Domácí násilí - veřejné setkání a diskuse

10.12.2018  Středočeský kraj  | 

Otevřená společnost o. p. s., Fórum 50%, o. p. s. , MĚSTO BUŠTĚHRAD a Rodinné centrum Buštěhradský Pelíšek VÁS ZVOU NA VEŘEJNÉ SETKÁNÍ A DISKUSI NA TÉMA: DOMÁCÍ NÁSILÍ

Více

Konference k výstavě Feministická avantgarda

11.12.2018  Jihomoravský kraj  | 

Jako součást doprovodného programu k výstavě připravuje Dům umění konferenci, která se bude zabývat širšími socio-kulturními aspekty (ne)přítomnosti feministické avantgardy v sedmdesátých, potažmo osmdesátých letech minulého století u nás a specifickými podmínkami, za nichž se v tomto období feministické myšlení profilovalo, respektive obezřetně obcházelo. Smyslem konference je přispět k diskusi o důvodech, proč debaty o feminismu a genderu přežívaly v bývalém Československu tak dlouho na okraji zájmu a proč je tomu tak do jisté míry dodnes. V bouřlivých 60. letech, kdy rapidně narůstal zájem o pochopení role žen ve společnosti (včetně jejích historických proměn) a kdy západní feministické hnutí uvádělo tzv. ženské otázky do sociálně-politické praxe, nebyla u nás druhá vlna feminismu téměř zaznamenána. Závažné politické okolnosti srpna 1968, sovětské okupace a následné normalizace zastavily tento proces v zárodku chystaných sociálních reforem a debaty o feminismu a genderu postihl podobný osud jako jiné nonkonformní myšlenkové trendy.

Více

Feministická avantgarda

12.12.2018  Jihomoravský kraj  | 

Skupinová mezinárodní výstava Feministická avantgarda představí mimořádná díla umělkyň, tvořících v sedmdesátých až devadesátých letech minulého století na feministické téma. Práce na emancipační témata ze soukromé rakouské sbírky SAMMLUNG VERBUND pocházejí od světově významných umělkyň.

Více
feminismus.czČlánky › Poprask kolem českých dětí

Poprask kolem českých dětí

14. listopad 2003  | Hana Čápová, Marek Švehla  |  Respekt
Poprask kolem českých dětí
foto: Respekt
Tak velký rozruch kolem jediné knihy Češi nepamatují. Politici mluví o zostuzení země, zástupci nevládních organizací obviňují autorku z podvodu, policie na ni chystá trestní oznámení a stínový ministr chce pohnat na kobereček německého ministra vnitra. To vše kvůli knize Děti šlapou chodník (Zpráva z česko-německé hranice), v níž německá autorka Cathrin Schauerová popsala české západní pohraničí jako místo, kde kvete dětská prostituce. Češi téměř jednohlasně nesouhlasí a chtějí po Schauerové důkazy. Každý, kdo ale někdy pohraničí v západních Sudetech navštívil, musí uznat, že to není zrovna výstavní skříň českého kapitalismu. Přesto nejde otázku, zda paní Schauerová nepřehání, jen tak beze všeho smést se stolu.
Co viděla a napsala Cathrin Schauerová

Tak velký rozruch kolem jediné knihy Češi nepamatují. Politici mluví o zostuzení země, zástupci nevládních organizací obviňují autorku z podvodu, policie na ni chystá trestní oznámení a stínový ministr chce pohnat na kobereček německého ministra vnitra. To vše kvůli knize Děti šlapou chodník (Zpráva z česko-německé hranice), v níž německá autorka Cathrin Schauerová popsala české západní pohraničí jako místo, kde kvete dětská prostituce. Češi téměř jednohlasně nesouhlasí a chtějí po Schauerové důkazy. Každý, kdo ale někdy pohraničí v západních Sudetech navštívil, musí uznat, že to není zrovna výstavní skříň českého kapitalismu. Přesto nejde otázku, zda paní Schauerová nepřehání, jen tak beze všeho smést se stolu.

