Feminismus po česku aneb žena mezi socialismem a kapitalismem

30.5.2018  Jihomoravský kraj  | 

Jaké vize měly ženy domáhající se při vzniku republiky volebního práva? Podařilo se jim prosadit, co požadovaly? A co přinesl ženám socialismus? Zdiskreditoval feministické hodnoty? A co pro ně znamenal polistopadový nástup neoliberalismu? Z různých perspektiv o proměnách postavení žen a o konstruktech ženství před a po roce 1989.

Více

Jak jsme vnímali emancipaci

31.5.2018  Praha  | 

Setkání dvou generací je hlavním motivem dalšího diskusního večera na půdě Knihovny Gender Studies. Pavel Kohout, Alena Wagnerová a Michaela Marksová Tominová se společně zamyslí nad minulostí a budoucností ženské emancipace u nás. Debatovat budou nad proměnami mužství a ženství, které zaznamenali v celospolečenském kontextu, ve svém okolí i osobní zkušenosti napříč druhou polovinou minulého století až do současnosti. Jaké proměny vystupující zažili během svých životů a jak je reflektují po osobní stránce - ve svých vlastních životních rolích a ve své práci? Jak se vyvíjely role žen a mužů ve společnosti a veřejném prostoru, v rodině a ve vztazích například v období socialismu nebo v 90. letech? Jaká je situace v poslední době? A jaký je vztah emancipace a feminismu – proč se české ženy snáze identifikují s vlastní emancipovaností než s ideou feminismu? Vylučují se tyto pojmy vzájemně nebo jdou ruku v ruce? Na diskusním večeru budeme hledat odpovědi na tyto i další otázky, přijďte diskutovat i Vy o tom, co Vás zajímá.

Více

Your Life is Waiting

5.6.2018  Praha  | 

Panelová diskuse o psychiatrickém étosu proběhne v rámci uměleckého projektu Institut Úzkosti. V diskusi se budou zkoumat sociopolitické faktory utvářející psychiatrický étos v českém kontextu i mimo něj. Jak jsou psychiatrické poruchy vymýšleny a konstruovány jako vědecká fakta? Jakou roli v tomto procesu hrají státní instituce? Jak psychiatrický étos ovlivňuje společenské struktury a narativ jáství, který je v nich produkován? Je psychiatrie symptomem kapitalismu a patriarchátu?

Více
feminismus.czČlánky › Jen láska je drží nad vodou

Jen láska je drží nad vodou

29. květen 2015  | Tereza Krobová  |  Rovné příležitosti v souvislostech
Jen láska je drží nad vodou
„Žila jsem v permanentním strachu, co s námi bude. Starosti tě neustále pronásledují, nemůžeš ani spát,“ popisuje svůj život matka dvou dětí v dokumentu Olgy Sommerové Samoživy. Stejně jako ostatní ženy a jeden muž, kteří ve snímku vystupují, vychovává děti sama, bez partnera. A stejně jako všichni ostatní se neustále pohybuje na tenké hranici mezi životem a přežíváním. Bez podpory expartnera a bez alimentů, bez podpory státu.

Na selhávání systému, který v důsledku víc nahrává neplatícím exmanželům a exmanželkám a hází klacky pod nohy těm rodičům, kteří zůstávají s dětmi, si stěžují všechny aktérky i aktér v tomto dokumentárním filmu. V pořadu natočeném pro Českou televizi tak sledujeme bolestivé příběhy žen a jednoho muže, kteří si opakovaně vybírají špatné partnery. Známé příběhy o nezodpovědnosti, exekuci, alkoholismu a domácím násilí ale rámují další skutečnosti – děti, které po takových manželstvích a partnerstvích zůstaly, zoufalý nedostatek peněz a arogance sociálních pracovníků a pracovnic. „Musíme bojovat každý den a přežívat. Není to život, ale přežívání,“ popisuje opuštěný otec, který si osvojil 4 děti partnerky. Matky, která od svých vlastních potomků utekla.

