Role sociálního dialogu v prosazování rovného odměňování žen a mužů

27.6.2018  Praha  | 

Česká republika patří v rámci Evropské unie k zemím s nejvyšším průměrným rozdílem v odměňování žen a mužů. Platová nerovnost má negativní dopad jak na samotné ženy a jejich rodiny, tak na celou naši ekonomiku. Jedním z prostředků ke snižování platových rozdílů je sociální dialog. Cílem akce je otevřít diskuzi o jeho roli v prosazování rovného odměňování žen a mužů z perspektivy různých aktérů.

Více
feminismus.czČlánky › Reakce na článek Běda otcům, kterým....

Reakce na článek Běda otcům, kterým....

8. březen 2004  | Michaela Marksová-Tominová
V čísle 10/04 časopisu Týden vyšel článek "Běda otcům, kterým...". Reakci na něj napsala M. Marksová-Tominová, která jej považuje za text zaměřený proti ženám. Reakce byla zaslána také do časopisu Týden a jeho šéfredaktorovi D. Balšínkovi.

Vážený pane šéfredaktore,

reaguji na článek v Týdnu 10/04 „Běda otcům, kterým...“, neboť ho považuji za mimořádnou slátaninu. Celý text je zaměřen silně proti ženám, jako by ony byly příčinou všeho špatného, co se v současné rodině odehrává. Mezi argumenty, které autorka používá na podporu tohoto tvrzení, si jich ale velké množství vzájemně odporuje.

Chci se vyjádřit ke dvěma oblastem:

1. Jakým způsobem se autorka vyjadřuje o feminismu, resp. jaké vlastnosti mu připisuje;

2. Logické nedostatky v popisování historické a současné role otce (a matky), kde si sama autorka několikrát odporuje.

Ad 1: V časopise Týden se objevují tzv. „protifeministické“ postoje velmi často. Je z nich ale více než zřejmé, že autoři/ky zaujímají negativní postoj k něčemu, o čem sice mají svoji vlastní utkvělou představu, která se ale nezakládá na skutečnosti - resp. je evidentní, že autoři/ky se nenamáhali přečíst ani základní informace o tom, co to feminismus je a o co usiluje. Zmíněný článek začíná větou „Feministky dosáhly dalšího vítězství. Podle posledních studií získaly evropské a americké ženy monopol na výchovu dětí.“ Autorčina představa o feministkách evidentně vychází ze sci-fi filmů typu Sexmise, kdy ženy chtějí ovládnout celý svět a muže používat pouze jako zdroj spermatu (pokud ovšem vůbec). Jenomže současný evropský a americký mainstreamový feminismus naopak usiluje o to, aby se otcové více zapojovali do výchovy svých dětí, a to už od malička, a aby nebyli společností donuceni vykonávat pouze roli živitele, který sice vydělává peníze, ale rodinu téměř nevidí. Lze totiž jen ztěží usilovat o to, aby ženy dosáhly rovného postavení s muži v prostoru veřejném, pokud ho nedosáhnou v prostoru soukromém, tedy v rodině.

Ad 2: Zde jsem vybrala několik částí textu, které jsou chybné či nejvíce nelogické:

„Matky hrají prim prakticky ve všech oblastech výchovy... otcové naopak stojí v žebříčku vyhledávaných osob často až za babičkami či sourozenci. ... Tátové se objevují pouze v těch kategoriích, kdy je potřeba pomoci se školními věcmi nebo něco vysvětlit.“ A dále: „Skutečnost, že je pro děti referenční osobou rodiny matka, není dána tím, že by děti otcům méně věřily nebo že by matku měly více rády, ale tím, že je častěji po ruce.“ – Tuto situaci lze asi jen ztěží dávat za vinu jen ženám. Ačkoli většina domácností v ČR je stále závislá na obou příjmech a 90% českých žen pracuje na plné úvazky, péče o děti a o domácnost je stále především na ženách. Myslíte, že by ženy neuvítaly, aby se s nimi muži o tuto „druhou směnu“ rovným dílem podělili?