Chceš sex?

„Dětská prostituce? To se tady dělalo, ale už se to nedělá,“ pouští se ochotně do hovoru muž v tílku, který se vyklání z okna v přízemí činžáku na chebské periferii. Je pozdní odpoledne a před otlučenými domy je živo. Hlouček dětí pobíhá mezi auty zaparkovanými u kraje ulice. Na chodníku klábosí pár žen s dětmi na rukou. Také ony kroutí zamítavě hlavou: „Nevíme o nikom, kdo by se tu živil prostitucí.“ Muž v okně s úsměvem dodává: „Přešli jsme na jinou víru, jsme evangelíci. Bůh si nepřeje, aby se takové věci dělaly. Dřív jsme byli u katolíků a těm to bylo jedno.“ Jsme na jednom z míst, o kterém se říká, že si tu sexuální turista může koupit dítě.
Před desátou večer je na chodníku před domy jen pět dívek kolem třinácti a malý kluk. Sychravou nocí se nese jejich zpěv. Od vchodu je pozorně sledují dva mladíci. Vtom všichni v mžiku zmizí. Děti zaběhnou do stínu za domy, muži do vchodu: ulicí projíždí policejní auto. Když zmizí za rohem, hlouček dětí se vrátí. Jdou si sednout na protější chodník a mávají na projíždějící auta s německou značkou.

Vyprávění pětadvacetileté chebské prostitutky dává nahlédnout do toho, jak asi kniha Děti šlapou chodník vznikala. Hubená dívka ví o životě na ulici své, prostitucí se živí od sedmnácti. Je ochotná si povídat jen pod podmínkou, že se nikdo nedozví její pravé jméno ani místo, kde se rozhovor odehrál: „Říkejte mi třeba Mirka, to se mi líbí.“ Bez známky emocí mluví o tak hrozných věcech, že se člověku nechce věřit, že něco takového opravdu zažila. Její útržkovité povídání je jako zpráva z jiného světa, kde se posluchači ztrácejí souvislosti. Těžko říct, co je pravda a co není.
„Vyrostla jsem v ústavu, od dvanácti let jsem byla v pěstounské péči. Tam jsem poznala, co je rodina. Pak mě milý fotřík začal znásilňovat. Ve čtrnácti se mi narodilo dítě,“ vypráví. Těhotná dívka utekla od pěstounů ke své původní rodině: „Zkopali mě, skončila jsem v nemocnici a pak znovu v ústavu.“ Mirčin syn zůstal u pěstounů. „Našla jsem si dalšího kluka a měla s ním dvě děti,“ pokračuje. O osudu mladší dcery ví Mirka jen to, že „zůstala v nemocnici, když měla problémy s dýcháním“, starší je prý u otce. „Ani bych děti nechtěla mít u sebe, kam bych s nimi šla. Můj domov je teď nádraží, první lavička,“ říká.

Na rozdíl od obyvatel zmíněných domů mluví Mirka o dětské prostituci otevřeně. Děti prý „na trase“ běžně vídá. „Zastavil u mě Němec a ptal se – za kolik?“ vzpomíná na situaci, kdy si toho všimla poprvé. „Vtom se objevila holka, bylo jí tak sedm, přišla k autu a ptala se ho: Chceš sex? A on na mě: Tu malou holku chci. Nemohla jsem tomu věřit, začala jsem na něj křičet, ať vypadne, a on odjel.“ Dnes už ji dětská prostituce nepřekvapí. „Němci se mě ptají na děti. Jestli jim je seženu? Na to vám neodpovím.“ Dodává však, že za pouhé zprostředkování kontaktu s dítětem se dá vydělat mnohem víc peněz než za to, že prodá sama sebe. „Jestli mi těch dětí není líto? Je. Ale když jsem na trase, tak na to nemůžu myslet, musím jet sama na sebe,“ říká a po chvíli váhání dodává: „Mojí holce byly dva roky a byla mi zneužitá. V jednom bytě. Přijel tam tatínek s holčičkou, s mojí, a byla jsem u toho i já.“

