Mezipatra Queer Film Festival

2.11.2017  Česká republika  | 

18. ročník queer filmového festivalu představí kolem stovky českých i zahraničních filmů s LGBTQ+ tématy a jejich tvůrce a tvůrkyně. Filmy oceňuje odborná porota v rámci prestižní mezinárodní soutěže mezinárodních filmů. Nedílnou součástí programu jsou doprovodné diskuze, přednášky, workshopy, výstavy a party. Hlavní část festivalu probíhá v Praze a Brně a formou ozvěn ve vybraných městech v ČR.

Více

Gender Mainstreaming in Public Participation

29.11.2017  Praha  | 

Odborný seminář je určen především pro architekty/ky a další odborníky/ce zabývající se plánováním veřejných prostor či participačními procesy. Cílem je představit koncept gender mainstreamingu, ukázat jeho praktické využití a seznámit účastníky/ce s metodikou, jak genderově senzitivní plánování a participační procesy aplikovat v praxi a ve vlastních projektech.

 

Více

Mezinárodní den proti násilí na ženách

30.11.2017  Praha  | 

Zástupci České ženské lobby, sítě 32 organizací podporujících práva žen v České republice a člena Evropské ženské lobby, budou diskutovat o různých formách násilí, jeho prevenci a důsledcích a o významu Istanbulské úmluvy.

 

Více
feminismus.czČlánky › Decivilizace

Decivilizace

23. říjen 2001  | Mirek Vodrážka
Čím je systém komplikovanější a deterministicky chaotičtější, tím se zároveň stává křehčí – jediný specializovaný terorista může ohrožovat celý kontinent…Planetární superteroristé pochopili, že zbraň i prostředí musí mít chaokratickou strukturu „toku“ – dopravního i plynového skupenství. Lokální banditismus byl vytlačen planetárním superterorismem.


Čím je systém komplikovanější a deterministicky chaotičtější, tím se zároveň stává křehčí – jediný specializovaný terorista může ohrožovat celý kontinent…Planetární superteroristé pochopili, že zbraň i prostředí musí mít chaokratickou strukturu „toku“ – dopravního i plynového skupenství. Lokální banditismus byl vytlačen planetárním superterorismem.

Z knihy Chaokracie

Obrácená šipka civilizačního času
Příroda, v níž žije člověk a na které je plně závislý, se vyznačuje jednou podstatnou charakteristikou - její procesy jsou z hlediska směru času v našem lidském světě nevratné. Nedovolí nám obrátit šipku času a například cestovat v čase dozadu, stejně zakazuje i spontánní přestup tepla z chladnějšího tělesa na teplejší. V jejím světě platí obecně ireverzibilita - nevratnost. Minulost je nenávratně za námi, protože „příroda“ jí postavila do cesty pevné bariéry.

Podíváme-li se na všudypřítomný lidský produkt, který se nazývá civilizace a budeme-li ho zkoumat jako dynamický systém, jehož vlastnosti se časem mění, pak zjistíme, že na rozdíl od přírody je to systém značně chaotický, protože například čas v podobě minulosti může být něco, co nás může předcházet. A minulost, která k nám přichází z budoucnosti, může nabývat nejrůznější formy. Například její politické podoby mohou být neokolonialismus, fundamentalismus nebo moderní patriarchát. Minulost v tomto smyslu není nějakou volnou inspirací, ale inkluzí - propadem skrze časovou díru na civilizační šrotiště. Projevy tohoto propadu mohou být rozličné, ale pro všechny je charakteristické, že šipka času, jenž se chová jako naváděná řízená střela, letí zpětným směrem. Každá civilizace je proto sama v sobě lehce ohrozitelná, protože nemá žádné pevné bariéry, proti vlamování se minulosti do současnosti a proti cestování v čase do minulosti. Civilizační chaos se vyznačuje zvrácenou civilizační šipkou času, která letí dozadu, i když míří dopředu.

Decivilizace - násilí jako legitimní řešení konfliktů

Mnozí badatelé při zkoumání různých civilizací upozorňují, že kromě civilizačních procesů existují i decivilizační. V politickém diskursu jsou znaky moderní decivilizace obecně známé: je to například hrozba masového vyhlazení lidstva zbraněmi hromadného ničení, útoky teroristů, ale i stále se rozšiřující byrokratizace násilí nebo mediální agresivita. Tyto projevy mají jedno společné: násilí se považuje za legitimní řešení sporů, konfliktů a problémů.

