Vyučená švadlena národního podniku Šumavan

27.11.2017  Praha  | 

Galerie hlavního města Prahy představuje práce české umělkyně užívající provokativní pseudonym Sráč Sam. Její tvorba je založena na aktivní kritice nefunkčních/neproduktivních institucionálních rámců a nabývá rozmanitých podob od architektonických realizací přes objektovou, textilní, malířskou či filmovou tvorbu po sociálně angažované performativní projekty.
 

Více

Rape culture ve filmech a seriálech

30.1.2018  Praha  | 

Beseda s Kamilem Filou na téma sexuálního násilí a sexismu ve filmech a seriálech, které bude předcházet promítání filmu Špína Terezy Nvotové.

Více

A pak přišla Mirna

13.2.2018  Praha  | 

Když se z dvacetiletých rebelek stanou třicátnice. Všechno, za co bojovaly, občanská angažovanost, nenormativní postavení ženy ve společnosti, alternativní genderové a rodinné vzorce, najednou tak nějak postrádá smysl. Notabene když to něco s růžovým batůžkem na zádech, co jim říká „matko“, se dokáže s tak povědomou razancí vymezit vůči předchozí generaci. Hra německo-švýcarské autorky Sibylle Berg volně navazuje na její předchozí úspěšnou hru A teď: svět!, která byla prestižním německým divadelním časopisem Theater heute zvolena Hrou roku 2014.

 

Více
feminismus.czČlánky › Muslimský závoj: diskriminace, nebo výraz kulturní identity?

Muslimský závoj: diskriminace, nebo výraz kulturní identity?

Muslimský závoj: diskriminace, nebo výraz kulturní identity?
ilustrace Dora Dutková

Téma zahalování muslimských žen je často probíráno z různých hledisek. Intenzivně se o něm začalo hovořit především v souvislosti s belgickým a následně francouzským zákonem, zakazujícím nošení burky na veřejných místech, který schválily parlamenty obou zemí v roce 2010.

Čtvrtý díl ze série článků z "Novin bez předsudků" na téma gender a multikulturalismus, s podtématem muslimky v ČR a ve světě. Celé noviny zdarma k odběru v Gender Studies, Gorazdova 20, Praha 2 nebo v PDF zde.

Argumentace pro tento zákon se opírala o princip sekularizace, který má být uplatňován plošně, tedy má se týkat všech náboženských komunit bez výjimky – platí např. i pro nošení křesťanského křížku na krku. Obhajoba zákona vycházela také z tvrzení, že zakrývání obličeje muslimských žen je diskriminační praktika, která ženy zneviditelňuje, vyjadřuje vlastnictví mužů nad nimi, upírá ženě právo volby na vlastní identitu, jejíž součástí je i oblékání jako vnější image.

Právo na kulturní identitu

Zákon měl však i mnoho oponentů a oponentek, kritiky zazněly nejen ze strany muslimské komunity, ale i na půdě francouzského parlamentu, kde zejména levicoví poslanci upozorňovali, že menšiny nemusí sdílet kulturní hodnoty hostitelské země a zákon jim upírá právo na skupinovou kulturní identitu. Tento postoj se v podstatě opírá o komunitaristické pojetí multikulturalismu, které je ovšem kritizováno z různých stran. A to nejen z pozic neoliberálního univerzalismu, ale i z liberálně feministických pozic (např. politických filosofek Marthy C. Nussbaum nebo Susan Moller Okin), které mnohokrát upozornily, že pojímání menšinové skupiny jako celku často zastírá vnitřní diskriminace uvnitř skupiny a jedná pouze s její tzv. reprezentací, která však fakticky reprezentuje pouze mocné v rámci skupiny – z genderového hlediska tedy zpravidla muže. Navíc nevěnuje pozornost diskriminaci v soukromé sféře, tj. v rodině.

