Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více
feminismus.czČlánky › Registrované partnerství jako nástroj heterosexismu

Registrované partnerství jako nástroj heterosexismu

7. květen 2015
Co je špatného na požadavku homosexuálních párů na registrované partnerství? Proč by tento požadavek měl poškodit zájmy gayů a leseb?

Mgr. Olga Králová Ježková, Absolventka oboru Gender studies FHS UK, zajímá se zejména o problematiku lidských práv, rovného postavení a oblast třetího světa.

Podle Eike Stedfelda (Stedfeld 1998) vychází požadavek na registrované partnerství ze snahy homosexuálů po zařazení se do majoritní společnosti, a tím popírá samotné základy gay životního stylu a naopak podporuje heterosexismus a normativitu vztahů. Homosexuální páry, které žijí podle heteronormativního vzoru, se liší jen pohlavím jednoho z partnerů a heterosexuální majorita na ně shlíží blahosklonně a tolerantně, pro jejich snahu napodobit „normální“ životní styl. Stedfeld kritizuje současné gay-hnutí v Německu za to, že ustupuje od svých původních cílů a ideálů a snaží se naopak začlenit do většinové společnosti – požadavek na registrované partnerství či přímo na manželství pro osoby stejného pohlaví je jen jedním z příkladů. „Tento požadavek nepodporuje nic menšího než znormování gayů podle tradičních vzorů, od nichž se heterosexuální svět již dávno začal emancipovat“ (Stedfeld 1998, 3). Stedfeld kritizuje tyto snahy za to, že tento požadavek přináší gayům „rezignaci na svébytnou a rozvíjenou životní a sexuální kulturu“ (Stedfeld 1998, 3). Zatímco stále více heterosexuálních párů ustupuje od instituce manželství a formuje své vztahy podle vlastních potřeb, homosexuální páry bojují za získání možnosti uzavření manželství, a tak utužují tuto instituci a stávají se navíc nástrojem heterosexismu.

Toto téma je nyní stejně relevantní jako na konci 90. let, kdy se k němu vyjadřoval Stedfeld. Nyní se znovu otvírá například s blížícím se květnovým referendem, v němž se budou v Irsku vyjadřovat k možnosti manželství u homosexuálních párů. Podle předběžných průzkumů dvě třetiny obyvatel podporují rozšíření instituce manželství i pro páry stejného pohlaví. Představitelé státu v tomto přístupu vidí ukázku liberálního a otevřeného přístupu Irska k LGBT komunitě.[1] Jde však skutečně o snahu vyjít vstříct? V rámci politiky integrace existují snahy, aby se LGBT komunita přizpůsobila heterosexuální představě o partnerství a její členové usilovali o heterosexuální normativní instituce. Tento přístup však nebere v potaz zásadní odlišnost a diverzitu tohoto životního stylu a sexuality. Tyto snahy vedou k heterosexualizaci LGBT menšiny a mohou být považovány za nástroj jejího útlaku.

Původně bylo cílem „gay-hnutí“ dosáhnout společenské změny, nežít podle starých hierarchických modelů, ale vytvořit modely nové, rovnější. Současné požadavky hnutí se soustředí na zrovnoprávnění LGBT komunity, nicméně se jim jedná o dosažení stejných práv (ať už se jedná o jakákoliv práva), jako má heterosexuální většina, tzn. zařazení do majoritní společnosti, spíše než zajištění práva LGBT menšiny na svobodné vyjadřování své odlišnosti.

Integrační snahy vedou dokonce tak daleko, že „samotné gay-hnutí (...) pracuje na odstranění kategorie "gay", takříkajíc na heterosexualizaci homosexuálů/homosexuální sféry“ (Stedfeld 1998, 2).

