Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více

Konference Intersekcionální přístup ve zkoumání sociálních nerovností

11.12.2017  Praha  | 

Oddělení Gender & sociologie Sociologického ústavu Akademie věd ČR, v.v.i. zve na konferenci Intersekcionální přístup ve zkoumání sociálních nerovností

Více
feminismus.czČlánky › Rozhovor s Ivanou Königsmarkovou: „Jako kdyby internistu posuzoval zubař…“

Rozhovor s Ivanou Königsmarkovou: „Jako kdyby internistu posuzoval zubař…“

Rozhovor s Ivanou Königsmarkovou: „Jako kdyby internistu posuzoval zubař…“
S Ivanou Königsmarkovou jsem se potkala v tomto roce po delší době (dříve UNIPA sdílela s Gender Studies poštovní adresu, takže jsme se vídaly častěji). V průběhu soudního procesu jsme jí všechny držely palce. Pak jsme jednou seděly s kolegyněmi na nějaké pracovní schůzce a řeč se stočila na porody doma a porodnictví a v kanceláři jsme se shodly, že Ivanu velmi obdivujeme a že považujeme za velmi důležitou odvahu a snahu porodních asistentek umožňovat ženám širší spektrum volby, jak rodit.
Rodilo se, dle Vašeho názoru, dříve lépe?

Dříve to bylo jednoduché – nemyslím si, že vztahy ve společnosti byly suprové, ale rodilo se doma. A to není o tom, jestli doma nebo někde jinde, ale důležité je hlavně jak! Celá rodina byla dohromady - byl tam táta, který nebyl přímo u porodu, ale chodil tam někde nervózně okolo. Ale když se dítě narodilo, celá rodina byla pohromadě, celkově ty rodiny držely dohromady. Existovala podpora matky, měly jsme hodně dětí, takže ty starší už věděly, jak s dětmi zacházet, protože se staraly o své mladší sourozence. Kojilo se, takže jsme to viděly a babičky, maminky, tety, sestry nám mohly poradit. My jsme potom odvezli baby do porodnice, chlapi jsme poslali na panáka a dítě jsme odnesli do inkubátoru. A rodinu - základ státu, základ společnosti - jsme absolutně rozbili. A to, že žena prožívá porod nějakým způsobem, jí přináší různá traumata, která se přenáší samozřejmě i na děti. To, že žena nemůže být s dítětem hned po porodu, narušuje onen vztah mezi matkou a dítětem. Nemyslím tím, že je na něj hnusná atd., ale že s ním neumí pořádně zacházet. Mě fascinovala zpráva z brněnské ZOO (myslím, že to bylo loni v lednu), že se narodila dvě medvíďata a 10 dnů po porodu ještě nebyla v kontaktu s žádným ošetřovatelem. Sledovali je pouze termokamerou v umělé lední noře s matkou a nikdo si netroufl medvíďata od matky oddělit… přitom u lidí to bereme tak, že jsme něco jiného. Tohle považuji za strašně velký problém, od kterého se odvíjí všechno ostatní.

Mně také připadá, že se spousta věcí přenáší na jedince. Například umírání. Lidé nemají umírat v nemocnicích, ale doma – takže umírat doma můžeme (vytváří se k tomu podpůrný servis), ale rodit doma, to je absolutně vyloučené.

Zbavit se lidí z nemocnice, v pořádku. Já bych zkrátila pobyt v nemocnici úplně na minimum, i ten pobyt po porodu, ale musí tam být následná péče, a ta neexistuje. A to je další problém. Má to ovšem paradoxy. Na jednu stranu se nikdo nepozastaví nad tím, že jde žena na interrupci. Nejsem proti tomu, ať má právo na interrupci, ale nikdo se nad tím nepozastaví. Nevybíravým způsobem nutíme ženy (až do 24. týdne), aby ukončily těhotenství, když zjistíme, že dítě nebude úplně v pořádku.Na druhou stranu se pozastavujeme nad tím, že by žena chtěla rozhodovat o životě svého dítěte při porodu.

Za tu dobu, co jsem porodní asistentkou, což je 40 let, se filosofie poskytování péče úplně převrátila. Když jsem začínala, vždycky byla na prvním místě žena. Když se vyskytl nějaký problém, tak jsme samozřejmě dbali na to, aby bylo v pořádku dítě, ale především na to, aby byla v pořádku žena. Jak potom přišla technika a začali jsme se dostávat blíž k dítěti, ženu jsme odstrčili do pozadí. Přestala nás zajímat a upnuli jsme se na dítě. Z porodnictví pak vychází poškozené ženy. Zdraví je podle definice světové zdravotnické organizace biopsychosociální pohoda. Po té bio stránce jsou ženy v pořádku, ale po té psychosociální jsou absolutně rozhozené, nechtějí rodit další děti nebo se uchylují k plánovanému císařskému řezu, což má další rizika. Císařský řež se dneska řekne jako chleba, ale je to velká břišní operace, velký zásah do organismu a nese s sebou velká rizika. To vše má své souvislosti.