Všechny hrdinky i hrdina dokumentu jsou bezejmenné postavy, jejichž příběhy jsou většině diváků a divaček až příliš často povědomé, nejsou však jen abstraktními postavami z filmů, ale skutečnými lidmi. Hovoří tak bez zábran a bez otázek, místo do kamery vše sdělují přímo nám ostatním. Popisují pak často také neuvěřitelné detaily, se kterými bychom ve vší pohodlnosti počítali spíše v mnohem chudších zemích.

Samoživitelé a samoživitelky tak pro své děti obětují vše – chodí do práce a na brigády, roznášejí letáky, vaří marmelády. Jedna z matek má tři práce, další dokonce čtyři. Opuštění rodiče počítají každou korunu, nakupují ve slevách a trápí je, že svým dětem nedají vše, co potřebují – tedy třeba dovolenou, nové boty, léky nebo na teplou večeři. „Měla jsem přesně spočítáno, že můžu každý den utratit 25 korun. Každý den jsem řešila, jestli můžu dětem koupit jablko nebo jogurt. Když jsem něco ušetřila, mohla jsem koupit kolínka nebo rýži,“ popisuje jedna z matek. Právě hlad se tak může stát krutou realitou, která je pro většinu diváků a divaček jen těžko pochopitelná.

„Na sociálce mi řekli, že jestli zjistí, že nemáme co jíst, že jestli to, co jsem právě řekla, myslím vážně, tak vezmou dceru do Klokánku, abych měla čas sehnat si peníze na jídlo. Chtěla jsem jednou po státu, aby mi pomohl a oni se ke mně takhle zachovali,“ popisuje další z matek. A právě arogantní přístup státu je další z leitmotivů, který se u všech příběhů opakuje. „Když bych chtěl někomu dopřát, aby si připadal jako žebrák, tak ho pošlu na sociální úřad, kde si tak připadám každý měsíc,“ vysvětluje otec. „Sociální odbor fungoval asociálně. Naučila jsem s úřednicemi komunikovat tak, abych je nedráždila, ničím jim nevadila,“ popisuje další svobodná matka. „Samoživitelka obětuje dítěti všechno – volný i pracovní čas, partnerský život, všechno jde na druhou kolej. Je to pak právě stát, který by měl být nápomocen a poradit tomu člověku,“ doplňuje další.

Nejde přitom jen o příspěvky na děti nebo o sociální pracovnice, které vyčerpaným a zoufalým rodičům vyhrožují odebráním dítěte, ale také o bezmoc při vymáhání alimentů. Ty, jak poznamenává jedna z matek, jsou spíš tak jen třešničkou na dortu, které občas dostanou samoživitelky a samoživitelé jako bonus. „Vždycky jsem šla podat trestní oznámení. Ta matka u toho vždycky vypadá, jak kdyby šla žebrat o peníze,“ vysvětluje další. Místo státu a partnerů či partnerek, kteří svým ženám a mužům slibovali lásku i podporu, tak často pomáhají cizí lidé.

V beznaději a zoufalství, které filmem prostupuje, ale všechny rodiče spojuje jedno, bez ohledu na to, zda jsou na výchovu sami či nikoli – láska k dětem. „Bylo to strašně náročné, ale měla jsem víru, že to musím zvládnout kvůli dětem. Z toho čerpáš sílu 24 hodin denně, každý den,“ vysvětluje matka. I přes sebelítost, kterou zákonitě a logicky všechny postavy trpí, tak i všichni vědí, že by neměnili. Hroutí se tak konzervativní představy o pravé lásce a manželství, o nukleární a kompletní rodině jako jediném správném modelu, ve kterém mohou lidé „správně“ vychovat své děti. Zůstává naopak pocit, že nejdůležitější je láska mateřská a otcovská. Jen těch peněz by tak mohlo být víc.


www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.