Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více
feminismus.czČlánky › Recenze knihy Petry Procházkové Aluminiová královna, která vychází v češtině

Recenze knihy Petry Procházkové Aluminiová královna, která vychází v češtině

26. březen 2003  | Jiřina Šiklová
Rusko-čečenská válka očima žen, to je podtitul knihy Petry Procházkové, nazvané Aluminionvá královna,který v této době vychází v Nakladatelství Lidových Novin.Tentokráte v češtině.V angličtině, v překladu od G.Turnera, je již k dispozici veřejnosti více jak dva měsíce.Obě vydání,české i anglické vyšlo ve spolupráci s Gender Studies o.p.s. za finanční pomoci známého filantropa Jima Ottawaye z New Yorku a s předmluvou od Jany Hradílkové.
Rusko-čečenská válka očima žen, to je podtitul knihy Petry Procházkové, nazvané Aluminionvá královna,který v této době vychází v Nakladatelství Lidových Novin.Tentokráte v češtině.V angličtině, v překladu od G.Turnera, je již k dispozici veřejnosti více jak dva měsíce.Obě vydání,české i anglické vyšlo ve spolupráci s Gender Studies o.p.s. za finanční pomoci známého filantropa Jima Ottawaye z New Yorku a s předmluvou od Jany Hradílkové.

Vydání knížky rozhovorů válečné dopisovatelky, zakladatelky dětského domova Berkat v Grozném v Čečensku, Petry Procházkové, přichází na náš knižní trh právě včas.
Válka se přežene,mrtví jsou oplakáni,trosky měst je možné odklidit,ale narušenou kulturu,vztahy mezi lidmi,zničené životy těch,co přežili, to trvá nadále. I několik let.

A právě tento stav "bojiště po válce",kterou nikdo nevyhrál ,ale nikoho již nezajímá, zachycuje P.Procházková v rozhovorech se šesti čečenskými ženami(mezi nimiž je i jedna Ruska a jedna míšenka). Skelety domů,padlé,hromadné hroby,popravy partyzánů … to všechno známe z televizních přenosů a z fotografií a svědčí to o krutosti,ale i hrdinství ve válkách. Neznáme ale jak válku prožívají ženy, jichž se
toto utrpení také týká. Nezvedají vlajky, nepřísahají, nepadají v zákopech, ale také se nevzdávají, protože bez jejich skoro neviditelného "hrdinství",by nepřežily jejich děti a celý rod by zahynul.

"Co byste si koupila, kdyby to bylo možné", ptá se autorka a slyší odpověď:Záclony do oken,ty vytvářejí domov",říká žena,která celé měsíce žije ve sklepě a doplňuje to:"Již od roku l994 jsem nebyla u kadeřníka a přála bych si zase někdy mít sprchu s teplou vodou, nemuset každý večer myslet na to,zda dožijeme rána,vědět,že alespoň děti se z tohoto marasmu nějak dostanou,najít práci pro svého muže,aby nebyl zoufalý,že neuživí rodinu,zřídit nějakou Radu, která by na nás tady dohlížela, abychom se vzájemně nepobili, než se zase dáme dohromady….. Tak a podobně znějí odpovědi na otázky, kterými Procházková zjištuje nejen,jak nyní žijí ženy,ale jak žily před válkou,jaké byly jejich zvyky,rodina a jaké měly svoje sny,manželství,lásky a představy o životě.Jejich životy byly docela prosté:pracovaly v pekárnách,prodávaly chleba,připravovaly maso na piknik o víkendu,rodily děti,navštěvovaly se s příbuznými,věděly,že jsou Čečenky a ty druhé Rusky,ale nikomu to nevadilo."Měly jsme se vždycky lépe,než Rusky, protože naši muži nepijí,jsou hrdi ,jejich ženy nikdy nemusely dělat těžkou práci,byli pyšní že uživí rodinu, že mají hodně dětí a široké příbuzenské vztahy.Ctí svoje rodiče,poslouchají je i jako dospělí.Tak nějak znějí odpovědi tázaných žen.

Obyčejný, klidný život, do kterého roku l994 vstoupila pro ně většinou zcela nepochopitelná válka, ze které obviňují nejen Rusy,ale i svoje čečenské vůdce,včetně Dudajeva a dalších.
"Před válkou jsme měli ložnici,obývák,dětský pokoj,voda tekla kdykoliv z kohoutků a stačilo zmáčknout vypinač a bylo světlo" vzpomíná na tento již devět let nedostižný ráj jedna z žen,která dnes živí rodinu tím,že v troskách sbírá pánve a rozbité hrnce.Takto získané aluminium prodává a právě její příběh dal knize název."Celé rozbité závody jsme rozebrali a vyměnili je za chleba.Za kilo železa je jeden bochníček",nepateticky konstatuje "aluminiová královna",která jednou svým křikem,ba přímo vytím zabránila v popravě svých synů."Nechci být hrdinkou, chci jednou ve stáří umřít na posteli na chřipku a ne čekat na kulku do hlavy"
"Když v srpnu l996 začala Druhá válka, utekla jsem s třídenním kojencem z porodnice a pak jsme s dalšími 4 dětmi,manželem a příbuznými 21 dní seděli v jedné jediné místnosti.Spálili jsme nábytek,okenní rámy, dveře a teprve dvaadvacátý den jsme s ostatními utíkali do Dagestánu a za mrazu jsme se brodili řekou".