Chtěla jsem se zeptat, vy jste pracovala 20 let u Apolináře? Byla jste tam jako porodní asistentka hned od začátku?

Ano.

A rodila jste sama?

V naší profesní svobodě se změnilo hodně. Když jsem tam přišla, normální porody jsme vedly my (porodní asistentky). Dělaly jsme leccos a doktora jsme volaly pouze v případě, když byl nějaký problém. V 80. letech se potom vyměnil šéf a najednou jsme nesměly nic. Najednou jsme byly asistentky lékaře. V té době začala také přicházet technika. Sama si pamatuji, jak jsme úplně fascinovaně hleděly na papír, který lezl z monitoru, a té ženy jsme si kolikrát ani nevšimly. To nebylo schválně, ale tou fascinací technikou. Začaly jsme přehlížet pocity ženy, protože jsme se orientovaly na to, co bylo napsané na papíře.

Vy jste byla zvyklá vést porody od začátku až do konce, ale najednou jste se stala asistentskou lékaře. Jaké to pro vás bylo?

To bylo strašně těžké. Začal panovat strach – strach ani ne z toho, co se děje, ale z kolegů. S některými kolegy jsme byly stále porodní asistentky, s některými jsme ale byly asistentky lékařů. Netroufly jsme si nebýt těmi asistentkami lékaře, protože to by pro nás mohlo znamenat určitý postih v pracovním procesu.

Jasně, takže jste potom asistovala i u porodů, s jejichž vedením jste nesouhlasila?

Jasně, to nebylo nijak výjimečný.

A nemohla jste vůbec nic dělat?

Kolikrát jsme stály s kolegyní a říkaly jsme si, ať už tu ženu nechají být.

Jak je to s muži porodníky? Hledala jsem nějaká čísla a zjistila jsem, že jsou porodní lékaři i gynekologové všichni dohromady. Když je to takhle dohromady, je tam 45 % žen porodních lékařek a gynekoložek. Existují ale nějaké statistiky specificky pro porodnictví?

To není nijak rozdělené - je odbornost gynekolog-porodník. Je to paradoxní, ale kolem 60 % je lékařů mužů. V odborné společnosti gynekologicko-porodnické je ve vedení 15 lidí, z toho 2 ženy. V ČR je kolem 100 porodnic a ve vedení jsou 2 (možná 3) ženy. Přitom co se týče klientek, jedná se o ryze ženský obor.

V devadesátých letech jste přestala pracovat v porodnici U Apolináře a začala jste pracovat v soukromé praxi. Tam jste rodila?

Ne, tam se nerodilo. To byla normální ambulance. Ale měla jsem smlouvu v Neratovicích, kam jsem jezdila sloužit jako doktoři (například pátek, sobota, neděle). Někdy to bylo náročné - záleželo na tom, jak se rodilo. Když se nerodilo, tak jsem neměla práci, a když se rodilo, tak jsem dost dlouho nespala. Ale rození mi chybělo.

V roce 1996 jsem si udělala registraci jako soukromá porodní asistentka a začala jsem kurzy nabízet jako já, Königsmarková. Stále jsem se snažila, hledala nějaké prostory a chtěla tu zavést něco podobného jako v Dánsku. Ale nešlo to. Neměla jsem peníze, banka mi nepůjčila. Potom jsem přijala nabídku kolegyně a zúčastnila jsem se nejdříve přípravy, a pak provozu Centra aktivního porodu na Bulovce. Tam to tak trošku jako v Dánsku fungovalo, protože jsme tam dělaly přípravy a konzultace pro ženy před porodem. Bylo nás celkem pět a střídaly jsme se při péči u porodu. Ženy nás znaly. Pak jsme jim poskytovaly i péči po porodu, tzn. že jsme za nimi chodily na šestinedělí, pomáhaly jsme jim s kojením a když potřebovaly návštěvu doma, tak jsme k nim šly na návštěvu domů. Péči totiž nelze přetrhnout. V tom tkví i podstata péče v zahraničí. V zahraničí je péče v těhotenství kontinuální, probíhá před, při a po porodu. Jedná se o jednoho člověka, nebo několik málo lidí, kteří se o ženu starají, a to v celém průběhu. Z toho plyne, že já u porodu dotyčnou ženu znám, ona zná mě. Vím, co od ní mám čekat. Vím, že má nějaký problém a mohu ji patřičně podpořit.

Ale spolupráce s nemocnicí byla hrozná. Nebyly jsme soukromé zařízení, ale součást státního zařízení, a pořád jsme tam byly jako vetřelci. Komunikace vázla, odpracovaly jsme spoustu hodin, měly jsme málo peněz (měla jsem mnohem méně peněz než v ordinaci u doktora). Šílené peníze a nepravidelný život. Po 2,5 letech jsme odtamtud všechny odešly. Vrátila jsem se k práci samostatné porodní asistentky, a to jsem dělala až do soudu. Teď čekám, až mi vrátí registraci, kterou mi automaticky zrušili, a teď mi ji nechtějí obnovit, přestože soud rozhodl před více než měsícem.