Byl to šok

To jsou obrazy a slova, které se dají v Chebu vidět a slyšet za jediný večer. Čtyři lidé z německého sdružení Karo, kteří mezi prostitutkami chodí už devět let, mají zážitků mnohem víc. V okolí Chebu, Sokolova, Karlových Varů a Aše radí ženám na ulici, jak se chránit před pohlavními chorobami, a rozdávají jim preventivní prostředky. V chebském centru se mohou ženy umýt, vyprat si, pár dní přespat a hlavně – povídat si o tom, co je trápí. Právě rozhovory s prostitutkami jsou jedním z pramenů, který pomohl Cathrin Schauerové napsat zmíněnou knihu Děti šlapou chodník.

Lidé ze sdružení Karo si začali dětské prostituce všímat před šesti lety. „Jednou jsme vycházeli z naší kanceláře v centru Chebu a všimli jsme si, jak Němec nabírá do auta dvě malá děvčata. Počkali jsme na tom místě, a když holky vystoupily, dali jsme se s nimi do řeči. Říkaly, že s ním jely, protože jim koupil bonbony a čokoládu,“ vzpomíná Ludmila Irmscherová, původem ze Slovenska, která všechny rozhovory v knize tlumočila. „Tehdy jsme si řekli, že bychom měli sledovat, co se děje, a začali jsme být k dětem na ulici pozornější.“

O něco později zažila situaci, která ji zaskočila ještě víc. Žena si anonymně objednala v chebské kanceláři Kara testy krve na HIV pro tři lidi. Ve smluvenou hodinu však nikdo nešel. „Slyšela jsem za dveřmi dětské hlasy. Byli tam dva kluci a holka mezi devíti a jedenácti lety. Chvíli se ošívali a pak z nich vypadlo, že na testy přišli oni,“ vypráví Ludmila Irmscherová. Odebrat krev dětem bez souhlasu rodičů nemohla, začala si s nimi ale povídat. „Byl to šok. Seděli tam proti mně a vyprávěli mi, co se sexuálními turisty dělají a při čem je fotí. Dívka měla plnou kapsu prezervativů. Snažila jsem se zachovat klid a alespoň jí poradit, jak je správně používat. Už to ale uměla.“ Paní Irmscherová děti prosila, ať přijdou znovu, že se společně pokusí vymyslet, co s jejich situací dělat. Nepřišly. „Když jsme je pak potkali na ulici, ptali jsme se jich, proč nepřišly,“ říká Ludmila Irmscherová. „Říkaly, že za nimi do školy přišli z kriminálky, vytáhli si je ven a zakázali jim k nám chodit.“

Se lží a hysterií

Během šesti let pozoroval tým sdružení Karo asi pět set dětí od dvou do osmnácti let, které – ať už dobrovolně nebo z donucení – nabízely sexuální služby. Právě o těchto dětech „pobuřující“ kniha Cathrin Schauerové vypovídá.

Úvodní kapitoly se věnují všeobecnému popisu místa a jeho aktuálních dějin. Viditelnou pouliční prostituci poznává Chebsko po roce 1989. Velké továrny se zavírají, lidé ztrácejí práci nebo mají nízké platy. Obrovský rozdíl v životní úrovni mezi státy bývalého socialismu a západní Evropou tady bije do očí v propastném kontrastu. A právě zde, na místě dotyku chudého a divokého Východu s bohatým Západem vzniká nový fenomén: pouliční prostituce, obchod se ženami, komerční sexuální využívání dětí. „Velké zisky, které z toho plynou, se nerozdělují jen mezi zločinecké skupiny, ale také takzvané seriózní sociální skupiny, například lékaře, taxikáře, majitele hotelů a penzionů,“ píše autorka a pak cituje státní sekretářku spolkového ministerstva vnitra Cornelii Sonntag-Wolgastovou: „Česká republika patří k zemím, kde se sexuální turismus jako forma moderního vykořisťování plně etablovala.“