„Muži si v době nynější vysoké nezaměstnanosti v Česku (skoro 11%) nemohou být jisti, jak dlouho živiteli rodiny zůstanou.“ - Autorce evidentně uniklo, že nezaměstnanost žen je vždy průměrně vyšší než nezaměstnanost mužů; největší rozdíly jsou ve věkové kategorii 25-34 let, tedy tehdy, když ženy mají (nebo se předpokládá, že budou mít) malé děti. Kromě toho plat mužů je stále v průměru asi o 25-30% vyšší než plat žen.

Ano, v posledním výzkumu Sociologického ústavu vyšlo, že většina žen i mužů se domnívá, že tzv. „tradiční rozdělení rolí“ je nejideálnější, ačkoli to jinými odpověďmi a názory zároveň popírají. Proč tomu tak je by ale mělo být předmětem hlubší sociologické studie, nikoli evidentně nekompetentní autorky tohoto článku. Jedno z možných vysvětlení je, že muži i ženy mají „vymytý mozek“ neustále se opakujícími tvrzeními (nejen) z médií, že tzv. „tradiční rodina“, kdy muž je živitel a žena pečuje doma o děti, je cosi samospasitelného. Jenomže ono není – viz komentář k poslednímu bodu.

O svobodnou matku se postará sociální stát, podle Dr. Bakaláře otce nikdo nechce, otcové se marně domáhají svých práv ve styku s dětmi… – V ČR je v čele 70% neúplných rodin žena. Zdaleka ne všechny z nich se ocitly v této situaci dobrovolně a sociální situace jejich (a jejich dětí!) je naprosto neutěšená, a to ačkoli pobírají nejrůznější sociální dávky. Autorka se také nijak nenamáhala srovnat počty otců, které se marně domáhají styku s dítětem, s počtem těch, kteří celá léta neplatí na své vlastní děti výživné. Nemluvě o situacích, kdy ve společné domácnosti žijí děti s násilným otcem, který týrá matku, a ony jsou toho svědky. A víte, že velké množství otců opustí rodinu, když se narodí dítě postižené? Všechny tyto situace jsou špatné a obrovskou část viny za ně nesou naše soudy, policie i sociální pracovnice/ci. Je ale třeba je posuzovat dohromady, ne odděleně jednu od druhé, jak učinila autorka článku.

Matky si brání mateřství. – To je opět zjištění, které by si zasloužilo hlubší kompetentní analýzu. Možná by z ní vyplynulo, že ženy cítí svoje postavení ve společnosti jako velice nejisté, a tak rodina a péče o děti je to jediné, kde se cítí bezpečně – a proto si „mateřství brání“. Tvrdit, že ženy začaly ovládat i svět „mimo rodinu“, je silně zavádějící – stačí se podívat na rozdíl ve mzdách mužů a žen, který se od roku 1990 asi do roku 2001 neustále zvětšoval (v posledních letech se sice zvětšování rozdílu zastavilo, ale situace se nezačala dramaticky zlepšovat), či na již zmíněné rozdíly v nezaměstnanosti mužů a žen, které se také prohlubují. Co jiného asi stálo třeba za odporem mužů vůči tomu, aby ženy začaly studovat na vysokých školách? Prostě strach z konkurence v oblastech, kde se dosud cítili naprosto neomezenými a nenahraditelnými pány tvorstva. Jediné, co se v naší zemi v posledních 2-4 letech výrazně změnilo ve prospěch zlepšení postavení žen ve společnosti, je fakt, že média (s výjimkou vašeho) a oficiální struktury (zejména vláda) se začala touto problematikou seriózně zabývat.

V textu je uvedeno: „Feministky říkají, že otec i matka jsou navzájem zastupitelní, odborníci k tomu mají výhrady“. Zároveň se ale v historickém rámečku „Matka a otec v běhu dějin“ píše o zneužitém výzkumu psychoanalytika Bowlbyho, který nejprve tvrdil, že „vztah dítěte k matce je za běžných okolností nejdůležitějším vztahem“, čímž podle autorky posvětil kult mateřství – ovšem „později Bowlby tyto závěry revidoval, neboť zkoumal i děti odloučené od otce, ale o těchto výsledcích již nikdo nechtěl slyšet.“ Feministky (a potažmo všechny ženy) jsou tedy evidentně špatné, ať říkají cokoli: i když údajně tvrdí, že nejlepší a jedinečná pro dítě je matka, ale i tehdy, když říkají, že otec i matka jsou navzájem zastupitelní.

