Domácí násilí - veřejné setkání a diskuse

10.12.2018  Středočeský kraj  | 

Otevřená společnost o. p. s., Fórum 50%, o. p. s. , MĚSTO BUŠTĚHRAD a Rodinné centrum Buštěhradský Pelíšek VÁS ZVOU NA VEŘEJNÉ SETKÁNÍ A DISKUSI NA TÉMA: DOMÁCÍ NÁSILÍ

Více

Feministická avantgarda

12.12.2018  Jihomoravský kraj  | 

Skupinová mezinárodní výstava Feministická avantgarda představí mimořádná díla umělkyň, tvořících v sedmdesátých až devadesátých letech minulého století na feministické téma. Práce na emancipační témata ze soukromé rakouské sbírky SAMMLUNG VERBUND pocházejí od světově významných umělkyň.

Více

All I Want for Christmas Is the Fall of Patriarchy

21.12.2018  

"All I Want for Christmas Is the Fall of Patriarchy" is a 1-day exhibition organized and curated by Anna Wim and Natalie Kollega, aiming to give platform and visibility to diverse femme and non-binary artists working with themes of feminism, queerness, social justice, and more.

Více
feminismus.czČlánky › Ženy v medicíně a sociálních službách

Ženy v medicíně a sociálních službách

Ženy v medicíně a sociálních službách
Situace žen v české medicíně je skutečně prazvláštní, i když to tak na první pohled nevypadá, protože ženy v našem zdravotnictví zastávají mnoho důležitých a zodpovědných pozic, zastávají je dobře a veřejnost je tak také vnímá a jsou respektovány. Podíváme-li se však například na lukrativnější obory nebo na manažerská místa, není to s rovnoprávným postavením žen již zdaleka tak slavné.

Situace žen v české medicíně je skutečně prazvláštní, i když to tak na první pohled nevypadá, protože ženy v našem zdravotnictví zastávají mnoho důležitých a zodpovědných pozic, zastávají je dobře a veřejnost je tak také vnímá a jsou respektovány. Podíváme-li se však například na lukrativnější obory nebo na manažerská místa, není to s rovnoprávným postavením žen již zdaleka tak slavné. Podobné je to i s počty profesorek (na medicíně, ale nejen tam), kterých je mezi muži snad jen 10 procent a docentek mezi docenty necelých 20 procent. Současný systém habilitačních řízení upřednostňuje publikační výsledky před výsledky praktickými, ženám, které jsou často spíše prakticky zaměřené, příliš nepomůže ani bohatá odborná a pedagogická činnost. Paradoxně tak tyto tituly snáze získávají ti, kteří popisují činnosti jiných, než aby vykonávali tu vlastní.

Za velký problém, týkající se mladších lékařek, považuji současný zákon upravující kvalifikaci, který říká, že do kvalifikace lékařské profese se počítá počet let odpracovaných za určité definované období, a tak zcela jasně diskriminuje ženy, které v té době byly na mateřské dovolené. Nerovnost postavení žen v naší medicíně má kromě těchto praktických problémů se závažným dopadem také „problémy“, které jsou téměř anekdotické.

Opakovaně jsem například upozorňovala na to, že Časopis lékařů českých, který vydává přímo Česká lékařská společnost J. E. Purkyně, nemá v redakci jedinou ženu, je tam vyjmenována dlouhá řada mužů a ani jediná lékařka. Loni jsem jim dokonce napsala dopis a navrhovala do redakční rady významné a renomované kolegyně. Dostala jsem zdvořilou odpověď, že redakční rada zasedala, moji připomínku si přečetla, ale nebude v redakční radě dělat jakékoliv změny. Kdysi v té redakční radě zasedala nestorka chirurgie, profesorka Pešková, i když jen jako pouhá konzultantka. Jde tu prostě o prestiž a té si muži velmi hledí. Ale vezměte si už samotný název periodika – Časopis lékařů českých. To je trochu neuvěřitelné, na prahu 21. století, kdy ženy nepředstavují v lékařském stavu raritu, ale většinu!

Celý systém akademických titulů a „frček“ potřebných pro jejich získání, je podle mého názoru poněkud absurdní a zároveň drsný, zejména pro zaměstnané ženy a ženy-matky, které se třeba starají o nějaké oddělení. Vylučuje je, protože těžko mohou napsat tolik publikací jako muži. Nereflektuje skutečný přínos určité osobnosti danému oboru, ale počítá na základě určitých parametrů pouze kvalitu publikací (vysoké parametry mají zejména publikace v zahraničních časopisech). Habilitace by měla být podle mého názoru jakýmsi východiskem k tomu, aby člověk byl kvalifikovaným vysokoškolským pedagogem, který bude nejen učit, ale i vychovávat další generace odborníků a měl by pro ně být vzorem a dokázat je pro danou problematiku nadchnout. Jednostranné zvýhodnění publikací způsobuje, že výhodu mají ti, kteří píší a popisují, co třeba jiní lidé dělají, před těmi, co to skutečně dělají, jak už jsem výše uvedla. A ženy zpravidla věci skutečně dělají, a to už je sama o sobě určitá nevýhoda. A když všechny tyhle překážky přece jen překonáme a titul získáme (a na tituly si my ve střední Evropě skutečně potrpíme), tak se dostáváme někdy do absurdních situací. Pánové si na titulech vesměs hodně zakládají a jejich nedocenění nesou nelibě, u žen se naopak vyšší akademický titul jaksi nepředpokládá, takže se opakovaně stává, že se muži představí se všemi tituly (které jim někdy ani nenáleží), zatímco ženy naopak raději bez titulů (aby se třeba přítomní muži necítili dotčeni). Tak se tedy my v Čechách „titulujeme“.

