Znásilnění jako součást romantické lásky: Pár poznámek k bagatelizaci trestného činu znásilnění

„„Pak jí pomalu přitiskl ruce vedle hlavy a bez větší námahy si je přidržel jednou rukou. Druhou rukou ji pohladil po ňadru, zatímco se Heather marně svíjela a bránila. Kolenem jí pomalu rozevřel stehna a pak už jen cítila, jak do ní znovu proniká. Její mysl opanovala nenávist a strach.“

(o zhruba 300 stran dále)
„V očích jí zazářily slzy radosti a přivinula se k němu. Je to tak krásné, být jím milována...“

Podle Wikipedie byl román Plamen a květ (1972) spisovatelky Kathleen E. Woodiwiss revoluční knihou romantického žánru (například v explicitnosti sexuálních scén). Pocházejí z něj dva výše uvedené úryvky – první je z úvodní části knihy, druhý ze závěru, oba zachycují stejné hrdiny – hlavní postavy Heather a Brandona. Děj (odehrávající se v 18. století) je v zásadě prostý. Krásná, mladičká a nevinná Heather se shodou (v intencích knihy asi šťastných) náhod ocitne na lodi mužného, svalnatého a pohledného kapitána Brandona, který ji považuje za prostitutku a přes její odpor ji znásilní. Díky tomu vyjde najevo, že Heather byla panna, což ovšem Brandonovi později nebrání ji znásilnit ještě několikrát. Heather se sice podaří z lodi utéct, časem ovšem zjistí, že je těhotná, a Brandon je donucen se s ní oženit. V manželství je nakonec čeká opravdová láska…
Znásilnění nebránilo autorce představit jeho pachatele jako v zásadě laskavého a ušlechtilého člověka a nebrání ani čtenářkám v nadšené četbě (prodaly se miliony výtisků). Nejde přitom o jedinou knihu romantického žánru, v níž se hlavní mužský „hrdina“ dopustí znásilnění. Proč je znásilnění v těchto knihách akceptováno?

Podíváme-li se na znásilnění v knize Woodiwiss, vidíme, že přejímá některé z mýtů s tímto činem spojovaných. Především je zde znásilnění aktem vášně – Heather je mimořádně krásná, Brandon zase mladý, fyzicky zdatný a náruživý (při této konstelaci se pak znásilnění jeví v knize jako takřka „přirozené“ a „nevyhnutelné“). Není bez významu, že Heather se ocitla na lodi po útěku od jiného muže, který se ji rovněž pokusil znásilnit – implikace: krásná žena prostě budí v mužích neovladatelný chtíč. Nicméně první násilník byl popisován jako nemužný a nehezký, Heather se mu navíc ubránila – chce nám snad autorka sdělit, že pravý muž je schopný se ženy zmocnit násilím? „Hrdina“ dále sděluje své oběti, že za nepříjemné pocity si může sama, protože se brání a zdráhá, kdyby se uvolnila, tak by si to užila. A konečně si je jistý, že jednou se jí to s ním líbit bude – a má pravdu (!).
Kniha byla napsána před téměř čtyřmi desítkami let, nicméně i tak se její obsah zdá neuvěřitelný. Skutečně všechny čtenářky sdílely a sdílejí představu, že znásilnění může předcházet lásce či vztahu, že jde v podstatě o normální projev sexuality? Pro pochopení tohoto jevu je pravděpodobně třeba se obrátit k teoriím, které se zabývají genderovými rolemi a otázkami moci v sexuálních vztazích.

Tradičně bývají mužům připisovány charakteristiky jako sexuální aktivita a silnější sexuální touha, muži jsou podle těchto představ někdy přímo posedlí chtíčem nebo se v určité situaci údajně nejsou schopni ovládat. Abychom byli spravedliví, zdaleka ne všechny autorky romantických knih považují znásilnění za ospravedlnitelné, avšak až na výjimky sdílejí vzorec aktivní muž – pasivní (méně aktivní) žena, pravidlem bývá například zkušený svůdník a nevinná dívka. Sexuálně aktivní, fyzicky zdatný a kapku drsný muž ztělesňuje ideál klasické hegemonní maskulinity v naší kultuře (přinejmenším ve většině romantických příběhů) a hranice mezi svedením/znásilněním tak může být tenká. Tradiční chápání rovněž nezná pojetí dobrovolnosti v dnešním smyslu – má se za to, že (slušné) ženy přinejmenším na počátku říkají ne, ale je na muži, aby je přesvědčil, že to tak vlastně nemyslí. Muž je ten, kdo je dominantní, kdo pro ženu objevuje její sexualitu, kdo učí dívku „tělesné lásce“, ten, kdo vždy ví o jejím těle víc než ona sama … a takovému muži dívka přirozeně podléhá.

