Nejméně otřele působila díla těch, kteří se odpoutali od doslovnosti a pojali menstruaci v symbolické rovině
5. duben 2004
| Martina Pachmanová | Ateliér
Martina Pachmanová
V roce 1972 se v rezidenční čtvrti Los Angeles odehrála výstava prostě nazvaná Womanhouse (Dům ženy), kterou lze považovat za jeden z počátků uměleckého feministického hnutí v USA. K dílům, které tehdy vyvolaly nejemotivnější diskuse, patřila také instalace Judy Chicago Menstruation Bathroom (Menstruační koupelna). V únoru letošního roku, více než třicet let po californském projektu, se z iniciativy centra Gender Studies o.p.s. v pražské Gallery Art Factory otevřela výstava nazvaná Tento měsíc menstruuji. Zkusme se soustředit na to, jak – a zda vůbec – lze strategie druhé vlny feministického umění spjaté s dobou raných sedmdesátých let využít na prahu 21. století (a navíc v prostředí, které se kulturně, sociálně i politicky od tehdejších Spojených států zásadně liší), jak se umělkyně a umělci vyrovnaly/i s problémy sociálních a kulturních rozdílů mezi ženami a muži, které měly být pro výstavu klíčové, a zda je menstruace pro otevírání těchto, nepochybně palčivých, otázek vůbec tím pravým tématem.
Tento měsíc menstruuji
Gallery Art Factory, Václavské náměstí 15, Praha 1, 3. – 19. 3. 2004
V roce 1972 se v rezidenční čtvrti Los Angeles odehrála výstava prostě nazvaná Womanhouse (Dům ženy), kterou lze považovat za jeden z počátků uměleckého feministického hnutí v USA. Vybydlený dům určený k demolici tehdy na měsíc zaplnila skupina mladých umělkyň instalacemi, které bezprostředně reagovaly na životní zkušenost žen. Pro podobný projekt nemohlo být lepší a autentičtější místo než předměstský dům, kde do té doby trávily americké ženy a manželky většinu svého života. K dílům, které tehdy vyvolaly nejemotivnější diskuse, patřila také instalace Judy Chicago Menstruation Bathroom (Menstruační koupelna). Umělkyně vymalovala celou koupelnu starého domu zářivě bílou barvou a na police naskládala stohy dámských hygienických potřeb. Jediné, co rušilo bělost místnosti, byl koš plný zakrvácených vložek a tampónů – jeden z nich dokonce vyzývavě ležel na podlaze. Chicago čelila útokům z nevkusnosti, exhibicionismu a hlavně nemorálnosti, ale kolektivní projekt Womanhouse se zapsal do historie jako facka systému, v němž byly motem ženského života – a zvláště v rezidenčních předměstských čtvrtích – děti, kuchyň a nedělní bohoslužby (Kinder, Küche, Kirche). Ve Spojených státech tehdy ještě dozníval tvrdý konzervatismus mccarthyovské éry a hovořit veřejně o intimním životě v prudérní puritánské společnosti bylo tabu.
V únoru letošního roku, více než třicet let po californském projektu, se z iniciativy centra Gender Studies o.p.s. v pražské Gallery Art Factory otevřela výstava nazvaná Tento měsíc menstruuji, kterou každé úterý doprovodily přednášky a projekce. Na Václavském náměstí návštěvníky galerie, skryté ve vnitrobloku, vítal oranžový transparent, jímž galerie zvala k prohlídce „kontroverzní“ výstavy, kde se prodávala různobarevná trička s názvem výstavy a s grafickými znaky vložek a tampónů. Na naší umělecké scéně je to téma neobvyklé a přímočarý název projektu přitáhl pozornost i těch, kteří by jinak na výstavu současného umění asi nikdy nepřišli. Jak to v den vernisáže vyjádřila v ranním interview na českém rozhlasovém vysílání BBC jedna z iniciátorek projektu a spoluzakladatelka centra GS Jiřina Šiklová, jedním z cílů výstavy bylo vyprovokovat veřejnost k tomu, aby přemýšlela o otázkách, o nichž se většinou v české společnosti nemluví. Označit ovšem na transparentu výstavu za kontroverzní v okamžiku, kdy se výstava teprve otevírá a kdy je nemožné odhadnout, jaké reakce vzbudí, bylo přinejmenším zavádějící. Spíše než o skutečném obsahu výstavy tak nápis na transparentu svědčil spíše o obratné marketingové strategii galerie – vždyť kdo by se nešel podívat na provokativní umění, zvláště slibuje-li podívanou do nejintimnějších záhybů ženského těla a života. Řada příkladů ze současného umění ukazuje, že strategii šoku, provokace a kontroverze lze v dnešním světě skvěle využít pro propagaci umění a zvláště těch, kteří umění prezentují a prodávají (někdo by vcelku oprávněně řekl, že negativní reklama je nejlepší reklama). Na tom jistě není nic špatného, kromě toho, že ono „kontroverzní“ umění tak tváří v tvář mediální propagaci lehko ztrácí kritický hrot právě proto, že je prostředkem pro různé institucionální a mocenské zájmy.
Nechejme ale otázku vztahu umění a galerijního provozu stranou (nutno ovšem podtrhnout, že zvláště u feministicky orientovaných projektů je to otázka mimořádně důležitá a aktuální) a obraťme se k samotné koncepci výstavy, na níž spolupracovalo téměř třicet umělkyň a umělců, včetně norské fotografky Rity Marhaug a několika autorek ze Slovenska. Zkusme se soustředit na to, jak – a zda vůbec – lze strategie druhé vlny feministického umění spjaté s dobou raných sedmdesátých let využít na prahu 21. století (a navíc v prostředí, které se kulturně, sociálně i politicky od tehdejších Spojených států zásadně liší), jak se vystavující umělkyně a umělci vyrovnaly/i s problémy sociálních a kulturních rozdílů mezi ženami a muži, které měly být pro výstavu klíčové, a zda je menstruace pro otevírání těchto, nepochybně palčivých, otázek vůbec tím pravým tématem.
V katalogu píší organizátorky z Gender studies, že „prostřednictvím výstavy… [chtěly] usnadnit pochopení genderových témat a zpřístupnit je široké veřejnosti. O genderových otázkách, politice rovných příležitostí a dalších aspektech se dosud – pokud vůbec – hovořilo pouze na akademické a případně politické úrovni. Společenská diskuse se však otevřeně vyhýbá zpochybňování společenských stereotypů a tabu týkajících se rolí připisovaných ženám a mužům. Právě tento nevyplněný diskusní prostor chce výstava vyplnit. Zejména má ale být prostředkem k započetí a rozšíření diskuse o genderové tématice mezi lidmi různých názorů, věku či postavení.“
Jestli je ale diskuse o genderu stejnou měrou o ženách i o mužích – tedy o tom, jak se ve společnosti a kultuře formuje význam ženskosti a mužskosti (a jak se od obou pohlaví očekává, že se podle těchto norem budou chovat), pak právě tato dimenze problému na výstavě zásadně chyběla. Tím, že se projekty vztahovaly výhradně k ženské plodivé síle – ať již přímo odkazem na menstruační cyklus nebo na vaginální tvarosloví, totiž nechaly stranou kulturní, historický, ale i psychologický význam mužské plodnosti, která na rozdíl od menstruace byla – a dodnes je – stavěna na odiv a považována dokonce za hybatele dějin. Od Aristotela po Freuda se mužskému semenu přisuzovala aktivita a z ní pramenící nadřazená role mužů ve společnosti, zatímco menstruace byla v západní židovsko-křesťanské kultuře tabuizována jako něco nečistého.
Absencí maskulinity, respektive dialogu mezi oběma stranami genderového diskurzu, bohužel výstava v GAF jen málo přispěla k tomu, aby česká společnost lépe pochopila fungování genderu a mohla kritičtěji nahlédnout na nerovné postavení žen a mužů. Jak již bylo řečeno, mezi vystavujícími sice pár mužů nechybělo, ale ani jejich práce nevytrhávaly výstavu z monotónního opakování ikonografického trojúhelníku vložka – tampon – krev. Nejméně otřele pak působila díla těch, které se odpoutaly od doslovnosti a popisnosti a pojaly menstruaci v symbolické rovině, jako například Rita Marhaug, jejíž cyklus barevných fotografií dospívajícího děvčete polehávajícího v temně červených šatech na louce svou nenuceností a mnohoznačností vypověděl o strastech a touhách dospívajícího ženského těla daleko více než třeba instalace sedmera bavlněných spodních kalhotek (od pondělí do neděle) a sedmera bělostných vložek, kterou její autorka Veronika Hubková banálně nazvala Kam s ňou?. K projektům, které humorem i sociálním přesahem výrazně vybočovaly z chápání menstruace v tělesné rovině či z estetizace menstruačních propriet výšivkami či jejich komponováním do abstraktních dekorů, patřila kampaň za naplnění potenciálu plodnosti Lenky Klodové. Její komorní fotoinstalace Řekni NE menstruaci! humorným způsobem převrátila téma menstruace naruby a ukázala dav těhotných žen demonstrujících za zvýšení natality. Jana Štěpánová a Iveta Kratochvílová zas jednoduchým plakátem a parodickým videem Save the World: Recycle rozpoutaly kampaň za recyklovatelné vložky, v níž se dotkly jak tupých televizních reklam, za nimiž stojí nadnárodní společnosti s vysokými ekonomickými obraty, tak neekologického způsobu života dnešní spotřební společnosti.
Podobných projektů bylo ale na výstavě odhaleno jen žalostně málo. Akcent, který výstava v GAF ostentativně kladla na tělesné funkce a s nimi spojené (ať zakrvácené nebo naopak formálně zkrášlované) hygienické potřeby, potřel politický a ideologický rámec pohlavní odlišnosti, tedy to, čemu se v české společnosti zatím mimo akademické kruhy věnuje jen malá pozornost a co je přitom pro formování společenské role žen a mužů zcela klíčové. Strategie odhalování ženského těla a oslava ženské sexuální touhy a plodnosti sehrála ve vývoji feministického umění v USA před třiceti lety důležitou roli a snad by tedy bylo možné uvažovat, že v české společnosti, která je nadále vůči feminismu velmi rezervovaná, mohou mít podobné postupy stejně zlomový význam. Jenže česká společnost nikdy nebyla tolik prudérní jako společnost americká, sexualita zde nebyla tabu ani v dobách hluboké totality, natož dnes, a i umění, které máme běžně možnost vidět v tuzemských výstavních síních, není právě cudné. (Připomeňme navíc dobře známou skutečnost, že velký podíl na detabuizaci soukromí a sexuality v umění mají umělkyně, které na českou scénu vstoupily již před deseti lety.) Myslím, že šokovat českého diváka dnes může máloco, a proto, aby se i on/ona hlouběji ponořil/a do reflexe genderových stereotypů, je třeba hledat jiné, méně popisné formy uměleckého sdělení, které by dokázaly ukázat lidské pohlaví jinak než jako biologickou danost.
Jistě, tělo a tělesnost je součástí veřejného diskurzu („soukromé je politické“ se nakonec stalo heslem feministek bojujících v sedmdesátých letech za zrovnoprávnění žen), jelikož společenský systém, v němž žijeme, má bezprostřední dopad na vztahy mezi muži a ženami a tedy i na náš intimní život. Aby ale bylo možné odhalit jejich provázanost v co možná nejširším společenském kontextu, nestačí nechat – obrazně řečeno – téct litry krve. Jednak je pak těžké zbavit se dojmu, že výstava ženy ukazuje (a utvrzuje) v roli obětí, a jednak zplošťuje význam menstruace jako takové. Ta totiž v sobě vedle viditelných a bezprostředních důsledků nese také méně hmatatelné významy, související s kulturně-historickými specifiky a se sociálním prostorem.
O tom, jak silně je tato biologická funkce ženského těla propojena, či spíše omezena, společenskými zvyky a veřejnými institucemi, svědčí i zážitek jedné mé studentky z naší společné návštěvy výstavy. Jak bezostyšně prohlásila, dostala právě ten den měsíčky a na dotaz, kde by v galerii našla toalety, byla jednou z pracovnic GAF odkázána do vedlejšího MacDonaldu. Možná, že kdyby většina vystavujících nebrala název projektu doslovně a pojala menstruaci nejen jako problém „soukromého“ těla, ale také jako problém těla „veřejného“, mohly být společenské stereotypy o ženách, ale i o mužích, opravdu podkopány. Pokud jsou totiž veřejné instituce (kde se navíc platí vstupné) tak málo přizpůsobené základním lidským potřebám, pak třeba ženám v době menstruace nezbude nic jiného, než přestat chodit za uměním a zůstat – jako nečisté a nechtěné – doma. O tom ale až na jiné výstavě.
Gallery Art Factory, Václavské náměstí 15, Praha 1, 3. – 19. 3. 2004
V roce 1972 se v rezidenční čtvrti Los Angeles odehrála výstava prostě nazvaná Womanhouse (Dům ženy), kterou lze považovat za jeden z počátků uměleckého feministického hnutí v USA. Vybydlený dům určený k demolici tehdy na měsíc zaplnila skupina mladých umělkyň instalacemi, které bezprostředně reagovaly na životní zkušenost žen. Pro podobný projekt nemohlo být lepší a autentičtější místo než předměstský dům, kde do té doby trávily americké ženy a manželky většinu svého života. K dílům, které tehdy vyvolaly nejemotivnější diskuse, patřila také instalace Judy Chicago Menstruation Bathroom (Menstruační koupelna). Umělkyně vymalovala celou koupelnu starého domu zářivě bílou barvou a na police naskládala stohy dámských hygienických potřeb. Jediné, co rušilo bělost místnosti, byl koš plný zakrvácených vložek a tampónů – jeden z nich dokonce vyzývavě ležel na podlaze. Chicago čelila útokům z nevkusnosti, exhibicionismu a hlavně nemorálnosti, ale kolektivní projekt Womanhouse se zapsal do historie jako facka systému, v němž byly motem ženského života – a zvláště v rezidenčních předměstských čtvrtích – děti, kuchyň a nedělní bohoslužby (Kinder, Küche, Kirche). Ve Spojených státech tehdy ještě dozníval tvrdý konzervatismus mccarthyovské éry a hovořit veřejně o intimním životě v prudérní puritánské společnosti bylo tabu.
V únoru letošního roku, více než třicet let po californském projektu, se z iniciativy centra Gender Studies o.p.s. v pražské Gallery Art Factory otevřela výstava nazvaná Tento měsíc menstruuji, kterou každé úterý doprovodily přednášky a projekce. Na Václavském náměstí návštěvníky galerie, skryté ve vnitrobloku, vítal oranžový transparent, jímž galerie zvala k prohlídce „kontroverzní“ výstavy, kde se prodávala různobarevná trička s názvem výstavy a s grafickými znaky vložek a tampónů. Na naší umělecké scéně je to téma neobvyklé a přímočarý název projektu přitáhl pozornost i těch, kteří by jinak na výstavu současného umění asi nikdy nepřišli. Jak to v den vernisáže vyjádřila v ranním interview na českém rozhlasovém vysílání BBC jedna z iniciátorek projektu a spoluzakladatelka centra GS Jiřina Šiklová, jedním z cílů výstavy bylo vyprovokovat veřejnost k tomu, aby přemýšlela o otázkách, o nichž se většinou v české společnosti nemluví. Označit ovšem na transparentu výstavu za kontroverzní v okamžiku, kdy se výstava teprve otevírá a kdy je nemožné odhadnout, jaké reakce vzbudí, bylo přinejmenším zavádějící. Spíše než o skutečném obsahu výstavy tak nápis na transparentu svědčil spíše o obratné marketingové strategii galerie – vždyť kdo by se nešel podívat na provokativní umění, zvláště slibuje-li podívanou do nejintimnějších záhybů ženského těla a života. Řada příkladů ze současného umění ukazuje, že strategii šoku, provokace a kontroverze lze v dnešním světě skvěle využít pro propagaci umění a zvláště těch, kteří umění prezentují a prodávají (někdo by vcelku oprávněně řekl, že negativní reklama je nejlepší reklama). Na tom jistě není nic špatného, kromě toho, že ono „kontroverzní“ umění tak tváří v tvář mediální propagaci lehko ztrácí kritický hrot právě proto, že je prostředkem pro různé institucionální a mocenské zájmy.