Na výrok doktora Kubka jsem samozřejmě hned reagovala, považovala jsem to za důležité. Pak se nemastně neslaně omluvil. Myslím si, že my, české lékařky, jsme málo průbojné, necháme si příliš mnoho líbit. Mladší generace bude možná jiná, ale v té naší generaci jsme pořád takové „hrdinky emancipace“ – první směna v práci, druhá v domácnosti, třetí studium. Považovaly jsme to za normální, teď za to neseme následky a jsme možná neblahým vzorem té další generaci lékařek.

Když jsme se loni, po mediální „aféře LDN“ zamýšleli nad tím, proč je problém léčeben pro dlouhodobě nemocné (LDN) tak velký, tak jsem dospěla k tomu, že je to fenomén několikanásobné diskriminace. Jednak je to problematika stáří, není to akutní a technická medicína a taky je to obor, který je výrazně feminizovaný, což přináší další znevýhodnění a je to bludný kruh: do oboru jde méně peněz, takže lidé, kteří se mu věnují, jsou méně finančně ohodnoceni atd. Když jsme u té rovnosti (či nerovnosti) žen a mužů, nemohu nezmínit situaci v zařízeních sociální péče, která je našemu oboru velmi blízká. Zatímco ve zdravotnických zařízeních jsou lékařská funkční místa obsazována za podmínky splnění určitých kvalifikačních předpokladů (to platí i u nelékařských profesí), je diskriminace žen v sociální sféře ještě daleko patrnější. Přestože zde ženy představují naprostou většinu všech pracovníků, v některých oblastech zastávají muži většinu míst, například ředitelů domovů důchodců. Tato místa představují jakési trafiky, například pro vysloužilé politiky či jejich známé. Legislativa sociálních služeb žádné kvalifikační předpoklady pro tato místa nepožaduje, takže „nerovnosti příležitostí“ jsou tu vrata otevřena dokořán. Pamatuji případy, kdy například kvalifikovaná zdravotnice, která si doplnila sociální a ekonomické vzdělání, byla nahrazena skladníkem (příbuzným krajského úředníka), který sice měl sklon k alkoholu, ale deklaroval, že pro dobré vedení není zapotřebí žádné vzdělání, nýbrž srdce a cit. Pikantní bylo, že když zřizovatel předepsal (možná z důvodů obsazení další trafiky) alespoň bakalářské vzdělání, náš dotyčný neuspěl ani u přijímaček. Tenhle příklad je pro názornost vykreslený z několika jiných, takže pokud by se v něm náhodou někdo našel, musím upozornit, že se jedná o podobnost čistě náhodnou. Naopak i ty nejtěžší práce v sociálních službách vykonávají téměř výhradně ženy…

Ale nemyslím si, že bychom „v tom“ byly naprosto nevinně. Nedokážeme být ještě natolik sebevědomé, jako jsou například ženy ve Skandinávii. Podceňujeme se a postrkujeme „své“ muže kupředu. Samozřejmě předpokládáme a přijímáme, že zodpovědná a lukrativní místa budou zastávat právě oni, mnohé z nás upřednostní muže před stejně či více kvalitní a kvalifikovanou ženou jen proto, že je muž. Vždyť přece jen „chlap je chlap“ a ne nějaká ženská.

A krátká příhoda na závěr: Vzpomínám si na jedno společenské setkání, kterého jsem se z jakéhosi důvodu kdysi zúčastnila, šlo o setkání se severskou ministryní (myslím, že Finkou) a jejím tajemníkem. Místní dámy to ovšem nějak nepochopily a obracely se na muže jako na ministra a na paní ministryni jako na jeho tajemnici. Ne všechny, samozřejmě, ale i tak se paní ministryně trochu divila, jen to diplomaticky nedávala najevo. Chci tím jen ilustrovat, že je to také naše věc, že jsme také občané a občanky (i když se tak říká spíše tomu placatému dokumentu), a že se musíme o svá práva také důrazně a legitimně zasazovat. Když to nebudou jen snahy osamělých jedinců (jakéže je to genderově korektní označení?), jistě se něco podaří prosadit.

doc.MUDr. Iva Holmerová, Ph.D. je ředitelkou Gerontologického centra, p.o. MČ Praha 8 a předsedkyní České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.