Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více

Konference Intersekcionální přístup ve zkoumání sociálních nerovností

11.12.2017  Praha  | 

Oddělení Gender & sociologie Sociologického ústavu Akademie věd ČR, v.v.i. zve na konferenci Intersekcionální přístup ve zkoumání sociálních nerovností

Více
feminismus.czČlánky › Ve vlastním pokoji

Ve vlastním pokoji

Ve vlastním pokoji
V prvních desetiletích 20. století usilovaly dvě svým zaměřením nesourodé skupiny, feministické spolky a levicově laděná architektonická avantgarda, o radikální přehodnocení převládajícího stylu života, který držel ženu doma při starosti o domácnost a o výchovu dětí. Spojovala je naděje vkládaná do osvobození ženy od domácích prací a uznání její plné subjektivity skrze nově koncipované obytné prostředí. Architektonická avantgarda zformulovala koncepci kolektivního bydlení.

V prvních desetiletích 20. století usilovaly dvě svým zaměřením nesourodé skupiny, feministické spolky a levicově laděná architektonická avantgarda, o radikální přehodnocení převládajícího stylu života, který držel ženu doma při starosti o domácnost a o výchovu dětí. Spojovala je naděje vkládaná do osvobození ženy od domácích prací a uznání její plné subjektivity skrze nově koncipované obytné prostředí. Architektonická avantgarda zformulovala koncepci kolektivního bydlení.

Sovětský svaz 

V Sovětském svazu se na konci 20. let a na počátku let třicátých rozpracovával typ kolektivizovaného bydlení podle zásady každému dospělému jedinci vlastní prostor na spaní, odpočinek a osobní hygienu, a všechny ostatní funkce bytu (stravování, společenský kontakt, výchova dětí, čištění oděvů atd.) nahradit centralizovanými společnými zařízeními, tedy velkokapacitními jídelnami, prádelnami, klubovnami, knihovnami s čítárnami a dětskými jeslemi se školkami a internáty pro starší děti, které by byly v těsném sepětí s obytnými budovami. Ženská otázka se stala v porevolučních letech široce debatovanou a jedním z dobových hesel bylo: „Pryč s diktátem kuchyně!“ Individuální kuchyň byla nazírána jako symbolický prostor měšťácké nukleární rodiny a symbol ženského zotročení. S postupujícími třicátými lety ovšem v SSSR debaty o ženské otázce i avantgardní návrhy bydlení mizí a nadchází éra socialistického realismu s usměvavými růžolícími matkami obklopenými dětmi a vařícími ve společných kuchyních stísněných komunálních bytů, které byly karikaturou avantgardních snah a vznikaly z nouze i kvůli snadné kontrolovatelnosti jejich obyvatel a obyvatelek.

Přes zásadní roli Sovětského svazu v rozvoji typu kolektivního domu byl jeho skutečným iniciátorem architekt švýcarského původu Le Corbusier. Na počátku 20. let navrhoval model, přijatý v té době už dávno ve Spojených státech, Anglii, Holandsku i dalších západních zemích vyššími společenskými vrstvami, totiž sdružení rodinných domácností do bytových domů. Le Corbusier si architektonickou realizaci této myšlenky představoval jako sestavení jednotlivých rodinných domků-buněk do jednotného bloku, kde by se poskytovaly služby hotelového typu, ovšem záleželo by pouze na obyvatelích a obyvatelkách, zda jich využijí. Značný důraz Le Corbusier kladl na zajištění naprostého soukromí každé rodiny.

USA a Anglie 

Již od konce 19. století se v USA stěhovaly zámožné rodiny do apartmánových domů fungujících na stejném principu a zbavujících obyvatelstvo starostí se služebnictvem, jenž se nově přetvářelo v samostatnou zájmovou skupinu se stále rostoucími požadavky. V Anglii už v poslední čtvrtině 19. století navrhovaly ženské aktivistky totéž: sdružit domácnosti, která tak mohou být vybaveny kvalitněji a nákladněji. Zároveň v souladu s dobově se rozvíjejícím družstevnictvím měly spojené domácnosti pomoci redukovat domácí práce buď střídáním hospodyň v jejich opatřování nebo placením těch, které by je vykonávaly pro všechny. To byla jistě radikální novinka, která ovšem souvisela s celkovou postupující emancipací žen v té době a jejich hledání seberealizace mimo rámec domova.

Myšlenka kolektivizace domácích prací tedy zdaleka nebyla jen záležitostí radikální levicové architektury v SSSR, ale i pragmatických vyšších vrstev v západním světě. Fenomén kolektivního bydlení jako takový je však v českém prostředí nemyslitelný bez levicově orientovaných architektonických skupin a víry v industrializovanou architekturu jako prostředek změny společnosti. S blížící se hospodářskou krizí sílilo vědomí sociální odpovědnosti architektonické obce pod vlivem jejich kolegů a kolegyň ze SSSR i západní Evropy. Začínali se více zajímat o dělnickou třídu a pokoušeli se řešit její palčivou bytovou tíseň trvající už od konce první světové války.

Česká republika 

Teoretik Karel Teige zkompiloval dosavadní rozvoj kolektivního bydlení ve svém osobitém přístupu přejatém mnohými architekty a architektkami a obšírně pojednaném v jeho knize Nejmenší byt (1932). Teigovi i dalším šlo o přiznání vlastního osobního prostoru každému dospělému jedinci. Ženu tak osvobodí z ponurých dusných ložnic plodících neurózy a manželské tragédie, bude jí zpřístupněno vlastní zaměstnání a tím i ekonomická emancipace. Sexuální vztahy se stanou „kamarádštějšími“, manželství jako instituce zanikne, rodina se nevyhnutelně rozpadne, partnerské vztahy se stanou volnějšími. Teige se v této představě inspiroval německou anarchofeministkou Grete Meisel Hess. Děti budou svěřeny odborným institucím organizovaným na vědeckotechnických základech, jak to již na počátku 20. století propagovala německá komunistka Lily Braun, jíž Teige rovněž znal. Vychovatelky a vychovatelé budou vybíráni podle vloh pro práci s dětmi, děti tedy nebudou zatíženy komplexy rodičů a dusivým prostředím domova.

