Jsem žena a jsem Romka
V rámci festivalu Jeden Svět byla v brněnském Muzeu romské kultury uspořádána přednáška PhDr. Jiřiny Šiklové CSc. na téma role a postavení žen v romské komunitě.
Přednáška s názvem „Me, romňi – Já žena“ byla na letošním festivalu jednou z mála akcí, která se věnovala konkrétně genderové problematice, zde navíc ve spojení s problematikou minorit. Jiřina Šiklová svým typickým mírně provokativním stylem upozornila na některá specifika postavení žen, které narážejí ve svém životě na dvojí předsudek: musejí se vyrovnat se stereotypy spojenými s ženskou rolí a s rasovými předsudky zároveň. Právě v rámci některých romských komunit jsou patriarchální struktury mnohdy silnější a přísnější než ve většinové společnosti. Ženy například musejí být poslušné nejen svým manželům, ale otcům i bratrům, kteří dokonce mohou rozhodovat i o tom, koho si žena vezme za muže. V těchto společenstvích je často nepřípustné, aby žena studovala, je nucena především pečovat o celou rodinu a heslem se stává například „žena má mít v hrnci a muž na lžíci“.
Avšak, jak upozorňuje Šiklová na příkladech emancipace černošských žen ve Spojených státech, vyvstává zde složitá a nezodpovězená otázka: má se nejdříve emancipovat etnická menšina ve většinové společnosti a teprve následně může žena prolomit bariéru genderové hierarchie nebo naopak? „Pokud totiž vytrhneme rómskou ženu z kulturního kontextu, její rodina ji zatratí. My ji osvobodíme z nějakého patriarchálního modelu, ale můžeme ji nabídnout model lepší? Je ta naše genderová realita skutečně o tolik lepší či spravedlivější?“, ptá se Šiklová. A zároveň uvádí příklady, kdy se některé americké ženy vysmívaly ženám z různých kmenových kultur, které přestoupily na křesťanství, s tím, že to je přesun od jednoho dogmatu ke druhému. „Jenomže náš feminismus je úplně někde jinde, my si neuvědomujeme, jak obrovskou emancipaci a zároveň jak velké vydělení ze své mateřské kultury tento krok pro tyto ženy znamenal“.
V další části přednášky Šiklová referovala o své zkušenosti z mezinárodní konference o postavení žen. Zmínila, jak se cítila malicherně tváří v tvář ženám z některých afrických států, když měla mluvit o problémech, se kterými se potýkají české ženy. Avšak zároveň tak poukázala na častý nešvar mezikulturního srovnávání: tendence vidět vlastní problémy jako méně důležité a podstatné. Důsledkem může být například občasné spojování násilí na ženách pouze s islámskými zeměmi, přitom domácí násilí je rozšířeným problémem i ve všech zemích naší euro-americké kultury. Ale, jak pokračuje i Šiklová, ani další genderové nerovnosti by neměly být stavěny do méně důležité pozice jen proto, že někde jsou tyto problémy větší či jiné.