Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více
feminismus.czČlánky › Vzpomínání by mělo být druhem společenské hygieny v mikropolitickém smyslu

Vzpomínání by mělo být druhem společenské hygieny v mikropolitickém smyslu

Vzpomínání by mělo být druhem společenské hygieny v mikropolitickém smyslu
Sonju Leboš z chorvatského Záhřebu jsem potkala náhodně před pár lety v knihovně Gender Studies, o.p.s. Přiměla mě uvažovat v novém světle o mé vlastní komplikované minulosti a o minulosti chorvatské části mé rodiny. Nadchnul mě její nápad propojit Prahu a Záhřeb pomocí menšího kulturně laděného projektu „Mnemosyne – Divadlo vzpomínek“, který měl za cíl poukázat na patriarchální charakter veřejného prostoru měst a na význam různých úrovní a způsobů vzpomínání pro dnešní svět.

Sonju Leboš z chorvatského Záhřebu jsem potkala náhodně před pár lety v knihovně Gender Studies, o.p.s. Přiměla mě uvažovat v novém světle o mé vlastní komplikované minulosti a o minulosti chorvatské části mé rodiny. Nadchnul mě její nápad propojit Prahu a Záhřeb pomocí menšího kulturně laděného projektu „Mnemosyne – Divadlo vzpomínek“, který měl za cíl poukázat na patriarchální charakter veřejného prostoru měst a na význam různých úrovní a způsobů vzpomínání pro dnešní svět.

Jak vznikl nápad na projekt „Mnemosyne – Divadlo vzpomínek“?

Původní idea vznikla náhodně: v jednom literárním časopise jsem narazila na osobnost a tvorbu Lenky Reinerové. Přečetla jsem si některé její knížky a nadchnul mě její popis Prahy, ale také Casablanky a Ciudad de México. Lenka vypráví příběh ženy, která v průběhu 20. stoletím sváděla boje s totalitními režimy, s nemocí a nespravedlivostí. Lenka mě takřka vydláždila cestičku i ke druhému literárnímu podkladu projektu – k memoárům Evy Grlić, manželky známého chorvatského filozofa Danka Grliće a matky režiséra Rajka Grliće. Eva na začátku devadesátých let 20. století považovala za důležité sepsat své vzpomínky, aby tak upozornila na hrůzu, do které se tehdejší Jugoslávie řítila. Její příběh je podobný příběhu Lenky: obě jako Židovky kvůli nacistickým a fašistickým/ustašovským (chorvatské fašistické hnutí aktivní zejména v období druhé světové války – pozn. redakce) režimům musely opustit město, ve kterém se narodily, obě musely čelit kruté realitě poválečných autoritářských režimů – Lenka v ruzyňském vězení, Eva na Golom otoku (ostrov, na kterém jugoslávský komunistický režim věznil své politické odpůrce a odpůrkyně – pozn. redakce), obě se dožily vysokého věku a pocítily potřebu „vypsat“ své zkušenosti do světa. Spolu s četbou Badiouho Století a jeho pojetím „divadla jako média konstrukce pravdy“, bylo toto vše začátkem projektu „Mnemosyne“, který je koncipován jako řada multimediálních událostí v Praze a Záhřebu. Názvem projektu jsem chtěla poukázat na způsoby vzpomínání, které v mainstreamových médiích ztrácejí na významu, na vyprázdněné politické rituály, ve kterých už neexistuje ko-memorace v humanistickém smyslu tohoto slova.

Co bylo cílem projektu „Mnemosyne“ a jak byl realizován?

Cílem projektu bylo vytvořit mezinárodní síť vzpomínání – cultural memory networking groups, což se nám podařilo, a to prostřednictvím mikrokonferenčních formátů, performancí v divadelních prostorách, ale také ve veřejném prostoru města, společnými procházkami po městě. Projekt byl realizován v Záhřebu a Praze – celkem se uskutečnilo šest setkání, která zahrnovala různé výše vyjmenované aktivity.

