Společné zdanění manželů – zákeřná diskriminace současné rodiny a matek aneb Co vyhovuje dobře placeným jedincům
13. únor 2004
| PaedDr. Radmila Dobešová
Kdo si všimne konkrétních čísel, která porovnávají výši příjmů manželů a roční zisk na dani (Právo 3.4.2004 „Pomoc rodinám stojí na slevách“ Vladimír Čechlovský) ten snadno pochopí, že na společném zdanění manželů neušetří nejvíce ti nejpotřebnější, ale naopak právě takoví, kteří to nepotřebují. Například muž-otec pan “X“, který má manželku v domácnosti a vydělává 94 286 Kč měsíčně, obdrží od daňových poplatníků velkorysou sumu, ročně si na daních polepší o 51 756 Kč, což je částka, která by mohla pomoci tolik potřebným postiženým, osamělým matkám či rodičům postižených dětí…
Kdo si všimne konkrétních čísel, která porovnávají výši příjmů manželů a roční zisk na dani (Právo 3.4.2004 „Pomoc rodinám stojí na slevách“ Vladimír Čechlovský) ten snadno pochopí, že na společném zdanění manželů neušetří nejvíce ti nejpotřebnější, ale naopak právě takoví, kteří to nepotřebují. Například muž-otec pan “X“, který má manželku v domácnosti a vydělává 94 286 Kč měsíčně, obdrží od daňových poplatníků velkorysou sumu, ročně si na daních polepší o 51 756 Kč, což je částka, která by mohla pomoci tolik potřebným postiženým, osamělým matkám či rodičům postižených dětí…
Naopak zaměstnaní rodičové jsou společným zdaněním manželů v podstatě přehlíženi, pokud pracují oba anebo mají obdobné příjmy. Příkladem nechť jsou manželé „Y“: Např. když manžel vydělá 37 814 Kč a manželka 18 875 Kč, společné zdanění manželů je „podpoří“ ročně ve výši 2900 Kč – zlomek to podpory věnované na konto pana „X“. Stát tak většinu českých rodin s dětmi společným zdaněním manželů v podstatě nepodpoří.
Diskriminuje tak typickou současnou rodinu a naopak upřednostňuje přežitý typ rodiny s nezaměstnanou ženou, a to se stává pobídkou k vytváření nehumánního tlaku na manželky, aby zůstávaly v domácnosti nebo si nezlepšovaly kvalifikaci, což zvýší počet žen, které se mimo manželství budou cítit bezpečněji. Tento podivný obrat ve státní rodinné politice je v příkrém rozporu s politikou EU i s tím, co vláda světu deklaruje, např. vytvořením Rady pro rovné příležitosti, která tak ztrácí na jakémkoli smysluplném významu. Ženám nikdo nevysvětluje, že po dobu práce v domácnosti nemají nárok na zdravotní pojištění ani na započtení let do důchodu…
Pokud jde o nesezdané páry, vdovy, vdovce, osamělé matky či otce, bez ohledu na to, kolik mají dětí a jak jsou sociálně potřební, jsou ignorováni. Protože zde nejde o děti či porodnost, ale o oddací list. Že se tak stát snaží přinutit lidi k uzavírání manželství byť ve formálním stylu Ukrajinka – Čech, je nabíledni. Jeví se to jako způsob poněkud ubohý.
Záhadou přitom je, jak lze dle státu „společně zdaňovat“ manžely, když jeden není výdělečně činný, a tudíž se u něj o žádných daních hovořit nedá.
Komu tedy navrhované společné zdanění manželů vyhovuje nejvíce? Našinec by fortelně řekl: „ Inu, politikům, většinu zákonů si dělají pro sebe, zatím co na chudé lidi „kašlou“. (Citace jedné prodavačky.) Anebo také katolickým náboženským fanatikům, kteří by nejraději podle své náboženské morálky řídili svět.