Schauerová zaznamenává, že prostituce se odehrává hlavně na ulicích a v blízkosti podniků podobných bordelům, kde musí být ženy a dívky prakticky 24 hodin denně zájemcům k dispozici. Děje se to na mnoha hlavních a vedlejších silnicích, ve městech i mimo ně, u supermarketů, benzinových pump, na parkovištích. Na hlavních ulicích vzniká řada podniků podobných bordelům jako noční kluby, penziony, motoresty.

Ženy a děti sem pasáci prodávají z různých částí Česka a z dalších zemí střední a východní Evropy. „Jako prodané zboží se ženy musí prostituovat, žijí jako otrokyně, jsou vystaveny násilí. Celý kuplířský systém je dobře organizovaný,“ uvádí kniha. „K samotným prostitutkám, často závislým na drogách, se okolní společnost chová nepřátelsky. Přitom prostituce má málo alternativ, vzdělání a pracovní místa jsou nedostatkovým zbožím,“ popisuje realitu postkomunistického Česka Schauerová a upozorňuje své čtenáře i na to, jak o celém problému referují české úřady: „Státní místa problém dětské prostituce zlehčují nebo jeho existenci zcela popírají. Mluví o něm upjatě, se lží a hysterií.“

Kšeft, co nejde přehlédnout

Dále se už kniha soustřeďuje jen na děti a přináší šokující informace. „Děti se prostituují kolem benzinových pump, motorestů, vchodů do domů, kolem parků, supermarketů, heren a nádraží samy nebo je nabízí pasáci, muži v autech s německými značkami smlouvají o ceny. Bylo nemožné toto dění přehlédnout,“ rozjíždí se kniha. Některá malá děvčata mívají namalované rty a oči. Jindy děti vypadají velmi zanedbaně, mají potrhané oblečení, zřídka kdy navštěvují školu.

„Před domem, kde dříve sídlila naše poradna, pobíhaly malé děti od tří do sedmi let,“ popisuje Schauerová. „Hrály si, lezly po fasádě, odbíhaly pryč. Jakmile se ale objevilo auto s německou značkou, zanechaly her a začaly na něj mávat. Někdy skrytě, někdy zcela otevřeně. Když auto zastavilo, přistoupily děti k otevřenému oknu a začaly se s řidičem dohadovat. Čas od času nastoupily dovnitř a odjely.“

Malý chlapec, kterého paní Schauerová delší čas na ulici sledovala, pravidelně postával u silnice, mával na německá auta a po jejich zastavení rozmlouval s řidiči. „Napřed mi připadalo, že jen žebrá,“ píše autorka. Jednoho dne ale přijelo auto s hnědou metalízou, uvnitř seděl asi padesátiletý muž. Chlapec nastoupil dovnitř a odjeli pryč. Když se o něco později vrátil zpět, zeptali jsme se ho, jak se má. Odpověděl: „Na hovno, dneska jsem vydělal jen dvacet marek.“ Jindy děti podle Schauerové jdou na věc přímo a nabízejí se otázkami typu: Chceš sex? Chceš píchat? „To, čemu jsme se jako sociální pracovnice zdráhaly nejdříve uvěřit, byla holá realita,“ píše autorka. „Nabízení dětských těl se děje před očima veřejnosti. Nikdo na dotyčných místech nemůže tento hnusný kšeft popřít.“

Podle Schauerové bývají děti s cizinci pryč maximálně dvě hodiny. Častěji sledovala, jak Němci přijedou s dítětem po půl hodině zpět a vybírají si další. Děti, které při pohovorech s pracovnicemi Kara mluví o prostituci, tvrdí, že dostávají nejčastěji od pěti do dvaceti pěti marek, někdy ale také jen sladkosti nebo oblečení. Peníze odevzdávají dospělým, kteří na ně prý dohlížejí. Vyloženě malé děti nabízejí podle zprávy jejich matky, babičky nebo další příbuzné.

