Mezipatra Queer Film Festival

8.11.2018  

19. ročník filmového festivalu s queer tematikou Mezipatra proběhne 8.-15. listopadu v Praze a 16.-23. listopadu v Brně.

Více

Geografie sexuálního občanství interaktivně - Dny Geografie

21.11.2018  Praha  | 

Queer Geography v rámci této akce představí svou řadu interaktivních webových projektů, mezi něž patří například "interaktivní mapa právního postavení ne-heterosexuálních osob na světě" první svého druhu v Češtině, "Mapa uznání soužití osob stejného pohlaví v Evropě" a některé další zajímavé mapy, které si necháme jako překvapení. Jako bonus bude RNDr. Michal Pitoňák, Ph.D. odpovídat na Vaše zvídavé dotazy. 

Více

Ženská práce včera, dnes a zítra

21.11.2018  Praha  | 

Diskutovat budeme o současné podobě i historických proměnách ženské práce. Zamyslíme se nad otázkami horizontální a vertikální genderové segregace pracovního trhu, platovými nerovnostmi či problematikou dvojího zatížení žen. S jakými stereotypy se ženy v průběhu svých kariér setkávaly a setkávají v závislosti na svém věku, rodinném stavu nebo genderu obecně? Jaké jsou genderové aspekty práce v různých oborech, jsou přirozené nebo vznikají při výchově a vzdělávání? Jak se práce žen v Česku a na Slovensku liší od globálních trendů v této oblasti? Lze považovat třídní rozdíly za zásadní zdroj nerovnosti? Je práce nástrojem osvobození žen?

Více
feminismus.czČlánky › Jen láska je drží nad vodou

Jen láska je drží nad vodou

29. květen 2015  | Tereza Krobová  |  Rovné příležitosti v souvislostech
Jen láska je drží nad vodou
„Žila jsem v permanentním strachu, co s námi bude. Starosti tě neustále pronásledují, nemůžeš ani spát,“ popisuje svůj život matka dvou dětí v dokumentu Olgy Sommerové Samoživy. Stejně jako ostatní ženy a jeden muž, kteří ve snímku vystupují, vychovává děti sama, bez partnera. A stejně jako všichni ostatní se neustále pohybuje na tenké hranici mezi životem a přežíváním. Bez podpory expartnera a bez alimentů, bez podpory státu.

Na selhávání systému, který v důsledku víc nahrává neplatícím exmanželům a exmanželkám a hází klacky pod nohy těm rodičům, kteří zůstávají s dětmi, si stěžují všechny aktérky i aktér v tomto dokumentárním filmu. V pořadu natočeném pro Českou televizi tak sledujeme bolestivé příběhy žen a jednoho muže, kteří si opakovaně vybírají špatné partnery. Známé příběhy o nezodpovědnosti, exekuci, alkoholismu a domácím násilí ale rámují další skutečnosti – děti, které po takových manželstvích a partnerstvích zůstaly, zoufalý nedostatek peněz a arogance sociálních pracovníků a pracovnic. „Musíme bojovat každý den a přežívat. Není to život, ale přežívání,“ popisuje opuštěný otec, který si osvojil 4 děti partnerky. Matky, která od svých vlastních potomků utekla.

Všechny hrdinky i hrdina dokumentu jsou bezejmenné postavy, jejichž příběhy jsou většině diváků a divaček až příliš často povědomé, nejsou však jen abstraktními postavami z filmů, ale skutečnými lidmi. Hovoří tak bez zábran a bez otázek, místo do kamery vše sdělují přímo nám ostatním. Popisují pak často také neuvěřitelné detaily, se kterými bychom ve vší pohodlnosti počítali spíše v mnohem chudších zemích.

Samoživitelé a samoživitelky tak pro své děti obětují vše – chodí do práce a na brigády, roznášejí letáky, vaří marmelády. Jedna z matek má tři práce, další dokonce čtyři. Opuštění rodiče počítají každou korunu, nakupují ve slevách a trápí je, že svým dětem nedají vše, co potřebují – tedy třeba dovolenou, nové boty, léky nebo na teplou večeři. „Měla jsem přesně spočítáno, že můžu každý den utratit 25 korun. Každý den jsem řešila, jestli můžu dětem koupit jablko nebo jogurt. Když jsem něco ušetřila, mohla jsem koupit kolínka nebo rýži,“ popisuje jedna z matek. Právě hlad se tak může stát krutou realitou, která je pro většinu diváků a divaček jen těžko pochopitelná.

„Na sociálce mi řekli, že jestli zjistí, že nemáme co jíst, že jestli to, co jsem právě řekla, myslím vážně, tak vezmou dceru do Klokánku, abych měla čas sehnat si peníze na jídlo. Chtěla jsem jednou po státu, aby mi pomohl a oni se ke mně takhle zachovali,“ popisuje další z matek. A právě arogantní přístup státu je další z leitmotivů, který se u všech příběhů opakuje. „Když bych chtěl někomu dopřát, aby si připadal jako žebrák, tak ho pošlu na sociální úřad, kde si tak připadám každý měsíc,“ vysvětluje otec. „Sociální odbor fungoval asociálně. Naučila jsem s úřednicemi komunikovat tak, abych je nedráždila, ničím jim nevadila,“ popisuje další svobodná matka. „Samoživitelka obětuje dítěti všechno – volný i pracovní čas, partnerský život, všechno jde na druhou kolej. Je to pak právě stát, který by měl být nápomocen a poradit tomu člověku,“ doplňuje další.

Nejde přitom jen o příspěvky na děti nebo o sociální pracovnice, které vyčerpaným a zoufalým rodičům vyhrožují odebráním dítěte, ale také o bezmoc při vymáhání alimentů. Ty, jak poznamenává jedna z matek, jsou spíš tak jen třešničkou na dortu, které občas dostanou samoživitelky a samoživitelé jako bonus. „Vždycky jsem šla podat trestní oznámení. Ta matka u toho vždycky vypadá, jak kdyby šla žebrat o peníze,“ vysvětluje další. Místo státu a partnerů či partnerek, kteří svým ženám a mužům slibovali lásku i podporu, tak často pomáhají cizí lidé.

V beznaději a zoufalství, které filmem prostupuje, ale všechny rodiče spojuje jedno, bez ohledu na to, zda jsou na výchovu sami či nikoli – láska k dětem. „Bylo to strašně náročné, ale měla jsem víru, že to musím zvládnout kvůli dětem. Z toho čerpáš sílu 24 hodin denně, každý den,“ vysvětluje matka. I přes sebelítost, kterou zákonitě a logicky všechny postavy trpí, tak i všichni vědí, že by neměnili. Hroutí se tak konzervativní představy o pravé lásce a manželství, o nukleární a kompletní rodině jako jediném správném modelu, ve kterém mohou lidé „správně“ vychovat své děti. Zůstává naopak pocit, že nejdůležitější je láska mateřská a otcovská. Jen těch peněz by tak mohlo být víc.


www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.