Syndrom vyhoření

Čím více se zaměřujeme na nutnost poskytování vysoce kvalitní péče, tím více se také i ve veřejném diskurzu musíme zaměřovat na ty, kteří a které tuto péči mají poskytovat. Obecně se zdůrazňují nejen kvality pečujících, ale také nároky, které by na ně měly být kladeny: vzdělání a odbornost, schopnost empatie, schopnost rychlého rozhodování, zodpovědnost, bezúhonnost, flexibilita a tak dále. Kvalitně a profesionálně poskytovat péči však není jen tak jednoduché.

Kvalita péče a syndrom vyhoření

Nároky na pomáhající profese, na ty, kteří pracují v přímém kontaktu s lidmi, na ty, o kterých se domníváme, že jejich práce má být posláním, jsou často velmi vysoké. Vysoko si stanovuje laťku jak poskytovatel takovýchto služeb, tak veřejnost, která z těchto služeb čerpá, ale často i sám pracovník či pracovnice, kteří chtějí svou práci dělat co možná nejlépe. O tom nejlépe svědčí i výroční konference Sociální platformy (Social Platform Annual Conference on Care), která se konala na téma péče v listopadu 2010 v Bruselu.

Pomáhající profese mohou a měly by energii dávat, částečně je jim ale i odebírána: pracovníci a pracovnice jsou přetíženi množstvím lidí, o něž pečují, jsou unaveni, nemají-li pro svou práci dobré podmínky, vyčerpává je soucit, mnohdy nejsou pro náročný kontakt s klienty dobře vycvičení. Je-li dlouhodobě energetická bilance záporná, dostane se tělo do stresu a toto vše může vést až k syndromu vyhoření (např. Kopřiva).

O syndromu vyhoření se začalo mluvit v 80. letech. Toto slovní spojení vychází z anglického originálu burn-out syndrome. Anglické sloveso „to burn“ znamená hořet, ve spojení „burn out“ pak dohořet, vyhořet, vyhasnout. Metaforicky se jedná o to, že původní silně hořící oheň, symbolizující vysokou motivaci, zájem, aktivitu a nasazení, přechází u člověka stiženého příznaky syndromu vyhoření do dohořívání a vyhaslosti: kde nic není, nemá již dál co hořet.

K jeho hlavním projevům patří deprese, lhostejnost, cynismus, stažení se z kontaktu, nižší sebedůvěra, somatizace problému: únik do nemocí, tělesné potíže; nechuť práce a její vykonávání ve snížené kvalitě apod. Vždy je ale přítomna otázka smyslu práce – nejde jen o pouhou únavu, stres, ale i o ztrátu ideálů.

Genderová dimenze syndromu vyhoření

Názory na rozdíl výskytu vyhoření u žen a u mužů nejsou jednotné: zvláště v publikacích z první vlny výzkumů se setkáváme s názorem, že výskyt syndromu vyhoření je častější u žen (někdy je udáván dokonce až dvojnásobně vyšší). V dalších studiích se však objevují i vyrovnanější výsledky. Jak uvádějí různí odborníci a odbornice (např. Kebza, Šolcová), je možné tyto nesrovnalosti alespoň částečně připisovat i demografickým parametrům populačních vzorků: převážná většina pečujících jsou ženy a to i vzhledem k horizontální segregaci práce. Řada výzkumů byla totiž prováděna na typicky feminizovaných profesních skupinách, jako jsou zdravotní sestry, učitelky, lékařky apod. a tudíž i výsledky syndromu vyhoření tuto skutečnost musí nutně odrážet.

Pravdou navíc je, že ženy čelí několikanásobnému zatíženi (double burden): je na nich starost o domácnost, výchovu dětí a zaměstnání. Jsou více ohroženy opomíjením vlastních duchovních, duševních a tělesných potřeb ve prospěch celku. „Podstatnou roli v tom hraje také tradiční rozdělení rolí – žena drží rodinu pohromadě. Někdy to dojde tak daleko, že si člověk připadá, jako by ani neexistoval, je vyhaslý, vyhořelý.“ (Kallwass 2007: 57).

Syndrom vyhoření mimo pečující profese

Ačkoliv mnozí autoři a autorky vztahují syndrom vyhoření pouze do sféry práce v pečujících zaměstnáních, případně v širším rozsahu práce s lidmi (např. Kebza, Šolcová, Kopřiva a další), Angelika Kallwass tímto uvádí syndrom vyhoření i do dalších sfér: práce a společnosti (ve spojitosti s mobbingem, stresem, nevytížeností, přetížeností a strachem o místo) a do oblasti rodiny a partnerských vztahů (včetně péče o závislého člena rodiny, ale i genderových rolí).

Navrhuje tedy, abychom si tohoto termínu a hlavně jeho obsahu byli vědomi a vědomé a účinně mu předcházeli. Prevence skrze zlepšování podmínek, ohodnocení a ocenění je v možnostech každého z nás.

Literatura:

Horská, Bohuslava (2010): Syndrom vyhoření. Kurz pro pracovníky sociálních služeb. http://www.dchbrno.charita.cz/f/File/Vzdelavani/syndromvyhoreni.pdf

Kallwass, Angelika (2007): Syndrom vyhoření v práci a osobním životě. Praha: Portál.

Kebza, Vladimír a Iva Šolcová (2003): Syndrom vyhoření. Státní zdravotní ústav, Praha.

Kopřiva Karel (1997): Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál.