Vyučená švadlena národního podniku Šumavan

27.11.2017  Praha  | 

Galerie hlavního města Prahy představuje práce české umělkyně užívající provokativní pseudonym Sráč Sam. Její tvorba je založena na aktivní kritice nefunkčních/neproduktivních institucionálních rámců a nabývá rozmanitých podob od architektonických realizací přes objektovou, textilní, malířskou či filmovou tvorbu po sociálně angažované performativní projekty.
 

Více

Lepší zítřky očima autorek sci-fi /Future Gate 2018/

18.2.2018  

Redaktorka a hudební poblicistka Radia Wave Marie Čtveráčková si bude povídat společně s významnými autorkami sci-fi a fantastiky - Františkou Vrbenskou, Vilmou Kadlečkovou, Julií Novákovou a Lucií Lukačovičovou - o výrazných hrdinkách, konstruování ženství a lepší budoucnosti, velkých společenských změnách, svobodě, soužití, a roli literatury v tom všem.

 

Více

Venušiny dny 2018 - Festival umění o ženách, od žen a pro ženy

7.3.2018  Praha  | 

Třetí ročník festivalu věnovaného umění o ženách, od žen, s ženami i proti nim. Venuše opět otvírá své lůno. A protože jde o třetí ročník, můžete se těšit na tři premiéry a tři zahraniční hosty.

 

Více
feminismus.czČlánky › Nezávislé/závislé animátorky: Praktické okolnosti ženské autorské animované tvorby

Nezávislé/závislé animátorky: Praktické okolnosti ženské autorské animované tvorby

Nezávislé/závislé animátorky: Praktické okolnosti ženské autorské animované tvorby
Prosadit se v současnosti jako autorka na poli nezávislého animovaného filmu vyžaduje v mnoha ohledech podobné předpoklady, jako stát se spisovatelkou na počátku dvacátého století, tak jak to trefně popisuje ve své slavné eseji "Vlastní pokoj" Virginie Woolf. Peníze a vlastní pokoj nebo přesněji v tomto případě „trocha peněz“ a vlastní animační stůl jsou nezbytným prvním krokem ke každému sebekratšímu animovanému filmu.

Prosadit se v současnosti jako autorka na poli nezávislého animovaného filmu vyžaduje v mnoha ohledech podobné předpoklady, jako stát se spisovatelkou na počátku dvacátého století, tak jak to trefně popisuje ve své slavné eseji "Vlastní pokoj" Virginie Woolf. Peníze a vlastní pokoj nebo přesněji v tomto případě „trocha peněz“ a vlastní animační stůl jsou nezbytným prvním krokem ke každému sebekratšímu animovanému filmu.

A pokud daná autorka přidá zenovou dávku trpělivosti, vytrvalosti, skromnosti a osobního odhodlání, dá se s trochou nadsázky říct, že nepotřebuje o moc víc. Jenže i ta relativní trocha peněz (v porovnání například s filmem hraným nebo jinými celovečerními audiovizuálními díly) je v poslední době (přesněji řečeno od devadesátých let) ne zrovna jednoduše sehnatelná. Autorský animovaný film, který má většinou podobu krátkého několikaminutového snímku (a není tím pádem vhodný pro klasickou kino distribuci) stojí na okraji společenského zájmu. Nedostává se k většímu počtu diváků, nelze na něm vydělat.

To s sebou však kromě očividných negativ nese i některá pozitiva. Nerentabilita autorské animace znamená totiž zároveň velkou míru svobody v uměleckém projevu nejen co se stylu, ale především výběru témat týče. Žádný zatvrzelý producent vám nestojí v cestě. To nahrává mnoha minoritním problematikám, které by se v jiném finančně výnosném médiu prosazovaly jen stěží. Snad i proto se již po několik desetiletí soustředí na autorskou animaci stále více umělkyň žen, které v ní nacházejí prostor pro uplatnění vlastního osobitého úhlu pohledu, zapojení feministické perspektivy či představení různorodé genderové problematiky (viz například loňská sekce Holci a kluky v animaci festivalu PAF Olomouc, která prezentovala celou řadu obdobně zaměřených filmů animátorek z celého světa).

Jenže až příliš mnoho autorek si podobný luxus tvořit ryze osobní filmy může dovolit pouze během studií, kdy mohou těžit z technického a pedagogického zázemí univerzit a nemusí většinou ještě řešit existenční problémy každodenního dospěláckého (a mnohdy také rodinného) života. Je tedy častým jevem, že animátorky, které se během školních let svými filmy zaměřovaly hlavně na ztvárnění osobních prožitků a jiných spíše závažnějších témat realizovaných často esejistickou formou (viz například Maria Procházková nebo Lucie Štamfestová), se po dokončení studií transformovaly (byť každá určitě z trochu jiných důvodů) na autorky především dětsky laděné tvorby. To platí dvojnásob pro české animační prostředí ovlivněné dlouholetou tradicí večerníčku, ve kterém často stále vládne zavádějící přesvědčení, že animovaný film je určen především dětskému publiku.

Jaké jsou tedy možnosti animátorek, pokud chtějí vyprávět osobní příběhy nebo třeba zapojit stále ještě v Čechách minoritní genderovou problematiku do svých filmů i během poškolní umělecké dráhy? Jedním ze způsobu financování je získání státního grantu, varianty převládající i v Čechách. Na rozdíl od zemí s vyspělejší kulturní politikou (například Rakousko, Kanada či Španělsko) je místní Státní fond pro českou kinematografii pouze chudým příbuzným, který podpořené projekty navíc financuje vždy jen do určité procentuální výše (níže). I po přidělení grantu tedy zůstává problém, kde sehnat zbytek peněz. Což volně odkazuje k druhému typu financování animovaných minoritních projektů – samofinancování. Neboli přesněji řečeno financování svých nezávislých projektů z výnosů ostatních komerčních zakázek. Tento systém můžeme nalézt nejčastěji v zemích s tvrdou volnou soutěží jako třeba USA nebo Velké Británii. Například slavná britská animátorka Joanna Quinn financuje své filmy doslova toaletním papírem, jelikož právě na toto zboží vyrobila v posledních letech nejvíce animovaných reklam. Někdy umělkyně zapojují do shánění financí i vlastní kreativitu a nápaditost. Tak jako třeba newyorská nezávislá autorka Signe Baumane, která svůj právě dokončovaný celovečerní film Rock in My Pockets vyprávějící o sklonech k depresím, které kolují její rodinou, spolufinancuje pomocí příspěvků fanoušků a sympatizujících diváků, kteří můžou pomocí paypal služby zaslat peníze na autorčino konto a na oplátku si vybrat například jednu z originálních přípravných kreseb pro některou ze scén filmu. Mnoho animátorek se také věnuje ilustraci knih (v českém prostředí například Galina Miklínová nebo Michaela Pavlátová), jiné dokonce vyrábějí knihy vlastní jako třeba v případě Ludmily Sanitrákové a jejího nejnovějšího projektu elektronické animované knihy Lesokraj.

Jak je tedy patrné, svobodné pole působnosti v okrajové autorské animaci je často vykoupeno bojem o přežití na rovině finanční. Pokud ale autorky využijí dostupných grantových možností a zapojí míru kreativity a odhodlání v hledání dalších možností samofinancování, může být nezávislá animace stále ještě důležitým podhoubím pro vznik mnoha uměleckých děl zastupujících tolik potřebný ženský nebo jiný minoritní hlas.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.