Decivilizace je zaminované pole času jehož potencionální výbušná ohniska jsou rozsetá všude kolem nás: v politických ghettech uprchlických táborů, v sociální bídě a chudobě, v ekologických nebezpečích, ve fundamentalistických ideách, ale i v nových technologiích, jejichž důsledky samo lidstvo vlastně ještě nezná, neboť jsou skryty sice v naší minulosti, ale mohou se zjevit až v budoucnosti. Tyto procesy jsou produktem selhávajícího civilizovaného svědomí navzdory všem varováním, které nám zanechali například N. Berďajev nebo A. Huxley, když nás upozorňovali, že žánr science-fiction včetně sociálních utopií je mnohem reálnější než jsme si mysleli a proto jednou z podmínek jak chránit civilizované podmínky života je usilovat o společnost, která bude méně utopistická, „leč bude svobodnější“.

Civilizační kolaps soucitu s druhými

Příkladem nedávného zhroucení civilizačního svědomí nebyl jen apokalyptický teroristický útok z 11. září 2001, ale i okamžité válečné výhrůžky americké administrativy vůči Afghánistánu, na základě pochybného principu kolektivní viny, které však měly okamžitý efekt v podobě masového exilového exodu civilního obyvatelstva.

Zatímco celý západní politický svět, který se hrdě přiřazuje do okruhu hodnot „euroatlantické civilizace“, uznale přikyvoval válečné rétorice, právě z obav před stejnou propagandou prchali zcela nevinní civilisté, kteří se v každé válce stávají rukojmími všech válečných stran či přesněji decivilizačních procesů a obětí děsivé barbarské tautologie: „Válka je válka.“ Historik N. Elias říká, že zatímco směr civilizačního procesu spočívá ve vybalancovávání vnějších a vnitřních regulátorů chování ve prospěch sebekontroly, decivilizace znamená zmenšení sebeidentifikace a soucitu s druhými.

Obraz propadajících se věží newyorských mrakodrapů do černé díry civilizačního času před nimiž prchají lidé, podobně jako obraz opuštěných domovů a pohled na ženy prchající s podvyživenými dětmi přes afghánské hranice, jsou obrazy decivilizačního procesu, který působí synchronicky z obou stran konfliktu a míří jedním směrem - do minulosti, kde dnes započíná náš budoucí zánik globální civilizovanosti.

Vnitřní pacifikace společnosti - index trhu Nasdaq

Proces civilizačního regresu neztělesňovali svými výhrůžkami pouze islámští fundamentalisté, ale i americký prezident G. W. Bush svými výroky o „stíhání národů“ nebo o „křižáckém tažení“ a s ním i italský premiér Berlusconi výrokem „o nadřazenosti západní civilizace“. Proces civilizačního regresu není vlastní pouze fundamentalistickému Talibánu, který vyhlásil - mimo jiné - válku ženám, které kamenuje na veřejnosti kvůli jejich oblečení a jimž uzavřel brány univerzit a zakázal jim chodit do práce, aby je mohl lépe kontrolovat, ale je přítomný i v anticivilizační hrozbě amerického prezidenta, který svou pouhou výhrůžkou války „národům“ ze stejných žen učinil navíc ještě i válečné běženkyně. Tyto ireversibilní civilizační projevy jsou ve stále se zrychlujícím globalizujícím světě decivilizačními šípy času, které sice míří někam do hluboké minulosti, ve skutečnosti jsou schopné nás v krátké době zasáhnout z nedaleké budoucnosti.

Skutečnost, že americká administrativa posléze přibrzdila svou decivilizační rétoriku a postoje, nebyla dána zvýšeným civilizovaným svědomím, ale spíše obavami z celé řady politických a ekonomických rizik včetně doporučení finančních analytiků, kteří poukazovali na to, aby se válečné operace poměřovaly nejen podle se hroutících budov mrakodrapů, ale také podle stále se propadající křivky indexu newyorské burzy Daw Jones nebo indexu trhu Nasdaq. V civilizačních teoriích se tento proces nazývá „vnitřní pacifikace společnosti“.

