Art for life???
Pravděpodobně jste je již viděly/i, fotografie, na kterých jsou lidé páchající sebevraždu. Žena vystylizovaná ve vintage šatech doplněných o šik boty na podpatku, bezvládně zhroucená s hlavou v plynové troubě. Muž se skloněnou hlavou, jehož mladistvé paže visí přes okraj vany, zatímco v jedné ruce svírá břitvu, s níž si patrně podřezal žíly. Nohy někoho, kdo rád nosí úzce střižené džíny, a právě se v nich oběsil skokem ze židle. Všichni tito lidé se sami zabili a všechny je spojuje jedno – jsou příliš mladí na smrt, ale jsou HIV pozitivní.
Nesnesitelná je lehkost sebevraždy – jak ale zabít stigma?
Fotografie s výše uvedenými motivy jsou vizuály kampaně Dej si bacha!, skrze kterou se sdružení Art for Life snaží šířit povědomí o závažnosti viru HIV a jeho šíření v české společnosti. Pod sloganem „AIDS – taková horší sebevražda“ upozorňuje, že „82 % Čechů nepovažuje AIDS za hrozbu,“ přestože „každý den se v Česku nakazí nejméně jeden člověk.“ Mottem kampaně je: „Dej si bacha!“
Ano, počet lidí, kteří se nakazí virem HIV, v Čechách narůstá, a to za absence koncepční preventivní politiky. Výrazná a veřejně viditelná kampaň tu nebyla roky. Je ale kampaň, jež naznačuje, že je lepší umřít než žít s AIDS, dobrým řešením?
V popisu projektu občanské sdružení uvádí: „Art for Life cítí potřebu znovuotevírat veřejnou diskusi o prevenci, způsobech přenosu, životě s HIV a chování společnosti vůči HIV pozitivním spoluobčanům.“ Jak působí kampaň v kontextu této proklamace? Co říká o životě s AIDS?
Jak konstatuje autor vizuálů, Martin Kámen: „Fotky mají říct především to, že člověk, který onemocní AIDS, si podepíše jasný ortel smrti. Jen je daleko pomalejší než sebevražda, proto je to podle nás horší verze sebevraždy.“ Pakliže mít AIDS je horší než sebevražda, pak kampaň implikuje, že otrávit se plynem, oběsit se nebo si podřezat žíly je lepší řešení, protože život s AIDS nestojí za to žít.
Kampaň proti AIDS, která nese takové poselství, zřetelně stigmatizuje osoby, které s AIDS žijí. Podle Gregoryho Hereka můžeme stigmatu, spojenému s touto nemocí, rozumět jako „předsudkům, znevažování, diskreditaci a diskriminaci zaměřené vůči lidem s AIDS či HIV a osobami, skupinami a komunitami, se kterými jsou asociováni“. Lidé žijící s AIDS si ale zaslouží respekt jako všichni ostatní a jejich zkušenosti se stigmatizací ve společnosti by měly být pro všechny kampaně varováním, aby se nedopouštěly jejího dalšího prohlubování (NAM, 2011).1
Podle přístupu tvůrčího týmu se zdá, jako by účel světil prostředky a omlouval spornou formu. Jak se pro média vyjádřil například autor vizuálu, drsný styl kampaně byl zvolen záměrně: „Chceme lidi vyburcovat a říct jim, že nemoc nezmizela ze světa. Velká část veřejnosti má totiž o nemoci velmi málo informací.“
O nedostatečné informovanosti veřejnosti není pochyb, zvláště v kontextu nedostatečné prevence v ČR. Není ale zřejmé, jak tuto situaci změní kampaň reprodukující stigma. To je naopak jedním z hlavních důvodů, proč prevence nefunguje. Podle Světové zdravotnické organizace je stigma spojené s AIDS jedním z hlavních důvodů, proč se lidé nenechávají na HIV testovat. Další organizace (např. Avert) upozorňují na to, že stigma snižuje ochotu používat kondom, vyhledat zdravotní pomoc v případě nákazy a snižuje navíc i kvalitu péče o HIV pozitivní.