„Společně s jedním novinářem jsme já a moje spolupracovnice jednou v noci pozorovaly ženu a muže. Žena nesla na ruce kojence, muž vedl dvě děti ve stáří dva až tři roky. Když se na rohu objevilo auto s německou značkou, oba na něj zamávali. Řidič zastavil a žena mu dovnitř podala dítě. Pak auto odjelo.“ V šokující příhodě se nedozvíme, jestli paní Schauerová a její společníci rodiče nebo auto dál sledovali, jestli s nimi mluvili, jak celá věc dopadla. I tady zůstává na čtenářovi, aby uvěřil, nebo ne. Schauerová pouze konstatuje, že v českém pohraničí dostanou pedofilní zájemci kojence nebo starší dítě „ke komerčnímu sexuálnímu zneužití“ přímo od jeho rodiny a že některé matky bývají samy prostitutky. Podle zjištění sdružení Karo zaučují starší děti své mladší sourozence nebo na ně při nabízení sexu dohlížejí.

Signál botičkou

Vedle prostituce jsou děti podle knihy zneužívány i pro pornografii. Schauerová popisuje, jak pozorovala bílý mikrobus z Horní Falce. V něm seděli dva muži. Zastavili a jeden z nich rozmlouval s pasákem, zatímco druhý si posadil na klín asi čtyřletou holčičku. Pak přijelo další české auto s malým dítětem a žena uvnitř začala s Němci smlouvat. Jedna z dospělých prostitutek pak paní Schauerové sdělila, že zmíněný mikrobus přijel už několikrát na celou noc a jeho majitelé tam natáčí dětské porno. V knize je přitom tato příhoda – stejně jako všechny ostatní – popsaná bez dalších záchytných bodů (místa, času, lepšího popisu aktérů). Nezbývá než věřit autorce, že její znalost prostředí a cit sociální pracovnice nemíří vedle.

Kniha nezachází do podrobností a lidé ze sdružení sami nikoho „při činu“ nepřistihli (alespoň se o tom nezmiňují), čtenář se ale dozví, že samy děti vypovídaly o všech hlavních praktikách. Desetiletý Martin v knize vypráví, jak musel provádět anální sex, třináctiletý Petr zase o orálním sexu. „Pořád se mnou něco dělali, nevím co, ale bylo to legrační,“ svěřuje se šestiletý František. Děti se také při rozhovorech svěřily, že někteří turisté si je při sexu fotografují nebo natáčejí na video.
„V jednom menším městě jsme v minulých letech vídali, jak jsou v oknech některých domů pověšené části dětského oblečení, botičky, hračky, před vchodem stojí i v noci kočárek,“ svěřuje se autorka. „To platilo jako signál, že tam jsou nabízeny děti k prostituci.“ Opírá se o tvrzení dospělých prostitutek a vlastní, neupřesněné pozorování.

Od začátku tedy paní Schauerová začala situaci v pohraničí mapovat a – jak píše – po šesti letech „získala o dobře organizované scéně dětské prostituce přehled“. Zpráva bohužel nepřináší mnoho informací o tom, jak pozorování probíhalo, lze si tedy učinit jen povšechný obrázek. Autorka píše, že pozorování na ulici museli mnohdy přerušovat, ujíždět před agresivními pasáky či sexuálními turisty. Auto, z něhož ulice pozorovali, se několikrát stalo terčem útoku. Autorka také přiznává, že pozorování se téměř výhradně omezovalo na dění na ulici, neboť „majitelé bordelů a pasáci nedovolí vstoupit dovnitř“.