Civilizační psychoanalýza pomníku americké demokracie

Civilizační regres tedy neprobíhá jen na jedné straně civilizace, například straně vládnoucího hnutí Talibánu, který zničil například prastaré sochy Budhy, ale i na straně židovského fundamentalistického hnutí Chai ve kajin, které programově usiluje zbořit muslimskou svatyni al-Aksá v Jeruzalémě. Po celá staletí probíhá podobný proces i ve Spojených státech, jejichž vláda dodnes upírá mnohým původním obyvatelům Ameriky navrátit vyvlastněná území a posvátná místa jako jsou například Černé hory v Jižní Dakotě, které zestátnila a z nichž ostudně učinila cynický národní památník americké demokracie s vytesanými hlavami čtyř prezidentů G. Washingtona, T. Jeffersona, A. Lincolna a T. Roosevelta - tedy právě těch politiků, kteří nedodržovali smlouvy, doporučovali indiánskou otázku řešit jejich vyhlazením a nakonec jim vyvlastnili 50 milionů akrů země.

Civilizační psychoanalýza tohoto národního památníku je z hlediska decivilizačních procesů poučná, neboť zatímco se komunisté například snažili o systematické ideologické „přepisování“ historie v rámci jedné „skripturální“ civilizace - tedy kultury písma, státní pomník Mount Rushmore National Memorial jde ve svém civilizačním regresu o jednu vrstvu hlouběji. Neboť aby americká vláda dokázala „přepsat“ kulturu původních obyvatel Ameriky, musela se navrátit ještě o jednu civilizaci nazpět a vstoupit do říše „skulpturální“ kultury, aby v ní ideologicky nikoliv „přepsala“, ale doslova „přetesala“ indiánskou symboliku posvátných skal dobyvatelskými tvářemi „bílého muže“. Na základě tohoto kolonizátorského „přepisu“ se ze znesvěcených hor z nichž trčí nad indiánskou krajinou hlavy presidentů, stala Valhala americké demokracie a doklad jejího zhrouceného civilizačního svědomí, které je dodnes němé vůči hlasům indiánských kmenů neustále vznášejících své požadavky a upozorňujících, že pro ně je tato země stejně posvátným místem, jako pro mnohé věřící Jeruzalém nebo Vatikán. Tento národní památník se svou žulovou šedí není nějaké mýtické sídlo zesnulých národních bůžků demokracie, ale je státnickým krematoriem, kde se na třech pohřebních nádvořích každodenně spaluje špatné svědomí americké civilizace.

Ideologický Hungtintonův omyl

Decivilizační proces probíhá i dnes v Severní Arizoně, kde na základě rozhodnutí Kongresu (PL 93-531) z roku 1974, který schválil tzv. „přesídlovací akt“, došlo k nucenému vystěhování přes 14 tisíc členů kmene Diné (Navahů) z území jejich předků z důvodů, že se na jejich území nachází jedno z největších nalezišť uhlí v této části Ameriky. Když se výkonný ředitel přesídlovací komise Leon Berger rozhodl rezignovat na svou funkci, prohlásil: „Násilné přesídlení více než 10 000 Navahů je tragedie genocidy a nespravedlnosti, která poskvrní svědomí této krajiny na mnoho generací“.

Diváci západního mediálního okruhu zahrnujícího CNN, BBC nebo ČT však nikdy neuviděli v hlavních zprávách obraz vysídlených rodin Navahů z území Velké hory, stojících za plotem z ostnatého drátu, který symbolizuje decivilizační hranici, za níž se jejich posvátná zem předků proměnila v předmět komerční komodity. Stejně tak na radiových vlnách Hlasu Ameriky, BBC, Svobodné Evropy nebo Českého rozhlasu nikdy neuslyšeli informaci, že na nátlak Komise pro lidská práva Spojených států a Amerických indiánů žijících v Jižní Dakotě bude muset FBI vysvětlit neobjasněné vraždy 57 žen a mužů, většinou příslušníků politického radikálního Hnutí amerických Indiánů, kteří byli zavražděni v letech 1973 až 1976 v oblasti Pine Ridge, poté co někteří bojovní členové hnutí obsadili Wounded Knee a požadovali, aby americký Senát přezkoumal 371 indiánských smluv, které federální vláda porušila.

