Politická zeď mezi ženami
Období vlády Margaret Thatcherové zásadně ekonomicky a společensky poznamenalo nejen Velkou Británii, ale zapůsobilo na celou Evropu a Ameriku. Autorka Caryl Churchillová napsáním hry Prvotřídní ženy reagovala na tehdejší politický systém v zemi a na roli ženy, která je nucena v něm žít.
Začněme třetím jednáním, tedy „současností“ (hra je z roku 1982). Na scéně jsou dvě sestry Marlena (Petra Špalková) a Joyce (Miluše Šplechtová). Každá z nich zastává odlišný politický názor, ale přesto je spojuje nechtěné dítě Marleny, které však vychovává od narození Joyce. Marlena zde ztělesňuje úspěšnou ženu, která se ztotožňuje s politikou Margaret Thatcherové. Kdežto Joyce má být vnímána jako její protipól. Cítí se být obětí tehdejší vlády „železné lady“, neuznává její hospodářskou politiku neokonzervatismu. Kvůli těmto rozdílným postojům si sestry nemohou více porozumět. Nedokáží překonat svou hrdost a názorovou přesvědčenost, aby učinily sbližující krok. Tehdejší atmosféru ve společnosti se autorce podařilo výstižně a srozumitelně vyjádřit.
Z textu je patrné, že Churchillová sympatizuje s Joyce, tím se však nesnaží diváky stáhnout na svou stranu.
Silné politické ladění hry lze vidět i v celém druhém jednání. Autorčina volba motivu personální agentury, ve které lidé hledají vhodné zaměstnání, vypovídá o složité době, ve které mnozí lidé přišli v důsledku politiky Thatcherové o práci. A ačkoliv je hra napsána na počátku 80. let, je právě dnes aktuální. I nyní je Velká Británie, a nejen ona, rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, tentokrát kvůli válce v Iráku.
První dějství začíná pohledem na dlouhý jídelní stůl, u kterého se setkávají ženy z historie a legend. Hovoří o mateřství, které každá vnímá různě. Jinak ho vnímala paní Nidžó, kurtizána japonského císaře, posléze buddhistická jeptiška a cestovatelka ze 13. století, papežka Jana, převlečená celý život za muže, Markéta z obrazu Pietera Brueghela, Isabella Birdová, cestovatelka a spisovatelka z 19. století či Griselda z Canterburských povídek. To jsou ženy, které si Marlena pozvala na oslavu k příležitosti svého povýšení v zmiňované personální agentuře. Na večírku mezi sebou vzrušeně hovoří a sdělují si zážitky: každá má odlišnou historickou zkušenost a každá je z jiného prostředí. To se promítá do charakterů jednotlivých postav. Před námi se tak otvírá vtipný obraz, kdy každá z žen má co říci a každá je jinak zábavná. Kostýmy a líčení nenápadně dotvářejí danou postavu. Ve svých rolích odvádějí přesvědčivé výkony, ze kterých je cítit síla a empatie představitelek. Sebevědomá a racionální Marlena nám poskytuje důkaz, jak ženy pokročily ve svých právech, postojích a myšlení.
To, že se ve hře nevyskytuje reálně jediná mužská postava nemusí nutně předznamenávat, že jde o feministickou hru, za jakou bývají Prvotřídní ženy označovány. Sama autorka zdůrazňuje jiný střed svého zájmu: Jak se žije ženě ve společnosti, jejíž hodnoty neuznává? V Národním divadle se to pokouší zodpovědět prvotřídní ženy.