Proč jste si na realizaci projektu vybrali Prahu a jaké aktivity v rámci projektu se uskutečnily právě zde?

Lenka mě odhalila interkulturní Prahu mezi dvěma světovými válkami, Prahu, ve které byla slyšet čeština, němčina, jidiš… Prahu, která přežila ve své architektonické, i když ne lidské, podobě díky perverzní nacistické myšlence o Muzeu vyhlazené rasy. V Záhřebu ustašovský režim ničil synagogu, postupně kámen po kameni, po dobu dvou let. V mém městě byla židovská kultura zničena úplně. Tomuto jsme věnovali performanci Patrizie Done, která se konala v místě, kde kdysi záhřebská synagoga stála, shodou okolností nese daná ulice jméno města Prahy, jmenuje se totiž Pražská. Chtěla jsem spojit svoje rodné město s městem, ve kterém se také uskutečnila významná etapa mého života a zároveň poukázat na řadu podobností v ženských osudech 20. století, které si je potřeba neustále připomínat.

Naše aktivity v Praze se děly v různých prostorech: v knihovně Gender Studies, o.p.s., v jednom městském kulturním centru, v malé galerii, ve veřejném prostoru, v kině, v divadle. Program byl skutečně různorodý a v celé jeho podobě si je možné ho prohlédnout na webu projektu www.theatreofmemories.org.

Důležitou roli v projektu měl veřejný prostor. Jak se díváte na spojnici mezi genderem a veřejným prostorem a mezi veřejným prostorem a dějinami/pamětí?

Ve všech aspektech kultury vzpomínání je paměť žen přítomna nejméně – a platí to i pro veřejný prostor. Velmi malý počet ulic nese jména významných žen a příběhy, které se nabízejí, jsou velmi často patriarchální. Ve školních učebnicích, jak poukázala Lidija Sklevicky, jsou více zastoupení koně, nežli ženy a děti. Podobné je to ve veřejných prostorech, kterým stále dominují postavy mužů na koních, často s vytasenými meči. V našich veřejných prostorech, jako i v naší kultuře, a myslím tím kulturu evropskou, hrají prim příběhy, ve kterých ženy a děti vystupují pouze v roli obětí a jenom zřídka jako emancipovaní aktéři a aktérky. V tomto ohledu nám velmi pomohla Elke Krasny, teoretička a vyučující na Univerzitě ve Vídni, která vyvinula metodologii narativního urbanizmu, vyprávění o městě, pomocí kterého na dané město měníme svůj náhled. V rámci projektu jsme se dělily o naše ženské příběhy, objevovaly jsme nové obrazy města a vytvářely novou síť vzpomínání, ve které my ženy máme v prostoru silnější roli.

Když se na to podíváte z mezinárodní perspektivy zemí, ve kterých byl projekt realizován, jaké jsou hlavní projektové závěry, co se týká fenoménu paměti a jeho důležitosti?

Kultury vzpomínání jsou dnes velmi důležité. Např. pro starostu Berlína bylo na začátku 21. století, podle jeho vlastního vyjádření největším úspěchem vybudování památníku obětem Holokaustu. To dokazuje, že v jedné z největších evropských zemí politika reprezentativní demokracie dbá na politiku vzpomínání. Každopádně, kromě tohoto monumentalistického, zkamenělého vzpomínání, jsou důležité také rituály komemorace – a ty bývají často soukromé, tedy nejenom prosazovány shora, ze strany státu. Velká propast mezi soukromou a veřejnou pamětí byla jedním z důvodů hrůzostrašné občanské války na území bývalé Jugoslávie. V socializmu byly pěstovány určité příběhy, které podporovaly pozitivní ideologii bratrstva a jednoty, když se však ideologie změnila, lidé začali z minulosti vytahovat ty nejtemnější příběhy a ukázalo se, že společnost je plná nenávisti. Tím chci říct, že komemorace by neměla být jenom věcí vysoké politiky, ale také věcí běžného vzdělávání a konání, jakýmsi druhem společenské hygieny v mikropolitickém smyslu.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.