Každopádně ve článku zabývajícím se tímto tématem by rozhodně stálo za to citovat nejznámějšího českého dětského psychologa prof. Z. Matějčka, který mj. píše, že pro dítě je nejdůležitější „okruh jeho lidí“, kam může patřit matka, otec, babička či kdokoli jiný, kteří se o dítě nejčastěji starají a někdo z nich je mu vždy k dispozici.

V celém článku se několikrát objevují tvrzení, že fakt, že děti vychovává převážně matka/žena, způsobuje nejrůznější psychické poruchy, včetně toho, že ze synů jsou pak homosexuálové. Na několika místech také autorka uvádí, že výchova dětí převážně matkami je špatný trend posledních desetiletí, negativní důsledek emancipace žen a snah feministek. K těmto „snahám feministek“ jsem se vyjádřila již výše. Co se týče autorčina tvrzení, že výlučná péče matky o děti je trendem posledních let – snad každý alespoň minimálně inteligentní a vzdělaný člověk musí vědět, že tomu nikdy nebylo jinak. Samozřejmě, když děti dospěly do určitého věku, byly separovány podle pohlaví – například chlapci k vojákům, takže, pravda, nějaké ty mužské vzory jim nejspíše nechyběly. Ovšem předpokládat, že v „tradiční patriarchální“ rodině byl otec vždy a stále přítomen, je naprosto naivní.

Poslední věta článku: „...To je také důvod, proč budou jednoho dne muset obyvatelé západního světa začít opět směřovat ke klasické rodině.“ Co přesně si autorka představuje pod pojmy „tradiční role otců“, „klasická rodina“, „tradiční hodnoty“? Chce snad autorka vrátit dobu, kdy ženy nesměly studovat na universitách, neměly volební právo a vůbec před zákonem měly mnohem nižší postavení než muž? A kdy závisely rodiny na výdělku otce do té míry, že zdraví žen mělo mnohem menší hodnotu a ještě v 19. století byla mnohem vyšší úmrtnost žen než mužů, a to nejen v souvislosti s těhotenstvím a porodem, ale i v pubertě, což se přičítalo přetěžování dívek domácími pracemi a nedostatkem pohybu na čerstvém vzduchu?

A co ta „tradiční role otců“? Má autorka na mysli stav, kdy otec je téměř neomezený pán rodiny, neboť na něm rodina finančně zcela závisí, ale zároveň v rodině prakticky není fyzicky přítomen, o děti nikdy sám nepečuje a o jejích členech vlastně vůbec nic neví? Euroamerická civilizace prodělala za posledních sto let obrovský posun v oblasti lidských práv. Neexistují zde otroci, před zákonem jsou si všichni rovni bez ohledu na barvu pleti, vyznání či pohlaví. Nelze předpokládat, že v oblasti rovnosti žen a mužů se pokrok vrátí zpět a ženy budou zahnány zpět do domácností. A co se týče demografických důsledků: autorka zcela pominula studie, které ukazují, že více dětí rodí ženy v těch vyspělých zemích, které mají liberální pohled na rodinu a kde lze dobře sladit rodinný a profesní život (Francie, Skandinávské země…), než v těch zemích, které jsou ve svém pohledu na rodinu tradiční a kde žena s dítětem/dětmi má na uplatnění na pracovním trhu minimální šanci (Itálie, Španělsko, Japonsko…). A pokud těmto studiím nevěříte – stačí se podívat na mezinárodní srovnání úhrnné plodnosti…

Chápu a respektuji, že časopis Týden se nepřemění v časopis podporující ženské hnutí. Nicméně protože zůstávám jeho předplatitelkou, doufám, že příště ve článcích na tato témata dopřejete alespoň hlasu i „druhé straně“ – to už totiž není o podpoře či nepodpoře feministek, ale o prosté novinářské objektivitě.

S pozdravem, Michaela Marková-Tominová, Gender Studies, o. p. s.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.