Návrhy kolektivních domů ze 30. let nikoli náhodou připomínají hotelové komplexy určené pro ubytování stovek a tisíců obyvatel a obyvatelek. Počítají se začleněním i dobově nadstandardního vybavení (bazén, lázně, promítací sál, výtahy, centrální vytápění atd.), přesto je v celém typu kolektivního bydlení zdůrazňována potřeba uskromnění se na takový standard, aby mohly být uspokojeny potřeby všech členů a členek společnosti bez rozdílu.

Realizace se však kolektivní domy nedočkaly. Poroty malobytových soutěží, které byly počátkem 30. let vypisovány pro zmírnění bytové nouze, měly za nejisté, zda dělnictvo takovou formu bydlení přijme. Další stavební firmy se o tyto projekty nezajímaly vůbec. Karel Teige i avantgardní architekti a architektky nakonec uznali, že společnost ve svém současném stádiu není na takovýto typ bydlení připravena. Bude vyhovovat až příští socialistické společnosti. Do té doby nezbývá než alespoň podporovat typy, které ke kolektivizaci směřují. Dvěma vzorovými stavbami, na které Karel Teige poukazoval, byl penzion Arosa v pražských Košířích, postavený na vlastní náklad architektem Karlem Hannauerem, a lázeňský dům Machnáč v Trenčianských Teplicích, který sloužil především k ubytování klientely okolních lázeňských zařízení.

Ve 20. a 30. letech probíhal také boom technických inovací v domácnosti: racionalizace půdorysu bytů a rodinných domů, otevíraly se možnosti využití taylorizace a ergonomie. Ženám tyto novinky prezentovaly četné časopisy a rádce, do kterých přispívaly i avantgardní architektonické skupiny. Své zastánkyně a propagátorky našla obroda domácnosti v řadách ženských aktivistek možná dokonce dříve než mezi architektonickou avantgardou. Československé feministické organizace však rozhodně nezpochybňovaly domácnost jako ryze ženskou doménu.

Brzy po vzniku samostatné Československé republiky byla sice navržena výstavba osmi domů s kolektivním zařízením v Praze a posléze v dalších městech, určené k ulehčení práce zaměstnaným ženám, z tohoto projektu však nakonec sešlo. Inspirací se staly názory americké socialistky Charlotte Perkins-Gilman, která již na počátku 20. století propagovala apartmánové hotely pro trvalý pobyt s byty bez kuchyně a centrálními restauracemi, úklidovou službou a institucemi pečujícími o děti. Do českého prostředí ji uvedl Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1905. Umírněná rétorika Perkins-Gilman vyhovala českým feministkám, které rozhodně neměly v úmyslu kolektivizací domácích prací rozbít rodinnou domácnost. Představa o domech s kolektivním zařízením se nakonec realizovala v podobě pražských domů pro svobodné ženy: v Domovině Charlotty Masarykové na Vinohradech (1923- 1928), v dívčí koleji Budeč (1924), budově Ženského klubu českého na Novém Městě (1929-1933) a v Ženských domovech na Smíchově (1933).

Po druhé světové válce v krátkodobém nadšení pro kolektivizaci bydlení se začalo s výstavbou dvou kolektivních domů, ve Zlíně a v Litvínově, které však byly koncipovány především pro rodinné bydlení a jejich společné zařízení bylo po dokončení provozováno se značnými potížemi. Ženské aktivistky se dál snažily o usnadnění provozu domácnosti, což činilo aktuálním i široké zapojení žen do výroby. Pomoc s domácími pracemi měla obstarat centralizovaná zařízení, z nichž si mnozí dodnes pamatují družstvo Osvobozená domácnost, které se postupně redukovalo pouze na síť prádelen.

Kolektivní bydlení se ukázalo být funkčním typem pouze jako bydlení pro svobodné jedince, navíc stejného postavení či zaměstnání. Od počátku 60. let jsou u nás realizovány tzv. domy hotelového typu, které na kolektivní domy navazovaly a nabízely ubytování především svobodným párům.

Problém kolektivních domů spočíval v tom, že intelektuální a architektonická avantgarda zanedbala zájem o reálné budoucí obyvatelstvo projektovaných staveb a vetkla jim své vlastní zájmy: v zahraničních realizovaných kolektivních domech nakonec bydlely především intelektuálské a umělecké skupiny, neboť jejich vybavení knihovnami, čítárnami, klubovnami, tělocvičnami atd. ladilo se zájmy a životním stylem osob, které domy navrhovaly, životnímu stylu většiny dělnictva se ale zavděčilo pramálo.

Přesto zůstává kolektivní bydlení nevšedním pokusem spojení sociálních požadavků s architekturou a zajímavým dokladem toho, do jaké míry je architektonickým řešením možné „tvarovat“ život. Když odhlédneme od vnucení vlastní koncepce bez diskuze, kterého se architektonická avantgarda dopustila, nabízí kolektivní bydlení zajímavý protipól dnešnímu atomizovanému životu v individuálním bytě či domě obklopeném neznámým sousedstvem.

Použitá literatura:

Hubert Guzik: Diogenova rodina. Kolektivizace bydlení v Čechách 1905-1948, in: Umění LV/2006, str. 162-176

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.