Bylo to pro vás nějaké dovršení, to, že jste začala rodit doma?

To nebylo dovršení. Ono je úplně jedno, kde to je, podstatné je jak. K prvnímu porodu mě rodiče vysloveně ukecali. Byla jsem doslova přemluvena. Byla to jedna z možností, jak vyjít ženám vstříc. Těm ženám, které chtěly porodit nějak normálně. Mnohé z nich měly například špatnou zkušenost s porodnicí a chtěly porodit normálně. Tak jsem si řekla dobře, co se dá dělat. Dovršení by bylo, kdybych mohla pracovat jako porodní asistentky v zahraničí.

To znamená, že byste mohla mít smlouvu s porodnicí a v případě potřeby jet tam?

Jasně. Tam to chodí tak, že porodní asistentka pečuje o ženu celé těhotenství. Nezáleží na tom, jestli chodí k té ženě domů, nebo žena k ní do ordinace. Porodní asistentka potom poskytuje péči při porodu tam, kde si ta žena vybere. Když doma, tak doma. Když je porodní asistentka v porodním domě, tak v porodním domě. A nebo s ní jede do porodnice, kde je ona sama tím poskytovatelem péče, a pokud je po porodu všechno v pořádku, žena s dítětem jdou domu a porodní asistentka pokračuje v péči doma.

Měla jste někdy výčitky svědomí z vedení domácích porodů?

Když někdo nepracuje v souladu s veřejným míněním, tak musí moc dobře vědět, podle čeho se má řídit. Je to o tom znát zákony. Vždycky jsem pracovala v mezích zákona, takže v tomhle jsem byla poměrně klidná a výčitky svědomí jsem neměla. Ale bylo to těžký.

Veřejnost na to pohlížela jak?

Různě.

Pohled veřejnosti se nějak vyvíjel?

Určitě. Minimálně ten můj případ. Když mě odsoudili, spoustu lidí si řeklo: „bacha, tady není něco v pořádku“. Jedno sdružení udělalo sbírku na podporu při soudních sporech a na odborné posudky. Například mi přišel mail: „Dobrý den, s domácími porody nesouhlasím, ani by mi nevadilo, kdyby byly explicitně zakázané, ale jsem demokraticky smýšlející člověk a chci žít v demokratickém státě, posílám na váš účet 500Kč, podepsán student“. To byl obrat. I mnozí novináři se otočili a začali to sledovat.

Ano? Já měla pocit, že ten slovník používaný v novinových článcích je dosti hrubý.

Velmi často to bylo hrozné. Ale v novinářské branži se objevili lidé, kteří to začali sledovat, kteří začali mít kontinuální informace – nejenom o mém případu, ale hledali souvislosti.

Lékaři a lékařky, když se stane nějaká vypjatá situace, tak se asi často podrží. Vy jste za sebou neměla nikoho?

Já jsem za sebou měla kolegyně. Ale problém je v tom, že v zahraničí jsou porodní asistentky soudní znalkyně. Mě posuzoval úplně…to je jako kdyby internistu posuzoval zubař. To nejde.

Jaké máte v současnosti vztahy s porodními lékaři a lékařkami?

To je strašně individuální. Když se bavím s kolegy – s běžnými lékaři, tak většinou vycházíme dobře. Nemám problém se s nimi bavit, ani moje kolegyně ne. Nerozcházíme se ani moc v názorech, jsou ochotni naslouchat, jsou ochotni přistoupit na některé argumenty. Dohoda je možná. Ale pak jsou porodnice, kam já sama nesmím – například do Podolí, k Apolináři.

Ještě jste říkala, že zde není ohled k ženě. Snažíme se rodit zdravé děti, ale vůbec si nevšímáme ženy, která rodí. Myslím si, že je to pravda. Je to věc, která nás hodně postihuje, mění se to? Mají ženy větší pocit, že se jedná také o ně?

Díky přístrojům úplně zapomínáme základní dovednosti v oboru a přestáváme věřit sobě, věříme přístrojům. Ale to je stav celé společnosti - máme počítače, internety. Spoléháme se na to a vůbec neposloucháme, co žena říká, že má tohle nebo tamto, protože monitor nebo ultrazvuk nám říká tohle. Že je to třeba naše chyba, protože moderní techniku neovládáme tak dobře, to už je věc jiná. A tím jak ztrácíme základní dovednosti v oboru, tím ztrácíme jistotu, začínáme se bát, a tím pádem strašíme i ženy. Běžnou formulkou je věta: „To chcete ublížit svému dítěti?“ Větu „musíme porodit zdravé dítě“ bereme jako mantru, ale ono to vždycky nejde. Je to smutné, ale je to tak. Čili ženám říkáme: musíte se obětovat za každou cenu, aby dítě bylo zdravé.

Zdroj fotografie: Youtube 

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.