Vyučená švadlena národního podniku Šumavan

27.11.2017  Praha  | 

Galerie hlavního města Prahy představuje práce české umělkyně užívající provokativní pseudonym Sráč Sam. Její tvorba je založena na aktivní kritice nefunkčních/neproduktivních institucionálních rámců a nabývá rozmanitých podob od architektonických realizací přes objektovou, textilní, malířskou či filmovou tvorbu po sociálně angažované performativní projekty.
 

Více

Venušiny dny 2018 - Festival umění o ženách, od žen a pro ženy

7.3.2018  Praha  | 

Třetí ročník festivalu věnovaného umění o ženách, od žen, s ženami i proti nim. Venuše opět otvírá své lůno. A protože jde o třetí ročník, můžete se těšit na tři premiéry a tři zahraniční hosty.

 

Více

Ženy na Hrad! / Prague Women’s March

8.3.2018  Praha  | 

Loni v lednu se Pochodu žen na Washington účastnilo více než milion lidí. Protestovali proti nastupujícímu režimu Donalda Trumpa, a slibovali hájit práva žen, migrantů, dělníků, nemocných, LGBTQ lidí i menšin, chránit zdraví planety, ohrožené změnami klimatu a vymíráním druhů a bránit základní lidská práva. Také my se letos chceme připojit k hlasům milionů lidí, kteří se po celém světě staví proti vzestupu bezohledné politiky nenávisti.

 

Více
feminismus.czČlánky › Zbuzanky aneb obec je rodu ženského

Zbuzanky aneb obec je rodu ženského

18. březen 2015  | Zdeňka Petáková
Zbuzanky aneb obec je rodu ženského

Zajímavá kniha s názvem stejnojmenným s tímto článkem vyšla uprostřed roku 2014 díky péči občanského sdružení Zbuževa (Zbuzanské ženy v akci). Jde o publikaci, která by mohla zaujmout všechny, kdo se zajímají o obory orální historie, gender studies i sociologii či etnologii zaměřenou na moderní dějiny.

Po dobu více než jednoho roku pracovala autorka Jana Hradilková se ženami ze Zbuzan, vesnici o 600 domech a přibližně 1200 obyvatelích na západním okraji Prahy, na zachycení jejich osobních vzpomínek včetně zasazení do dobového rámce. Výsledkem je čtivá kniha.

Pro přiblížení Zbuzan lze uvést, že ještě koncem 19. století šlo o hospodářsky prakticky soběstačnou komunitu (s. 48–49). Obec se zapsala i do dějin družstevnictví (s. 50): „Již v roce 1846 vzali zbuzanští sedláci osud obce do svých rukou. (…) Tenkrát veškeré obecní pozemky ve veřejné dražbě odkoupili samotní zbuzanští sedláci, kteří za tím účelem založili v témže roce svou vlastní alianci, zvanou Spolek sousedů zbuzanských.“ K největšímu stavebnímu rozšíření Zbuzan došlo ve dvou vlnách, okolo vzniku ČSR a pak po roce 1989.

Nejvýznamnější a také nejobsáhlejší část knihy přináší osobní výpovědi zbuzanských žen o minulosti i přítomnosti. Cenné je, že jsou zde zaznamenány vzpomínky napříč „politickým“ spektrem. Jana Hradilková to následovně komentuje (s. 66): „Byli to lidé, kteří získali své pozice a měli svoje konexe a měli svoje emoce a potřeby a měli také moc nad druhými lidmi. Synové babičky mého muže skončili ve vězení nebo v pracovních táborech prostě jen proto, že pocházeli ze „svaté rodiny“, jak se ve Zbuzanech obecně Konzalovým říkalo. Jak tedy mluvit o něčem, co sice bylo pro některé velká pohoda, ale byla to pohoda postavená na velké nepohodě sousedů? To prostě asi nejde, a je to zásek celonárodní.“

Z knihy dýchne pracka zmaru let sedmdesátých a osmdesátých, pokusy o oživení místního společenského života let devadesátých – a léta následující, „nesnesitelně zrychlená“, řečeno slovy autorky. Smutné je číst o prakticky jen bezmocném sledování rychlého mizení veřejného prostoru, míst i zeleně, které obyvatelé obce společně užívali po generace: „Srdce vsi bylo na Ouporu. Tam se pálily čarodějnice, tam bylo to středové ohniště, tam se chodilo na jahody, na houby… Od dob restitucí vlastně není obecní pozemek. I tu náves jsme museli vyměnit.“ V řádcích, které psaly přímo místní ženy, jsou snad nejsmutnější pasáže o tom, jak jsou lidé žijící ve Zbuzanech postupně a nenávratně doslova odřezáváni od možnosti toho nejpřirozenějšího pohybu – chůze, od procházek. Cesty se tu totiž mění na silnice, jsou zabírány výstavbou nebo úplně rušeny.

Vynikající nedlouhá kapitola 10 Malá vsuvka perem socioložky (s. 177–185), napsaná Jiřinou Šiklovou, je učebnicově srozumitelným, avšak nikoli školometským nebo zplošťujícím shrnutím vývoje postavení žen v našich zemích v průběhu uplynulých zhruba sto padesáti let. Připadá mi pro svůj švih, spád a zahrnutí příkladů z autorčina života jako vzácnost, která by se měla vytesat do kamene.

Kniha je výjimečná i svým rozsahem 211 stran textu s poměrně bohatým doprovodem dobových fotografií a samozřejmě zejména svým specifickým zaměřením na paměť žen. A navíc – Jana Hradilková je vyzrálá a moudrá osobnost i zkušená autorka, což spolu s jejím úzkým osobním vztahem ke Zbuzanům výrazně přispělo ke kvalitnímu zpracování složitého a komplexního tématu. Po přečtení poslední stránky, jako jedna z reflexí, vyvstane: tolik práce, to musely být desítky a stovky hodin doslova mravenčí práce, a nejen „v terénu“, na jejímž základě mohla kniha vzniknout.

Textu knihy i jejímu fotografickému doprovodu by v upravené podobě rozhodně slušelo knižní vydání v edici Zmizelé Čechy nakladatelství Paseka, a také archivace celku či i jednotlivých podkladových materiálů v rámci projektu Paměť národa.

Zbuzanky aneb obec je rodu ženského. Jana Hradilková a kolektiv. 2014. Vyd. Zbuževa (Zbuzanské ženy v akci), o. s. pro Obec Zbuzany. 211 s. Náklad 600 výtisků. Neprodejné. ISBN  978-80-260-6760-3. Vydání knihy bylo podpořeno Operačním programem EU lidské zdroje a zaměstnanost.

Publikaci lze vypůjčit či rezervovat také v knihovně Gender Studies.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.