Je tedy zřejmé, že stigmatizace hraje v prevenci HIV/AIDS kontraproduktivní roli a nejlepším způsobem, jak ji neprohlubovat, je nezakládat na ní kampaň. Prevence se dá dělat jiným způsobem, třeba důrazem na sex s kondomem, jehož používání je, podle Světové zdravotnické organizace, jednou z nejefektivnějších strategií prevence HIV/AIDS. Potřebu takové kampaně podporují i výsledky průzkumu od CVVM, který si sdružení Art for Life nechalo vypracovat. V něm 33,3 % mužů a 34,4 % žen uvedlo, že při náhodném sexu nepoužívají kondom. Skutečnost je ale pravděpodobně ještě závažnější, jelikož 11,4 % mužů a 13,8 % žen na otázku odmítlo odpovědět.
AIDS na periferii
Politika prevence HIV/AIDS je v ČR dlouhodobě zcela nedostatečná, jak potvrzuje Miroslav Hlavatý, ředitel Domu světla České společnosti AIDS pomoc, na jehož provoz jdou výtěžky kampaně. Jak uvádí Art for Life, stát se na kampani žádným způsobem nepodílí. Na jednu stranu je neochota státu financovat preventivní kampaň alarmující, na druhou stranu se ale může zdát i sympatické, že se stát nepodílí na kampani, která stigmatizuje určitou skupinu obyvatelstva.
V rovině hodně černého humoru, rezonujícího s vládními reformami všeho druhu, by se ovšem dalo konstatovat, že aktuální kampaň Art for Life do politiky vlády náramně zapadá. Kdyby totiž všichni HIV pozitivní lidé spáchali sebevraždu, ušetřilo by se na retrovirech – jaký to podstatný škrt ve zdravotnictví! Lze však jen doufat, že k podobným eugenickým politikám v ČR nikdy nedojde.
Česká republika by si jistě zasloužila komplexní osvětu o HIV/AIDS. Stoupající politické tlaky na cenzuru vzdělávání o sexualitě a její rozmanitosti jsou zlověstné. Jsou totiž znamením, že výchova k respektu k lidem s různými sexuálními a genderovými identitami je podle současné garnitury nežádoucí součástí školního kurikula. Touha některých politických činitelů ucpat veškeré diskuze na tato témata výchovou k národovectví vykresluje budoucnost v ještě temnějších odstínech hnědé. V kontextu tolik populárního označování určitých skupin obyvatelstva jako nepřizpůsobivých se navíc lze jen ptát, kam v této logice stigmatizace patří lidé žijící s AIDS? Na kterou periferii společnosti?
Kampaň pro život
Zamezit odsunu HIV pozitivních lidí na periferii ignorance především vyžaduje neprohlubovat jejich stigmatizaci, která ještě navíc neprospěje snahám o efektivní prevenci. Té je v české společnosti potřeba více než dost, ale musí to být prevence, která životy zkvalitňuje, a to včetně životů lidí HIV pozitivních. Takovou roli může jen těžko sehrát kampaň, která pracuje s motivem sebevraždy kvůli AIDS.
1 Jak ukazuje Pieter Visser, stigma HIV je navíc často silně zaměřené na specifické skupiny, jako jsou gayové nebo sexuální pracovnice. Art for Life na svých webových stránkách prezentuje citaci lékaře, která tuto tendenci více než ilustruje: „Virus HIV se však rozhodně netýká jen homosexuálů nebo narkomanů a prostitutek.“ Výrok je uveden v kontextu důrazu na osvětu a má zřejmě pomoci veřejnosti, aby si uvědomila, že nakazit HIV se může každý. Ironií osudu je nicméně fakt, že tak činí skrze udržování stigmatizace určitých skupin asociovaných s vyšším rizikem nákazy.