V knize se při popisování dětské prostituce nevyskytuje slovo Rom, Schauerová na rozdíl od zdejších médií nerozlišuje, jakou měly pozorované děti barvu kůže. Pokud jde o lidi, kteří mají za dětským sexem dojíždět, autorka bez podrobností uvádí, že se vedle aut z celého Německa stále častěji objevují také Italové, Rakušané a auta se značkami amerických vojáků v Německu. Stáří řidičů se pohybuje mezi 18 a 80 roky.

V knize se krátce objevuje i popis zkušeností s českou policií. Schauerová zmiňuje, že policejní hlídky často projíždějí nočními městy, neopouštějí ale auto. „Ojediněle jsme pozorovali, jak děti předávají policistům peníze,“ píše autorka. Často prý také v terénu policii vyzývala k zákroku. V této souvislosti líčí příhodu, kdy si sexuální turista odvádí jedenáctiletou dívku do penzionu (není jasné kde a kdy). „Policisté parkovali blízko, do penzionu jít ale nechtěli,“ popisuje Schauerová. „Na námitku, že i v Čechách je sex s dětmi zakázaný, odpověděli: Musí být přichycen při činu. I kdyby měl kalhoty dole, tak to nestačí.“

Závěrečné shrnutí pak vyznívá pro české ucho tvrdě: „Vypadá to, jako by se prostituce a zjevné komerční sexuální zneužívání dětí staly pro obyvatele a úřady samozřejmostí.“

Zajedeme do Hamburku

„Šlo nám o to otevřít lidem oči. Ukázat jim, že jsou tu děti na prodej. Proto jsme popsali svoje zážitky,“ říká Ludmila Irmscherová. „Je třeba začít proti tomu něco dělat.“ Vděku za to, že nejsou lhostejní, se však lidé ze sdružení Karo od českých politiků a úředníků nedočkali. Naopak. Ministrem vnitra počínaje a starostou Chebu konče se na ně vrhli s obviněním, že jen zlomyslně pošpinili pověst Česka. Sdružení Karo zároveň označili za nedůvěryhodné a po autorce knihy střelili podezřením, že jí nejde o nic jiného než na sebe upozornit, aby její sdružení dostalo tučný grant.

Schauerové knihu však nikdo z břitkých kritiků nečetl. Po pravdě řečeno, nebýt manželky německého prezidenta Christine Rauové, asi by zapadla bez povšimnutí. Českou hysterii totiž odstartovala ani ne tak kniha samotná jako slova Christine Rauové na tiskové konferenci při příležitosti jejího vydání: „Je šokující, že se děti zneužívají bez skrupulí v našem těsném sousedství. Musíme udělat vše pro to, aby se pomohlo obětem a aby byly chráněny další děti před těmito zločiny,“ prohlásila 28. října v Berlíně. Knihu totiž vydal Německý výbor pro UNICEF a prezidentova manželka je jeho patronkou.
„Když manželka německého prezidenta řekne tohle, už je to v diplomatické rovině. Rázem je z toho něco úplně jiného, než když to řekne nějaká nevládní organizace,“ vysvětluje Jitka Gjuričová, ředitelka odboru prevence kriminality ministerstva vnitra. Proto její šéf Stanislav Gross (ČSSD) vyrukoval s reakcí, která nemá s knihou ani s podstatou v ní popisovaného problému vůbec nic společného: „Budeme chtít od svých německých kolegů důkazy.“ Stínový ministr vnitra za ODS Ivan Langer odvedl debatu ještě dál od podstaty: „Neměli bychom dopouštět, aby dobré jméno České republiky bylo takto špiněno od našich německých sousedů.“