Nechejme ale otázku vztahu umění a galerijního provozu stranou (nutno ovšem podtrhnout, že zvláště u feministicky orientovaných projektů je to otázka mimořádně důležitá a aktuální) a obraťme se k samotné koncepci výstavy, na níž spolupracovalo téměř třicet umělkyň a umělců, včetně norské fotografky Rity Marhaug a několika autorek ze Slovenska. Zkusme se soustředit na to, jak – a zda vůbec – lze strategie druhé vlny feministického umění spjaté s dobou raných sedmdesátých let využít na prahu 21. století (a navíc v prostředí, které se kulturně, sociálně i politicky od tehdejších Spojených států zásadně liší), jak se vystavující umělkyně a umělci vyrovnaly/i s problémy sociálních a kulturních rozdílů mezi ženami a muži, které měly být pro výstavu klíčové, a zda je menstruace pro otevírání těchto, nepochybně palčivých, otázek vůbec tím pravým tématem.
V katalogu píší organizátorky z Gender studies, že „prostřednictvím výstavy… [chtěly] usnadnit pochopení genderových témat a zpřístupnit je široké veřejnosti. O genderových otázkách, politice rovných příležitostí a dalších aspektech se dosud – pokud vůbec – hovořilo pouze na akademické a případně politické úrovni. Společenská diskuse se však otevřeně vyhýbá zpochybňování společenských stereotypů a tabu týkajících se rolí připisovaných ženám a mužům. Právě tento nevyplněný diskusní prostor chce výstava vyplnit. Zejména má ale být prostředkem k započetí a rozšíření diskuse o genderové tématice mezi lidmi různých názorů, věku či postavení.“
Jestli je ale diskuse o genderu stejnou měrou o ženách i o mužích – tedy o tom, jak se ve společnosti a kultuře formuje význam ženskosti a mužskosti (a jak se od obou pohlaví očekává, že se podle těchto norem budou chovat), pak právě tato dimenze problému na výstavě zásadně chyběla. Tím, že se projekty vztahovaly výhradně k ženské plodivé síle – ať již přímo odkazem na menstruační cyklus nebo na vaginální tvarosloví, totiž nechaly stranou kulturní, historický, ale i psychologický význam mužské plodnosti, která na rozdíl od menstruace byla – a dodnes je – stavěna na odiv a považována dokonce za hybatele dějin. Od Aristotela po Freuda se mužskému semenu přisuzovala aktivita a z ní pramenící nadřazená role mužů ve společnosti, zatímco menstruace byla v západní židovsko-křesťanské kultuře tabuizována jako něco nečistého.
Absencí maskulinity, respektive dialogu mezi oběma stranami genderového diskurzu, bohužel výstava v GAF jen málo přispěla k tomu, aby česká společnost lépe pochopila fungování genderu a mohla kritičtěji nahlédnout na nerovné postavení žen a mužů. Jak již bylo řečeno, mezi vystavujícími sice pár mužů nechybělo, ale ani jejich práce nevytrhávaly výstavu z monotónního opakování ikonografického trojúhelníku vložka – tampon – krev. Nejméně otřele pak působila díla těch, které se odpoutaly od doslovnosti a popisnosti a pojaly menstruaci v symbolické rovině, jako například Rita Marhaug, jejíž cyklus barevných fotografií dospívajícího děvčete polehávajícího v temně červených šatech na louce svou nenuceností a mnohoznačností vypověděl o strastech a touhách dospívajícího ženského těla daleko více než třeba instalace sedmera bavlněných spodních kalhotek (od pondělí do neděle) a sedmera bělostných vložek, kterou její autorka Veronika Hubková banálně nazvala Kam s ňou?. K projektům, které humorem i sociálním přesahem výrazně vybočovaly z chápání menstruace v tělesné rovině či z estetizace menstruačních propriet výšivkami či jejich komponováním do abstraktních dekorů, patřila kampaň za naplnění potenciálu plodnosti Lenky Klodové. Její komorní fotoinstalace Řekni NE menstruaci! humorným způsobem převrátila téma menstruace naruby a ukázala dav těhotných žen demonstrujících za zvýšení natality. Jana Štěpánová a Iveta Kratochvílová zas jednoduchým plakátem a parodickým videem Save the World: Recycle rozpoutaly kampaň za recyklovatelné vložky, v níž se dotkly jak tupých televizních reklam, za nimiž stojí nadnárodní společnosti s vysokými ekonomickými obraty, tak neekologického způsobu života dnešní spotřební společnosti.