Tyto snahy vyplývají z heterosexismu a homofobie, které jsou stále součástí euro-americké společnosti. Těmito tématy se zabývá Michael Werner (Werner 1999). Vychází zejména z pozice sexuálního studu, jež je zakořeněn snad v každém člověku, tím Werner zdůvodňuje přetrvávání heterosexismu a homofobie ve společnosti. Sexuální stud je pravděpodobně způsobený faktem, že při sexu lidé ztrácejí kontrolu, podřizují se tělesným touhám a pocitům. Ale sexuální stud není jen životním faktem, je také faktem politickým. Existence sexuálního studu v politickém kontextu vede ke vzniku různých moralismů, které nám říkají, jaké sexuální chování je přijatelné a jaké již přijatelné není. Toto chování pak označuje za deviaci a perverzitu. Moralismus se však často zaměňuje s morálkou a díky této záměně se zdají některé sexuální vztahy a praktiky normální, přirozené a univerzální, zatímco jiné se odsuzují. Přizpůsobením LGBT životního stylu heterosexuálním normám, jakou je například instituce manželství, se „nepřirozené“ sexuální praktiky zařazují do uznávaných společenských norem.

Tzv. „nepřijatelným“ chováním se zabývá i Erving Goffman (Gofman [1963] 2003) a řeší ho skrze otázku stigmatizace. Můžeme rozlišovat stigma, které je „viditelné“ a to, které „viditelné“ není, na základě faktu, „nakolik dobře či špatně je určité stigma schopno sdělovat o svém nositeli skutečnost, že je stigmatizovaný“ (Goffman [1963] 2003, 61). Pokud stigma není „viditelné“ – např. homosexulita (před coming out), různé typy „nenormativních“ sexuálních vztahů a praktik apod. – často na sebe stigmatizovaný praktikuje autocenzuru, a to jak na své jednání a chování v různých typech prostředí (v zaměstnání, při společenských událostech, mezi přáteli), tak i celkově na svou identitu. Některé sexuální chování a praktiky jsou stigmatizované a protože dotyčný člověk si tento fakt uvědomuje, snaží se často zabránit ostatním, aby o tomto jeho stigmatu věděli. Autocenzura pak může probíhat různým způsobem, např. homosexuál se situuje do role heterosexuální osoby, předstírá zájem o partnery opačného pohlaví apod. Nebo po veřejném přiznání se ke své sexuální orientaci, usiluje o odstranění stigmatu tím, že se snaží přizpůsobit heterosexuální většinové společnosti a jejím normám.

Autocenzura je tedy způsobena obavou, jak okolí přijme člověka s tímto stigmatem. Problémem je už fakt, že některé sexuální vztahy a praktiky jsou stigmatizované. Toto není v souladu s požadavkem sexuální autonomie pro každého člověka.

„Sexuální autonomie vyžaduje víc než jen svobodu volby, tolerance a liberalizace sexuálních zákonů, je pro ni třeba navíc informovanost – lidé často neznají svoje touhy a přání dokud je nezakusí“ (Warner 1999, 7).[2] Pokud je naším cílem dosažení sexuální autonomie pro všechny, nemůžeme předem vědět, jakou na sebe vezme formu, protože sexuální touhy a chování jsou diverzifikované.

Sexuální autonomie se v průběhu doby mění, v jejím rámci je třeba získávat nové rozměry svobody, nové zkušenosti, poznávat nová potěšení a tvořit nové identity a nová těla. Většina lidí bude pravděpodobně nadále spokojeně žít s tradiční sexualitou, ale i to je v pořádku. Důležité je, aby měli všichni možnost žít svoji sexualitu podle svého přání, aby měli možnost výběru, aby touhy, které byly dříve považovány za zvrhlé a perverzní, se staly přístupné všem bez předsudků.

Bibliografie:

Erving Goffman, Stigma: poznámky o způsobech zvládání narušené identity (Praha:SoÚ, 2003; originál 1963)

Eike Stedfeldt, „Zrušte gaye!“ Článek vyšel v Lambda-Nachrichten, duben-červen 1998. Přeložil Pavel Himl.

Michael Warner: „Politics of sexual shame“. In Michael Warner, The Trouble with Normal: Sex, Politics, and the Ethics of Queer Life (Harvard U. Press, 1999):1-40.

http://www.theguardian.com/world/2015/feb/20/irish-voters-to-decide-on-same-sex-marriage-in-may-referendum, staženo 7.5.2015


[2] Citace z textu Warner: „Politics of sexual shame“ jsou překladem autorky.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.