Také v Chebu se na Karo zlobí. „Měli jsme se sdružením přátelské vztahy. Vždycky jsme se velice rozumně bavili o nutnosti pomoci prostitutkám v prevenci nakažlivých chorob. Vybavili jsme jim kancelář, dávali peníze na jejich projekt. A teď na nás takhle zaútočí – že je tu ráj pedofilů a musíme s tím něco dělat,“ říká starosta Jan Svoboda. „Poškozuje nás to. Možná by bylo nejlepší, abychom pro změnu my vyslali někoho do Hamburku a zjišťovali, jak je to tam s dětskou prostitucí. A říkali – my vám budeme pomáhat.“

Sháním něco křehkého

„Nečekali jsme, že kniha vzbudí zrovna takovouhle odezvu. Adekvátní reakce by byla shodnout se na tom, že to je vážný problém, a začít se bavit o tom, co s ním dělat,“ říká ředitelka Českého výboru pro UNICEF Pavla Gombová. „Mrzí nás, že v médiích se dětská prostituce v pohraničí objevila buď jako laciná senzace, nebo jako politický problém.“ Německý UNICEF se přitom obracel hlavně na německou vládu. Chtěl po ní dvě věci. Jednak důkladnou studii o dětské prostituci v pohraničí. „Taková analýza zatím chybí. Kniha paní Schauerové takovou ambici nemá, chce jen upozornit, že dětská prostituce existuje. To se povedlo,“ dodává Pavla Gombová.

A také – aby německá policie víc spolupracovala s českými kolegy. Podle Pavly Gombové „je třeba pachatele dohledat, usvědčit a potrestat“. Není to vůbec jednoduché. Svědčí o tom i rok a půl starý zážitek Ludmily Irmscherové. „Přiběhla za mnou dospělá prostitutka – ten člověk, který u mě teď zastavil, chce malou holku,“ vypráví. Muž otevřeně přiznal, že je to tak. „Ohradil se – nepotřebuji od vás žádnou terapii. Každý to dělá a já to chci zkusit taky. Doma mám tlustou ženskou a chtěl bych něco něžného, křehkého. Prý ať se vžiji do toho, že je jako sběratel porcelánu a shání nějaký cenný kousek,“ vypráví paní Irmscherová. „Kolega tam s ním zůstal a já jela pro policii.“ Na stanici vedl muž podobné řeči. „Říkal policistovi – přece jsi taky chlap, neříkej mi, že jsi nikdy nepomyslel na malou holku.“ Policie muže předala německým kolegům, ti ho pustili na svobodu. „Nedá se mu nic prokázat, dokud nedojde k pohlavnímu styku,“ říká paní Irmscherová.

Trest pro autorku

Stejně těžké je přimět oběti, děti, k tomu, aby mluvily otevřeně. „Nechtějí vypovídat, bojí se. A hlavně – většinou to provádějí spolu s rodiči, staršími sourozenci, někým z příbuzných – nechtějí vypovídat proti své vlastní rodině,“ říká Pavla Gombová. Těžké je už jen získat si takovou důvěru dětí, aby o svém trápení alespoň promluvily. „Když před rokem a půl vyšel v Süddeutsche Zeitung článek o dětské prostituci, také z podnětu Kara, oslovila jsem sociální pracovníky, učitele, psychology a všech jsem se ptala – setkali jste se někdy s takovým případem?“ říká Jitka Gjuričová z ministerstva vnitra. „Nehlásili mi ani jediný.“ Z toho také ministerstvo dovozuje, že u nás není o moc víc než sedm případů dětské prostituce, které loni policie vyšetřila. Už citovaná Mirka však z vlastní zkušenosti říká: „Sociálka? Ta neví nic. To by si musela na dítě udělat dost času, dlouho si s ním povídat. Pak by se jí možná začalo svěřovat.“ Starosta Chebu na zmínku o tom, že by se vyplatilo pozvat neziskovou organizaci, která by pracovala s rizikovými rodinami, říká: „To je zajímavý nápad. Jenže je limitovaný našimi finančními možnostmi.“

