Jen láska je drží nad vodou
Na selhávání systému, který v důsledku víc nahrává neplatícím exmanželům a exmanželkám a hází klacky pod nohy těm rodičům, kteří zůstávají s dětmi, si stěžují všechny aktérky i aktér v tomto dokumentárním filmu. V pořadu natočeném pro Českou televizi tak sledujeme bolestivé příběhy žen a jednoho muže, kteří si opakovaně vybírají špatné partnery. Známé příběhy o nezodpovědnosti, exekuci, alkoholismu a domácím násilí ale rámují další skutečnosti – děti, které po takových manželstvích a partnerstvích zůstaly, zoufalý nedostatek peněz a arogance sociálních pracovníků a pracovnic. „Musíme bojovat každý den a přežívat. Není to život, ale přežívání,“ popisuje opuštěný otec, který si osvojil 4 děti partnerky. Matky, která od svých vlastních potomků utekla.
Všechny hrdinky i hrdina dokumentu jsou bezejmenné postavy, jejichž příběhy jsou většině diváků a divaček až příliš často povědomé, nejsou však jen abstraktními postavami z filmů, ale skutečnými lidmi. Hovoří tak bez zábran a bez otázek, místo do kamery vše sdělují přímo nám ostatním. Popisují pak často také neuvěřitelné detaily, se kterými bychom ve vší pohodlnosti počítali spíše v mnohem chudších zemích.
Samoživitelé a samoživitelky tak pro své děti obětují vše – chodí do práce a na brigády, roznášejí letáky, vaří marmelády. Jedna z matek má tři práce, další dokonce čtyři. Opuštění rodiče počítají každou korunu, nakupují ve slevách a trápí je, že svým dětem nedají vše, co potřebují – tedy třeba dovolenou, nové boty, léky nebo na teplou večeři. „Měla jsem přesně spočítáno, že můžu každý den utratit 25 korun. Každý den jsem řešila, jestli můžu dětem koupit jablko nebo jogurt. Když jsem něco ušetřila, mohla jsem koupit kolínka nebo rýži,“ popisuje jedna z matek. Právě hlad se tak může stát krutou realitou, která je pro většinu diváků a divaček jen těžko pochopitelná.
„Na sociálce mi řekli, že jestli zjistí, že nemáme co jíst, že jestli to, co jsem právě řekla, myslím vážně, tak vezmou dceru do Klokánku, abych měla čas sehnat si peníze na jídlo. Chtěla jsem jednou po státu, aby mi pomohl a oni se ke mně takhle zachovali,“ popisuje další z matek. A právě arogantní přístup státu je další z leitmotivů, který se u všech příběhů opakuje. „Když bych chtěl někomu dopřát, aby si připadal jako žebrák, tak ho pošlu na sociální úřad, kde si tak připadám každý měsíc,“ vysvětluje otec. „Sociální odbor fungoval asociálně. Naučila jsem s úřednicemi komunikovat tak, abych je nedráždila, ničím jim nevadila,“ popisuje další svobodná matka. „Samoživitelka obětuje dítěti všechno – volný i pracovní čas, partnerský život, všechno jde na druhou kolej. Je to pak právě stát, který by měl být nápomocen a poradit tomu člověku,“ doplňuje další.
Nejde přitom jen o příspěvky na děti nebo o sociální pracovnice, které vyčerpaným a zoufalým rodičům vyhrožují odebráním dítěte, ale také o bezmoc při vymáhání alimentů. Ty, jak poznamenává jedna z matek, jsou spíš tak jen třešničkou na dortu, které občas dostanou samoživitelky a samoživitelé jako bonus. „Vždycky jsem šla podat trestní oznámení. Ta matka u toho vždycky vypadá, jak kdyby šla žebrat o peníze,“ vysvětluje další. Místo státu a partnerů či partnerek, kteří svým ženám a mužům slibovali lásku i podporu, tak často pomáhají cizí lidé.
V beznaději a zoufalství, které filmem prostupuje, ale všechny rodiče spojuje jedno, bez ohledu na to, zda jsou na výchovu sami či nikoli – láska k dětem. „Bylo to strašně náročné, ale měla jsem víru, že to musím zvládnout kvůli dětem. Z toho čerpáš sílu 24 hodin denně, každý den,“ vysvětluje matka. I přes sebelítost, kterou zákonitě a logicky všechny postavy trpí, tak i všichni vědí, že by neměnili. Hroutí se tak konzervativní představy o pravé lásce a manželství, o nukleární a kompletní rodině jako jediném správném modelu, ve kterém mohou lidé „správně“ vychovat své děti. Zůstává naopak pocit, že nejdůležitější je láska mateřská a otcovská. Jen těch peněz by tak mohlo být víc.