Jiná konstatuje,že ještě horší,než ony, ženy, to mají jejich muži.Nemohou ani vylézt z ruin domů,protože by mohli být ruskými vojáky označeni za potenciální partyzány a zastřeleni nebo někam odvlečeni. "Ženy Rusové přehlížejí,ty mohou přes den chodit po městě, stát ve frontách na humanitární pomoc."Ted naše hlavy rodin-tedy naši muži-Čečenci- upadli do závislosti na svých ženách .A to je ještě horší než vojenská porážka"
Otázky,které ženám klade Petra Procházková,odhalují nejen současnost,ale i dřívější zvyky rodin tohoto hrdého kavkazského národa, kterého po staletí opakovaně likvidovali jak carští gubernátoři a gardisté, tak Stalinovi pohůnci za druhé světové války.V roce l944 skoro všechny Čečence vyvezli z jejich hor do stepí Kazachstánu, a teprve za Chruščova se zase směli vrátit do své země.V jejich bytech a domech bydleli Rusové,ale Čečenci si znovu postavili svoje domovy a zase se měli lépe,než jejich okupanti.V klanovém souručenství se lépe přežívá a jak se u nich prý říká, "Čečenec dokáže z jednoho kamene postavit celý dům".V odpovědích, které Procházková nijak nekomentuje,ani nedoplňuje historickými vysvětlivkami, odhalují ženy tradice rodin,zvyky a z odpovědí je jasné,že ženy samy trpí hlubokým ponížením svých mužů,kteří, často odcházejí do hor bojovat proto, že se stydí za to,že nedokáží uživit svoje děti. Sedí a čistí hlavně pušek."Každý chce být partyzán,aby neviděl svoji hanbu" Současně litují i nenávidí ty ruské kluky v uniformách,kteří jen pijí vodku a berou drogy,kradou a za všechno vyžadují úplatky a občas jen tak,z nedostatku jiné činnosti střílejí za bílého dne po lidech.

O vlastenectví ty ženy nemluví,vzpomínají na klid,který vládl v zemi, než "začala ta bláznivá perestrojka".Proklínají pak často jak své ,tak ty ruské vojáky a jejich sen je prostý:ať už nestřílejí,šíleně mně z toho bolí hlava…ať se mohu zase jednou vykoupat v teplé vodě, již od roku l996 jsem si nepustila sprchu.

Není to objektivní obraz o bojišti po válce, nejsou tam data, statistické přehledy o padlých,počtu zbraní ani mapky se strategickými body. Je to jen výpověď šesti žen,jakési otevření té druhé, neheroické části války,části o které se již nezajímají novináři, filmaři ani politici,ale která je možná stejně surová jako ta část bezprostředně krvavá. Na čtenáře se zde doslova vyvalí,bez řečí o hrdinství a vlastenectví,hrůza denního strádání,přežívání ze dne na den, bez jakékoliv perspektivy.

"Když se píše o každém železničním neštěstí,tak jsme čekali, že naše bída také vzbudí ve světě pozornost !" Ale svět na nás zapomněl.Vinu za to dle těchto žen nesou lidi jak v Moskvě,tak v Grozném,"jejich i naši,ale i ti,co dávají Rusku miliardové půjčky,přestože se dopustilo zločinu na vlastních občanech."Já bych nešla na návštěvu k sousedovi, který by mlátil vlastní děti !"
Perspektiva? Źádnou nevidí.Území je uzavřeno, informační blokáda pokračuje,Čečenci nesejí,dobytek se v zaminovaných polích nepase,těžbu nafty Rusové obnovit nedovedou a Čečenci to udělat nemohou. Dudajev, Jelcin,Maschadov, Putin… všichni jsou těmito ženami proklínáni,protože válka jim rozbila domovy,vzala jim muže jak smrtí,tak jejich pokořením,převrátila hodnoty tak, že tuto společnost již nikdo neobnoví.

Reportérka Procházková jejich výroky nehodnotí.Celou tragedii Čečenska zachycuje přes příběhy žen, z nichž každá má svoje jméno a které snad ještě dnes žijí a je jim v průměru sotva čtyřicet let.

Mne tato kniha hluboce oslovila snad i proto,že právě začala další válka jen o "kousek" jižněji.Válku je velmi snadné začít a dokonce i vyhrát.Ale jak obnovit život potom,to již generálové neřeší a dovozem chleba se sice bohaté země zbaví nadbytečných zásob potravin,ale mezilidské vztahy tím neobnoví,ale pouze vytvoří další příkopy mezi lidmi, či -odborně řečeno- sociální past.

Petra Procházková : Aluminiová královna
Nakladatelství Lidové Noviny,brožované , l68 stran, l59 Kč
v knihkupectvích od 21. III. 2OO3

Autorka recenze Jiřina Šiklová - psáno pro Respekt

Související

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.