Se znásilněním jsou dodnes ve větší či menší míře spojovány nejrůznější mýty a předsudky. Některé z nich definovala ve své dnes už klasické knize Against Our Will: Men, Women and Rape Susan Brownmiller (všechny ženy chtějí být znásilněny; žádná žena nemůže být znásilněna proti své vůli; říkala si o to; když už se znásilnění nemůžete vyhnout, uvolněte se a užijte si to). Tyto i další mýty operují například s údajnými masochistickými sklony žen, s tím, že o znásilnění (mnohé) ženy sní. Ve své fantazii je ale žena stále paní situace, nemusí prožívat reálné ponížení, strach a hrůzu. Pravděpodobně by stačilo zeptat se mnoha traumatizovaných obětí, zda a jak moc si znásilnění „užívaly“. Některé z mýtů také s oblibou přesouvají vinu na oběť (šla sama nočním parkem, tak se nemůže divit…), znásilnění považují za přirozený projev mužnosti atd.

O vnímání znásilnění ve společnosti mnohé vypovídají například reakce čtenářek (čtenářů) zmíněné knihy uveřejněné na serveru www.amazon.com. Nalezneme zde mnoho komentářů, které znásilnění omlouvají, či ospravedlňují. Například:
Byla jiná doba, historie je krutá atd. Znamená to snad, že znásilnění tehdy ženy tak neprožívaly, protože to bylo normální? Znásilnění bylo možná opravdu chápáno jinak – mělo ale snad jinou podstatu, následky, neznamenalo žádné trauma?
Myslel si, že je prostitutka. Lze tedy znásilnit jen ženy náležitě cudné a slušné (nejlépe nevinné panny), zatímco znásilnění prostitutky není opravdové znásilnění?
Kritici scén znásilnění v knize cenzurují fantazie jiných žen. Znásilnění zde ale není součástí hrdinčiných představ, nýbrž reálného děje knihy, navíc kritika směřuje k pojetí znásilnění a jeho bagatelizování.
Kdo chce hodného muže? Podobné námitky svědčí o pozoruhodném chápání maskulinity – muž má být „pořádný chlap“, klidně i násilník, jen ne nějaký hodný trouba.
Láska překoná vše. / Opravdová láska zvítězí. K tomu snad nelze nic dodat… Atd.

Bagatelizace znásilnění se neobjevuje jen v románech. Na internetu lze nalézt nesčetné množství erotických povídek, v nichž se ženy nejprve brání a pak se jim znásilnění „začne líbit“. Mnohé z nich jsou přitom předkládány čtenářům a čtenářkám jako „opravdové příběhy“ nebo je uvedený vývoj situace (žena říká ne, možná se i brání, ale nakonec to znamená ano) implicitně považován za přirozenou a biologickou danost. Nemyslím si, že nelze napsat erotickou povídkou obsahující popis znásilnění a na některých serverech (BDSM aj.) lze možná tolerovat i podobnou naraci, avšak stovky povídek na téma „jak se mi znásilnění nakonec líbilo“ v sobě podle mého názoru skrývají nebezpečí, že někteří jejich konzumenti mohou dospět k přesvědčení, že znásilnění vlastně není nic hrozného a že to tak v životě opravdu funguje. Jak budou tito čtenáři pohlížet na reálné oběti znásilnění? Nebudou jejich pocity zlehčovat a považovat za smyšlené či přehnané reakce?

Na závěr je třeba říci, že například motiv znásilnění předcházejícího lásce není pouze záležitostí některých děl „pokleslých“ žánrů. Za nejlepší český film bývá považována Marketa Lazarová, kde se titulní hrdinka zamiluje do muže, který ji znásilnil (stejně jako ve Vančurově předloze). O obecném přezírání a zlehčování závažnosti znásilnění svědčí už samotný fakt, že nad touto skutečností se recenze a hodnocení většinou vůbec nepozastavují a nepovažují ji za sebeméně problematickou. Netvrdím, že je nutné film zavrhnout nebo cenzurovat, nelze zřejmě přehlížet jiné jeho kvality, avšak domnívám se, že špetka zamyšlení a kritičnosti by tady rozhodně neuškodila. Jestliže lze totiž třeba povídku z internetu odbýt jako bezvýznamnou, nemohou podobná vysoce ceněná díla právě svou vahou mimoděk upevňovat a potvrzovat stereotypní představy a mýty o znásilnění?