Kategorie femininity /ženskosti/ byla v západní kultuře tradičně považovaná za cizorodý až subverzivní společenský a kulturní prvek, který musel být prostřednictvím nejrůznějších společenských strategií střežen a zároveň marginalizován. Historie femininity je proto velice komplikovaným jevem, neboť její součástí není pouze ženská internalizace mužských stereotypních vzorů a představ o femininitě, které dodnes vytvářejí její smutný obraz jako "druhého" a "slabého" pohlaví, ale i emancipační vzdor proti ženskosti, která je "mlčícím hlasem".
ŽENSKÝ SMUTEK je první část feministického projektu, koncipovaného jako hudební příběh, který je „vyprávěný“ ženským zpěvem. Je to příběh „jejího hlasu“ - umlčovaného a znovu promlouvajícího - v němž se femininita poznává prostřednictvím vlastního vyprávění.
V této hudebně-feministické reflexi promlouvají různé dobové formotvorné texty, v nichž se dochovala například určitá lehce subverzivní konstrukce „středověké femininity“ a byť ji samotné ženy nevytvářely, často se s ní hluboce identifikovaly jako v případě hymnického a mystického textu pozdní české gotiky MODLITBA ABATYŠE KUNHUTY. Tato středověká modlitba je výrazem staročeské duchovní lyriky, vycházející ze zdrojů probouzejícího se Mariánského kultu, v němž se významně přiznává ženě duchovní podíl na lidské spáse. Podobnou formu dobové femininity mají i často zhudebňovaná první slova andělského pozdravu - AVE MARIA.
Jinou tvář má „moderní femininita“, ve které se ženské já rodí velice namáhavě, přičemž zakouší i pocit hluboké osamocenosti. Je zastoupena ve skladbě POLIBEK HADÍCH KYSELIN poesií americké básnířky Sylvie Plathové, úryvkem z její nejznámější sbírky Ariel. Pozdější forma ženskosti, která je již „psaná“ jejím tělem, je vyjádřena básní italské básnířky českého původu Kateriny Sagrego ze sbírky Variace ve skladbě MYSLET TĚLEM.
Typ „autochtonní femininity“ je na projektu ŽENSKÝ SMUTEK prezentován a umocněn specifickou hudební formou, v níž se vědomě pracuje s tradičně opovrhovaným či opomíjeným „nehudebním“ ženským základem řeči: její závislostí na pocitech, tělesnosti, libidu a chaotičnosti. Charakteristickým rysem této autochtonnosti je emancipační vokální improvizace, například ve skladbách ZPĚV BOHYNĚ TIÁMAT nebo ŽENSKÝ SMUTEK, která v kontrastu se stabilní hudební tektonikou a navzdory všudypřítomnému falocentristickému pořádku dává svým „jiným hlasem“ nejen průchod nestabilním emocím, křehkému chvění, jemným náladám nebo naopak drásavým vzlykům a expresivnímu křiku, ale vytváří i nový typ femininního řádu.
|
|
CARMINA FEMINA.
| Mezzo-soprano & femino-soprano Edita Adlerová Hudební tkaní & výšivky Mirka Vodrážková Fotografie: Kamil Varga Grafické zpracování: Bára Turková |
 Výroba & distribuce:g. parrot Křenova 17, 162 00 Praha 6, CZ tel.: 02/20 61 15 37 e-mail: g.parrot@seznam.cz Nahráno v listopadu 1998 „At the Big Tree“ - Orza project |