A tak stát namísto toho, aby v dobách nízkých českých mezd, vyplácených většině zaměstnanců, valorizoval rodičovskou dovolenou i dětské přídavky jako valorizuje důchody – raději poskytne v rámci společného zdanění manželů prostor pro „ sociální žranici“ těm, jejichž příjem činí ročně kolem jednoho milionu Kč.
Jak směšné (a tragické zároveň!) v porovnání s nizoučkou hodnotou dětských přídavků, které nemohou být vypláceny jedinému procentu rodičů, protože jsou „nepotřební“, kvůli čemuž musejí ti ostatní pravidelně žebrat…Onen pan „X“ se však žádného doprošování na úřadech obávat nemusí. Náš „bohatý“ stát mu ty jeho desetitisíce ochotně a diskrétně připíše na jeho tučné konto.
Naopak zaměstnaní rodičové jsou společným zdaněním manželů v podstatě přehlíženi, pokud pracují oba anebo mají obdobné příjmy. Příkladem nechť jsou manželé „Y“: Např. když manžel vydělá 37 814 Kč a manželka 18 875 Kč, společné zdanění manželů je „podpoří“ ročně ve výši 2900 Kč – zlomek to podpory věnované na konto pana „X“. Stát tak většinu českých rodin s dětmi společným zdaněním manželů v podstatě nepodpoří.
Diskriminuje tak typickou současnou rodinu a naopak upřednostňuje přežitý typ rodiny s nezaměstnanou ženou, a to se stává pobídkou k vytváření nehumánního tlaku na manželky, aby zůstávaly v domácnosti nebo si nezlepšovaly kvalifikaci, což zvýší počet žen, které se mimo manželství budou cítit bezpečněji. Tento podivný obrat ve státní rodinné politice je v příkrém rozporu s politikou EU i s tím, co vláda světu deklaruje, např. vytvořením Rady pro rovné příležitosti, která tak ztrácí na jakémkoli smysluplném významu. Ženám nikdo nevysvětluje, že po dobu práce v domácnosti nemají nárok na zdravotní pojištění ani na započtení let do důchodu…
Pokud jde o nesezdané páry, vdovy, vdovce, osamělé matky či otce, bez ohledu na to, kolik mají dětí a jak jsou sociálně potřební, jsou ignorováni. Protože zde nejde o děti či porodnost, ale o oddací list. Že se tak stát snaží přinutit lidi k uzavírání manželství byť ve formálním stylu Ukrajinka – Čech, je nabíledni. Jeví se to jako způsob poněkud ubohý.
Záhadou přitom je, jak lze dle státu „společně zdaňovat“ manžely, když jeden není výdělečně činný, a tudíž se u něj o žádných daních hovořit nedá.
Komu tedy navrhované společné zdanění manželů vyhovuje nejvíce? Našinec by fortelně řekl: „ Inu, politikům, většinu zákonů si dělají pro sebe, zatím co na chudé lidi „kašlou“. (Citace jedné prodavačky.) Anebo také katolickým náboženským fanatikům, kteří by nejraději podle své náboženské morálky řídili svět.
A tak stát namísto toho, aby v dobách nízkých českých mezd, vyplácených většině zaměstnanců, valorizoval rodičovskou dovolenou i dětské přídavky jako valorizuje důchody – raději poskytne v rámci společného zdanění manželů prostor pro „ sociální žranici“ těm, jejichž příjem činí ročně kolem jednoho milionu Kč.
Jak směšné (a tragické zároveň!) v porovnání s nizoučkou hodnotou dětských přídavků, které nemohou být vypláceny jedinému procentu rodičů, protože jsou „nepotřební“, kvůli čemuž musejí ti ostatní pravidelně žebrat…Onen pan „X“ se však žádného doprošování na úřadech obávat nemusí. Náš „bohatý“ stát mu ty jeho desetitisíce ochotně a diskrétně připíše na jeho tučné konto.