Genderové stereotypy a rovné - nerovné odměňování

Téma rovných příležitostí se u nás dostalo do popředí zájmu bezprostředně po r. 1989 a zejména pak koncem 90. let v souvislosti se zahájením příprav na vstup ČR do EU. Nicméně i po více než 20 letech jsou zažité genderové stereotypy stále jednou z hlavních překážek v uplatňování rovnosti příležitostí žen a mužů v každodenním životě. Společnost si stále dostatečně nespojuje, nedokáže, nebo nechce spojit negativní důsledky zastaralých společenských konvencí do souvislosti se současnou ekonomickou a sociální situací.

Dva z nejčastějších genderových stereotypů velmi úzce souvisí s rovným odměňováním:

1) Muž je živitelem rodiny, žena má pečovat o děti a domácnost.

Rovné příležitosti ovšem znamenají především právo volby. Žena má právo svobodně se rozhodnout, zda se bude plně věnovat pouze profesní kariéře, zda naplněním jejích životních představ bude pouze výchova dětí a péče o rodinu nebo zda rozdělí své znalosti, schopnosti a čas mezi zaměstnání a rodinu. Při každé ze zvolených možností by měla mít zajištěny veškeré podmínky k tomu, aby mohla uplatnit své vzdělání, schopnosti, tvůrčí myšlení, protože každá z těchto možností je svým způsobem prospěšná pro celou společnost.

Trvat na přesvědčení, že muž – zaměstnanec bude celoživotně živitelem rodiny při současném vývoji nezaměstnanosti a navíc při diskriminaci mužů na trhu práce např. z důvodu věku prostě neodpovídá realitě. Ani muži – OSVČ na tom nejsou lépe, vždyť v ČR každou hodinu zaniká jedna firma nebo živnostník. Jednoznačně je nutné vzít v úvahu i další běžné životní okolnosti – rozvod, dlouhotrvající nemoc, úraz, úmrtí.

Kdo je živitelem (či spíše živitelkou) rodiny v případě, že muž i žena přijdou současně nebo v krátkém časovém období po sobě o práci a žena má to štěstí, že nové zaměstnání najde, kdežto muž zůstane nezaměstnaný?

2) Příjem ženy je pouze doplňkovým příjmem k příjmu muže.

Toto tvrzení je nesmyslné v samotné podstatě a to bez ohledu na výši mužova příjmu a na celkovou ekonomickou situaci rodiny.

Mzda či plat je ohodnocením složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce. Ty se posuzují podle stupně vzdělání, rozsahu dalšího vzdělání, praktických znalostí a dovedností požadovaných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody a za zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce. Proto stejná odměna za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty, stanovená podle uvedených kritérií náleží každému, kdo tuto práci vykonává, bez ohledu na to, zda je to muž nebo žena.

Vysoký mzdový rozdíl v neprospěch žen je vlastně násobnou diskriminací – spočívá totiž nejen ve výši mzdy samé, ale návazně souvisí s výší nejrůznějších náhrad a dávek, které se z výdělku vypočítávají (např. nemocenská, dovolená), a zejména se odrazí na výši důchodu, což je zejména s ohledem na připravovanou důchodovou reformu zvláště aktuální.

Podle statistiky Eurostatu patří ČR mezi země s největším rozdílem v odměňování žen a mužů (tzv. gender pay gap), konkrétně nám patří 26. místo z 27. Vyšší gender pay gap než ČR má už jen Estonsko. Relace průměrné mzdy žen k průměrné mzdě mužů je 74,1 %. Porovnání mediánové (prostřední) hodnoty výdělků ukazuje, že mediánová mzda žen (podle poslední statistiky z r. 2010) dosahovala pouze 80,2 % úrovně mediánové mzdy mužů.

Otázkou zůstává, proč se situace nelepší, když povinnost rovného odměňování je již několik desetiletí zakotvena v evropské legislativě a EU dlouhodobě a systematicky vyvíjí nejrůznější iniciativy, aktivity a kampaně. Odpovědí by mohl být fakt, že jejich závěry jsou vždy jen formou nezávazných doporučení.

Povinnost rovného odměňování ukládá i naše legislativa (např. zákoník práce, zákon o zaměstnanosti). Zákon č.251/2005 Sb. o inspekci práce umožňuje uložit za neposkytnutí stejné mzdy nebo platu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty pokutu až do výše 500 000 Kč. Není ale známo, že by ji inspektorát práce někdy uložil.

Odstraňování stereotypů a řešení rozdílu v odměňování žen a mužů také patří mezi 4 priority Akčního rámce v oblasti rovnosti žen a mužů, který byl podepsán evropskými sociálními partnery 1. března 2005.

ČMKOS prosazuje rovné odměňování do praxe zejména prostřednictvím kolektivního vyjednávání a kolektivních smluv. Pozitivním zjištěním proto je, že průměrná mzda (i medián mezd) v podnicích, kde je uzavřena kolektivní smlouva je vyšší než v podnicích bez kolektivní smlouvy a tato skutečnost se dokonce výrazně o několik procent promítá ve mzdách žen.

Dosažení žádoucích cílů v kolektivním vyjednávání je však stále obtížnější jednak v důsledku krize a zvláště v důsledku špatně pojatých probíhajících reforem, které způsobují zvyšování diskriminace, nerovností a porušování práv.