Role sociálního dialogu v prosazování rovného odměňování žen a mužů

27.6.2018  Praha  | 

Česká republika patří v rámci Evropské unie k zemím s nejvyšším průměrným rozdílem v odměňování žen a mužů. Platová nerovnost má negativní dopad jak na samotné ženy a jejich rodiny, tak na celou naši ekonomiku. Jedním z prostředků ke snižování platových rozdílů je sociální dialog. Cílem akce je otevřít diskuzi o jeho roli v prosazování rovného odměňování žen a mužů z perspektivy různých aktérů.

Více
feminismus.czČlánky › Kulaté okénko jako podpis, úryvek rozhovoru z časopisu Týden s architektkou Evou Jiřičnou

Kulaté okénko jako podpis, úryvek rozhovoru z časopisu Týden s architektkou Evou Jiřičnou

28. srpen 2003  | Karolína Vránková
Jméno Evy Jiřičné je spojené hlavně s úspornou technickou estetikou, chladným sklem a ocelí, s high tech architekturou Velké Británie, kde žije už pětatřicet let. Značkou Jiricna se prezentují luxusní obchody, byty i kanceláře po celém světě. Jednou z posledních dokončených staveb je hotel Josef v Praze. Právě tady proběhl rozhovor, doprovázený cvakáním designového nádobí o skleněné stolky na ocelových nohou.

Často o sobě říkáte, že jste bojovník. Za co ještě bojujete v dnešní době, kdy je povoleno skoro všechno?

Já bojuju za všechno, co se neprávem nebere vážně, nebo neposuzuje spravedlivě. Když jsou studenti nespravedlivě hodnocení ve škole, nebo když památkový úřad nesprávně posuzuje nějaký problém. Nesnažím se je obejít nebo podplatit, ale pouštím se do boje. Většinou si tím příšerně uškodím.

Posuzují se spravedlivě ženy-architektky? Nebo i za to je ještě třeba bojovat?

Je to potřeba a ještě dlouho bude. Pro ženy-architektky je pořád velice těžké a komplikované přesvědčit muže, že když utrácejí jejich peníze, mohou to dělat dobře. Ženy jsou přístupné vidět situaci z různých hledisek, to se mužům může zdát jako slabost. Architektura kromě toho vyžaduje spoustu nervového vypětí, času, odpovědnosti. Když se žena stane matkou, je těžké se zároveň se naplno věnovat architektuře. Volají, že někde teče střecha a zároveň doma křičí dvě děti.

Často též říkáte, že byste v architektuře nedosáhla takových úspěchů, kdybyste měla děti.

Já jsem děti mít nemohla, ale chápu, že když děti přijdou, jsou přirozeně to nejdůležitější. Tak na deset let člověka úplně zaměstnají. Neznám asi žádnou známou architektku, která by měla děti. I když já jsem zase ztratila deset let tím, že jsem v Londýně začínala úplně od začátku.

V jednom rozhovoru jste před nedávnem řekla, že většinu architektek čeká osud manželek architektů.

To je naprostá pravda. Ve všech oborech je normální, že si ženy berou muže stejné profese. V architektuře je to většinou tak, že muž pak vede tým a žena je jeho součástí. Málokdy se jí podaří, že může převzít část zodpovědnosti a dělat něco sama, bez toho svého mužského přívěsku.

I vy jste si vzala architekta, ale rozhodně jste v jeho stínu nezůstala.

Všichni mí životní partneři byli nebo jsou architekti. Bylo by nefér poměřovat, jestli jsou nebo nejsou úspěšnější než já. Jedním z nich byl Jan Kaplický, a ten rozhodně úspěšný byl. Ale já jsem se svými partnery nespolupracovala: Kaplický byl výjimka, a to jenom krátkou dobu. Je to všechno tím, že jsem takový kacíř. Když mi někdo něco řekne, nemám to za bernou minci, dokud se o tom sama nepřesvědčím. To možná není nejlepší vlastnost pro spolupráci nebo pro manželství, nevím.

Byl to i důvod, proč jste nikdy nezakotvila v tradičním svazku?

Každý vztah potřebuje hroznou trpělivost. Když je pro někoho tak důležitá architektura jako pro mně, přímo úměrně pak strádá vztah. A musím přiznat, že pro mě partnerský vztah nikdy nebyl tím nejdůležitějším v životě. Člověk prostě musí odhadnout, co může zvládnout, a do čeho je lepší se nepouštět.

Mrzí vás, že jste na manželství a rodinu síly neměla?

Myslím, že být s jedním mužem celý život je krásné, pokud se to povede. Ale jsem životu vděčná, že jsem měla víc partnerů. I když rozchody nebyly jednoduché, bylo to velké obohacení. Vůbec nejhorší je, když se pak lidé nedokáží s životní roztržkou celý život vypořádat. Architektura v tomhle člověku pomáhá, protože člověk neustále prohrává. Jenom těch soutěží, které prohraje i úspěšný autor! Takže personální problémy se spolupracovníky nebo s partnerem se pak řeší snáz.

Eva Jiřičná se narodila v roce 1939 ve Zlíně, její tatínek byl architekt. Absolvovala architekturu na ČVUT, 1. srpna 1968 odjela na stáž do Londýna. Návratu zabránila invaze okupačních vojsk - ona i její bratr dostali dopis, že v Československu jsou nežádoucí. Její začátky v cizině zahrnovaly práci v ateliéru Louise de Soisson, který projektoval přístav pro Brighton, a spolupráci s významným představitelem high tech architektury Richardem Rogersem. Od roku 1986 má vlastní studio Eva Jiricna Architects (EJAL) a spolupracuje s významnými investory po celém světě. U nás vstoupila do širšího povědomí až stavbou Oranžerie v Královské zahradě na Pražském hradě. Nejnovější realizací v Česku je pražský hotel Josef. Je profesorkou na katedře architektury na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Získala řadu ocenění a čestných doktorátů.

Související

www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.