Podobných projektů bylo ale na výstavě odhaleno jen žalostně málo. Akcent, který výstava v GAF ostentativně kladla na tělesné funkce a s nimi spojené (ať zakrvácené nebo naopak formálně zkrášlované) hygienické potřeby, potřel politický a ideologický rámec pohlavní odlišnosti, tedy to, čemu se v české společnosti zatím mimo akademické kruhy věnuje jen malá pozornost a co je přitom pro formování společenské role žen a mužů zcela klíčové. Strategie odhalování ženského těla a oslava ženské sexuální touhy a plodnosti sehrála ve vývoji feministického umění v USA před třiceti lety důležitou roli a snad by tedy bylo možné uvažovat, že v české společnosti, která je nadále vůči feminismu velmi rezervovaná, mohou mít podobné postupy stejně zlomový význam. Jenže česká společnost nikdy nebyla tolik prudérní jako společnost americká, sexualita zde nebyla tabu ani v dobách hluboké totality, natož dnes, a i umění, které máme běžně možnost vidět v tuzemských výstavních síních, není právě cudné. (Připomeňme navíc dobře známou skutečnost, že velký podíl na detabuizaci soukromí a sexuality v umění mají umělkyně, které na českou scénu vstoupily již před deseti lety.) Myslím, že šokovat českého diváka dnes může máloco, a proto, aby se i on/ona hlouběji ponořil/a do reflexe genderových stereotypů, je třeba hledat jiné, méně popisné formy uměleckého sdělení, které by dokázaly ukázat lidské pohlaví jinak než jako biologickou danost.
Jistě, tělo a tělesnost je součástí veřejného diskurzu („soukromé je politické“ se nakonec stalo heslem feministek bojujících v sedmdesátých letech za zrovnoprávnění žen), jelikož společenský systém, v němž žijeme, má bezprostřední dopad na vztahy mezi muži a ženami a tedy i na náš intimní život. Aby ale bylo možné odhalit jejich provázanost v co možná nejširším společenském kontextu, nestačí nechat – obrazně řečeno – téct litry krve. Jednak je pak těžké zbavit se dojmu, že výstava ženy ukazuje (a utvrzuje) v roli obětí, a jednak zplošťuje význam menstruace jako takové. Ta totiž v sobě vedle viditelných a bezprostředních důsledků nese také méně hmatatelné významy, související s kulturně-historickými specifiky a se sociálním prostorem.
O tom, jak silně je tato biologická funkce ženského těla propojena, či spíše omezena, společenskými zvyky a veřejnými institucemi, svědčí i zážitek jedné mé studentky z naší společné návštěvy výstavy. Jak bezostyšně prohlásila, dostala právě ten den měsíčky a na dotaz, kde by v galerii našla toalety, byla jednou z pracovnic GAF odkázána do vedlejšího MacDonaldu. Možná, že kdyby většina vystavujících nebrala název projektu doslovně a pojala menstruaci nejen jako problém „soukromého“ těla, ale také jako problém těla „veřejného“, mohly být společenské stereotypy o ženách, ale i o mužích, opravdu podkopány. Pokud jsou totiž veřejné instituce (kde se navíc platí vstupné) tak málo přizpůsobené základním lidským potřebám, pak třeba ženám v době menstruace nezbude nic jiného, než přestat chodit za uměním a zůstat – jako nečisté a nechtěné – doma. O tom ale až na jiné výstavě.