německu bere 2,5 % otců (u nás je to necelé 1%, pozn. P.F). Nezapomeňme však, že zde nejde o nějakou hru čísel, ale o hluboký pocit sounáležitosti s dětmi, o pocit zodpovědnosti. „Nesčetněkrát slýcháme o polední přestávce matky telefonovat svým dětem“, říká spolková ministryně pro rodinu, Renate Schmidt: „Ano, polévka je v lednici, opatrně se sporákem, co bylo ve škole? Nikdy, nezaslechneme podobné telefonáty vedené muži“, říká ministryně. Zní to jako malá ilustrace problému, ale přitom je tato ilustrace zcela zásadní.
Ženské hnutí totiž selhalo v oblasti sexuální politiky: vztahy mezi pohlavími se ve skutečnosti nijak podstatně nezměnily. Muži se nestali novými, flexibilnějšími, na zkrácený úvazek pracujícími otci jenom proto, že ženy chtějí dělat kariéru. Zjevně je otcovská role bez hvězdné slávy pečovatele tak málo atraktivní, že se jí muži v rozpacích raději s díky vzdají. A ženy? Odkládají narození prvního dítěte na tak daleko, jak to jen jde, ačkoliv v principu na narození dítěte nikdy není ten pravý čas. Ale těhotenství na konci třicítky je obtížnější nejen z biologického hlediska. Mít dítě mimo partnerský vztah v dnešní nezávazné době je téměř beznadějným projektem. A nic si nenamlouvejme: také ženy se chovají rozporuplně. Zoptimalizovaly design své pracovní biografie, ale jejich představa muže je stále ještě závislá na starých, nekonsekventních vzorech: jistě by byl muž v domácnosti příjemný. Ale pro prodlužování rodu platí i nadále, že ctižádostivý macho často vystrnadí ze sedla svého skromnějšího a mírnějšího kolegu.
Stojíme před známou situací, v níž nám volání po politických činech nepomůže. Politika může rodiny obecně podpořit, ale nevytvoří je. Ve skutečnosti se vztahově politické konflikty odehrávají v privátní sféře, mezi muži a ženami. Co z toho vyplývá? Za prvé by ženy měly odhodit své atavistické programování a lépe si hledat partnery. A za druhé by muži měli pochopit vážnost situace. Potomci jsou definitivně i jejich záležitostí. Neboť jde o důchody, péči ve stáří, blahobyt – pojmy, kterým muži rozumí možná lépe než lásce.
Zpracovala Pavla Frýdlová
V úvodníku s tímto názvem se v německém týdeníku Die Zeit (č. 49 ze 27.11.2003)
známá publicistka Susanne Gaschke zamýšlí nad tím „Jak vymírající Němci mohou znovu získat chuť mít děti“.
V první části svého článku rozebírá příčiny stárnutí německé populace a dochází k závěru, že „rodinné přídavky“ jsou pro zvýšení natality falešným receptem. Z druhé části, která nese podtitul „Potomci jsou mužskou záležitostí“, přinášíme zkrácený výtah.
Po 30ti letech, které uplynuly od začátku 2. vlny feminismu, je možné konstatovat, že feminismus v Německu zaznamenal množství úspěchů, především co se týče sebevědomí žen a jejich uplatnění. Dnes maturuje víc dívek než chlapců a navíc s lepšími výsledky. Na vysokých školách studují mladé ženy neméně často a neméně úspěšně než mladí muži, počet promocí a habilitací žen nezadržitelně stoupá. Také dveře do politiky jsou díky kvótám pro ženy otevřené, a to až ke kandidatuře na úřad kancléře. V ekonomické sféře často citovaný „skleněný strop“ sice stále ještě brání ženám proniknout ve větší míře do vedoucích pozic, ale rozbití tohoto stropu je jen otázkou času.
Pro dnešní generaci německých třicátnic a čtyřicátnic se ve srovnání s generací jejich matek změnilo téměř všechno: prostor, ve kterém se pohybují, svoboda, požadavky. Jenom muži zůstali stejní, alespoň co se týče péče o potomky. Je samozřejmě na pováženou, že 44% akademiček zůstává bezdětných, ale ještě víc zaráží, že podobně srovnatelný statistický údaj u mužů nikdo nezjišťuje. Děti jsou stále ještě záležitostí žen. Samozřejmě, že k tomu existují biologické předpoklady, děti nepřicházejí na svět z konzervy. Ale právě ženy s vysokoškolským vzděláním zcela jasně tuší, že budou neustálém napětí mezi požadavky dítěte a náročné kariéry, a proto se rozhodují pro dítě stále později a stále méně často.
Na první pohled je to zcela racionální východisko, protože muži se na zodpovědnosti o děti podílejí jen v omezené míře, péči o rodinu a domácnost nechávají převážně na svých ženách, zaměstnaných většinou stejně jako oni na plný úvazek. „Rodičovskou“ dovolenou si v Německu bere 2,5 % otců (u nás je to necelé 1%, pozn. P.F). Nezapomeňme však, že zde nejde o nějakou hru čísel, ale o hluboký pocit sounáležitosti s dětmi, o pocit zodpovědnosti. „Nesčetněkrát slýcháme o polední přestávce matky telefonovat svým dětem“, říká spolková ministryně pro rodinu, Renate Schmidt: „Ano, polévka je v lednici, opatrně se sporákem, co bylo ve škole? Nikdy, nezaslechneme podobné telefonáty vedené muži“, říká ministryně. Zní to jako malá ilustrace problému, ale přitom je tato ilustrace zcela zásadní.
Ženské hnutí totiž selhalo v oblasti sexuální politiky: vztahy mezi pohlavími se ve skutečnosti nijak podstatně nezměnily. Muži se nestali novými, flexibilnějšími, na zkrácený úvazek pracujícími otci jenom proto, že ženy chtějí dělat kariéru. Zjevně je otcovská role bez hvězdné slávy pečovatele tak málo atraktivní, že se jí muži v rozpacích raději s díky vzdají. A ženy? Odkládají narození prvního dítěte na tak daleko, jak to jen jde, ačkoliv v principu na narození dítěte nikdy není ten pravý čas. Ale těhotenství na konci třicítky je obtížnější nejen z biologického hlediska. Mít dítě mimo partnerský vztah v dnešní nezávazné době je téměř beznadějným projektem. A nic si nenamlouvejme: také ženy se chovají rozporuplně. Zoptimalizovaly design své pracovní biografie, ale jejich představa muže je stále ještě závislá na starých, nekonsekventních vzorech: jistě by byl muž v domácnosti příjemný. Ale pro prodlužování rodu platí i nadále, že ctižádostivý macho často vystrnadí ze sedla svého skromnějšího a mírnějšího kolegu.
Stojíme před známou situací, v níž nám volání po politických činech nepomůže. Politika může rodiny obecně podpořit, ale nevytvoří je. Ve skutečnosti se vztahově politické konflikty odehrávají v privátní sféře, mezi muži a ženami. Co z toho vyplývá? Za prvé by ženy měly odhodit své atavistické programování a lépe si hledat partnery. A za druhé by muži měli pochopit vážnost situace. Potomci jsou definitivně i jejich záležitostí. Neboť jde o důchody, péči ve stáří, blahobyt – pojmy, kterým muži rozumí možná lépe než lásce.
Zpracovala Pavla Frýdlová