Právě to, jak obtížné je dopátrat se pravdy, je možná pravým důvodem, proč se politici a úředníci na autorku knihy tak zlobí. „Dětská prostituce se špatně odhaluje,“ přiznává bezradnost starosta Chebu. „Co proti ní můžeme dělat? Leda napsat žádost všem pedofilům, aby to nedělali.“ Politici prostě raději tvrdí, že žádný problém není, než aby stáli tváří v tvář obtížné povinnosti ho řešit. Svou roli zřejmě hraje i to, že dětská prostituce se týká převážně romských rodin. Lhostejnost k jejich problému dobře vyjadřuje jedna z reakcí, které přišly na stránky UNICEF: „O žádném zneužívání dětí nevím. Vím jen o dvanáctiletých cikánkách, které se prodávají.“

Ministr vnitra Gross pohrozil, že na autorku knihy podá trestní oznámení proto, že nepřekazila trestné činy, o kterých měla informace. „Nemůžeme odvést dítě, které se nám s něčím takovým svěří, na policii. Byla by to zrada, nesmí o tom mluvit, a vypráví nám to jen proto, že nám věří,“ říká Ludmila Irmscherová. „Navíc ho podle zákona ani nemůžeme někam odvést proti vůli jeho rodičů. Byl by to únos.“ Ředitelka českého UNICEF Pavla Gomba považuje takové obvinění za absurdní: „Nakonec bude za dětskou prostituci odsouzen jediný – ten, kdo na ni upozornil.“

Rozhovor

Začněme společně pomáhat obětem,
říká Cathrin Schauerová

Proč jste napsala knihu o dětské prostituci?

Zjistila jsem, že se fenoménu dětské prostituce v česko-německém pohraničí nevěnuje žádná organizace, a tak jsem se pokusila tento problém popsat. Chtěla jsem poukázat na to, co jsou němečtí sex-turisté schopni dělat za hranicemi. Tato kniha má být podporou Čechům. Evropská unie a Německo by chtěly začít dělat něco pro to, aby si německý pedofil nemohl v Čechách dovolit to co dnes.

Koho má kniha oslovit?

Má poukázat na to, že Češi a Němci mají začít společně pracovat na tomto problému, pomoci obětem – dětem.

Kniha ale české politiky a úředníky rozčílila.

To si neumím vysvětlit. Padla i slova o tom, že bychom neměli dopouštět, aby bylo špiněno dobré jméno České republiky. Nikdo neřekl ani jedno špatné slovo proti České republice. O to vůbec nejde. Problém je spíš na naší straně. Ale když se u vás začalo říkat, že to není pravda, že se nic takového neděje, nahrálo to německým mužům. Dává jim to volné ruce.

Ministr vnitra říká – budeme chtít od svých německých kolegů důkazy, že informace v knize jsou pravdivé.

Na to nemohu nikdy přistoupit, jsme sociální pracovnice a ne policie.

Policie vám vyčítá, že když víte o tak vážných věcech, měla jste jí je hlásit.

Dávali jsme jim značky a popis aut, popis osob.

Policie tím ale myslí, že jste jim měla hlásit děti.

Pracujeme vždycky anonymně, neptáme se dětí na jména. Je to ochrana klienta. I kdybychom jejich jména znali, nemůžeme je předávat dál, když si to sami nepřejí. Nesmíme je prozradit, musí k nám mít důvěru.

Jaké jsou vaše zkušenosti s českou policií?

Jsou i policisté, kteří velmi dobře spolupracují a chtějí v tom něco dělat.

Jsou naopak jiní, kteří třeba kooperují s pasáky?

K tomu se nevyjádřím.

Bylo těžké dokázat, aby si s vámi děti povídaly?

Nebylo to jednoduché. Ale nakonec byly rády, že to ze sebe mohou dostat, vymluvit se z toho. Nejdůležitější bylo, že jsme je nerušili, nenutili nějakými otázkami, že mluvily úplně samostatně o svém životě.

Článek Respektu - 46/03
RUBRIKA: Téma, strana: 13

Související

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.