Kritika dopadu „šátkového zákona“

Kritika zmíněných zákonů zazněla také z pragmatických pozic. Zákon sice postihuje přísněji ty, které ženy k nošení závoje přes obličej nutí (ve Francii 30 000 euro + roční vězení), postihuje ale i dotyčné ženy, i když ve srovnání nízkou částkou 150 euro. Kritické hlasy oprávněně upozorňovaly, že jednak může dojít k dalšímu postihování obětí (vycházíme-li z názoru, že muslimské ženy jsou v tomto ohledu obětmi a jsou k nošení závoje nuceny), jednak může být kontraproduktivní: ženám ze skutečně tvrdě konzervativních rodin znemožní pohybovat se na veřejnosti vůbec, navštěvovat veřejné státní školy, apod. Negativní důsledky tak nedopadnou na „pachatele“, ale na „oběti“.

Postoje islámských feministek

Také postoje samotných muslimských žen vůči zahalování nejsou jednotné. Některé je odmítají – např. feministická islámská teoložka Riffat Hassan (žijící v USA), která zdůrazňuje, že příkaz zahalování celého obličeje není v Koránu nikde uveden a že je produktem pozdější tradice. Jiné radikální kritičky jdou dále, vnímají islám jako náboženství diskriminující ženy a zcela od něj odstoupily – zde jmenujme např. bangladéšskou spisovatelku Taslimu Násrin (žijící v exilu ve Švédsku) nebo političku Ayaan Hirsi Ali (v exilu v Holandsku). Násrin i Ali se dnes charakterizují se jako ateistky, obě za své ostře kritické postoje čelí fatwě (v tomto kontextu islámská obdoba klatby, jež znamená i ohrožení života obou aktivistek).

Na druhé straně je třeba uvést, že francouzské muslimky, které demonstrovaly proti „šátkovému zákonu“, jej naopak odmítaly jako omezení své vlastní volby. Zdůrazňovaly, že jsou francouzskými muslimkami (viz použití trikolory jako muslimského hidžábu – šátku zakrývajícího vlasy). Z jejich řad zaznívalo, že nošení šátku pro ně znamená i vymezení se proti asimilačnímu postoji vůči imigrantským komunitám.

Na nebezpečí zjednodušeného a západo-centrického vnímání jevů, jako je nošení muslimského šátku, upozorňuje také feministická teoretička indického původu Chandra Talpade Mohanty. Zdůrazňuje, že žádný takový jev není možné vytrhovat z kontextu konkrétní země, konkrétní doby a konkrétních politicko-sociálních vztahů, kde se odehrává. Jinak se můžeme dopouštět jen jiné formy kulturní kolonizace a stavíme se do pozice, kdy „mluvíme za druhé“.

Důraz na konkrétní kontext je bezpochyby nezbytný a bez něj lze o zahalování žen v islámu stěží smysluplně hovořit. Hodnocení situace zvnějšku je vždycky tenký led a znamená zvažování rizika dvou krajních poloh: nadřazeného postoje „my víme lépe než vy samy, co je pro vás dobré“, a na druhé straně přehlížení vnitřních diskriminací uvnitř kulturně odlišných skupin. Dodejme, že i obhajoba zahalování ze strany muslimských žen samotných může mít více interpretací. Může znamenat svobodnou volbu, ale může být i důsledkem strachu z přímého trestu od vlastní komunity, strachu z vydědění, nebo důsledkem rodinné manipulace. Kdo to ovšem rozhodne a zhodnotí?

Odpověď není jednoduchá

Snad se vyváženému a spravedlivému postoji přiblížíme nejvíce, budeme-li mít stále na paměti doporučení postkoloniální feministické teoretičky Gaytri Charkavorty Spivak, která říká: Abychom si zasloužili právo vyjadřovat se ke kulturní jinakosti, je třeba dvou věcí. Zaprvé, neustále si uvědomovat a reflektovat svá východiska a nezobecňovat své vlastní zkušenosti a hodnotové postoje. A zadruhé důkladně studovat kulturní jevy, k nimž se chceme vyjadřovat, a jejich společenské pozadí. Pak jsme „splnili svůj domácí úkol“ a vysloužili si právo, aby nám bylo nasloucháno s respektem.

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.