Světu nehrozí ani Fukujamův ideologický „konec historie“ a s ním konečné vítězství liberalismu, ani Hungtintonův „konflikt civilizací“, který spíš zakrývá skutečné politické a civilizační problémy, ale ohrožuje ho zvenčí i zevnitř a to v každém kulturním okruhu naopak proces decivilizace, který nepůsobí jen zpětně proti civilizaci, ale jde dokonce ruku v ruce s ní. A právě v tomto časoprostorovém civilizačním chaosu je obsaženo největší riziko a křehkost každé civilizace.

Žena - lakmusový papírek civilizačního regresu

Jestliže mnozí badatelé poukazují na důležitý vztah mezi civilizačními procesy a ženou, neboť právě její existence vedla výbojné a agresivní kultury často k „umírněným formám chování“, pak lakmusovým papírkem ve zkoumání současného civilizačního globálního regresu je i dnes situace žen - jejich osud a síla jejich hlasu.

To, že v okamžiku nastolení vlády Talibánu zmizely ze společenského života ženy, podobně jako po teroristického útoku a v následných přípravách na válku „hlas žen“ zmizel z mediální důležitosti západního světa a z jeho politické scény, vypovídá cosi podstatného o tak odlišných kulturách, neboť v obou případech byla existence „ženského hlasu“ jen různým způsobem zahalena do anticivilizačního závoje - „nikábu“. Hlasy žen vyzývající k „umírněným formám chování“ byly zcela přehlušeny masmediálním „macho dramatem“ a jejich hlas bylo možné nalézt pouze na alternativním mediu jako je internet, v podobě buď společných petic „proti eskalaci násilí“ nebo jednotlivých zoufajících hlasů jako například americké básnířky Anne Waldman, která se ptala: „Kde jsou ony kritické ženy, teď když je právě potřebujeme, aby poukázaly na patriarchální používání jazyka?“ Nebylo tudíž ani nijak náhodné, že se společenský obraz ženy objevil v západních médiích příznačně až v následné mediální sekvenci hrozící humanitární katastrofy s obrazem afghánské matky držící v náručí podvýživené dítě. Decivilizační proces je nejvnitřnějším konfliktem, který probíhá v každé civilizaci a v globalizujícím se světě se navíc stává jednosměrnou uličkou, do níž se může svět dostat jako jeden celek.

Prezident V. Havel, jenž se po roce 1989 naučil používat jazyk ideologické dialektiky (viz jeho slogan „mírové bombardování“ v případě Jugoslávie), prohlásil, snad inspirován prchajícími Afghánskými běženci opouštějícími své domy, majetky a zápasící o holý život, že válka proti terorismu má v sobě „civilizační poselství“, protože ochraňuje životy, svobody a majetek. Politici, povýtce právě „muži“, oslněni nastávajícími výbuchy válečného konfliktu ve svém zhrouceném civilizačním svědomí, nenašli ani trochu „ženské“ civilizovanosti, aby si uvědomili jako například americká spisovatelka Ch. P. Gilmanová, že válka je především sociální nemoc.

Feministická spisovatelka Barbara Burris říká, že „Válka je mužská instituce - ostatně jako všechny instituce ve společnosti - je jednoduchým prodloužením koloniální politiky podmaňující si nejen ženskou kulturu, ale činí ‚slabšími ’ i jiné mužské nebo národní kultury.“

Decivilizace tedy není procesem, kterého se účastní lidstvo jako celek rovným dílem, ale podílí se na něm především jeho jedna virilní „polovina“, která má monopolizující prostředky násilí. „Muži“ či přesněji jistá agresivní forma mužství je v každé civilizaci vysoce decivilizačním rizikovým faktorem, protože nositelé této formy jsou schopni svou skrytou i otevřenou agresivitu institucionalizovat, ideologizovat, přičemž ženský „civilizující“ hlas o umírněnosti je bude neustále iritovat a ohrožovat. Proto je feminismus pro každou patriarchální nebo mužsky hegemonickou společnost neakceptovatelný, protože demaskuje její anticivilizační motivy a tendence.

Zlověstné znovuzrození řádu vojenského mužství

Hrozba civilizačního regresu se vyznačuje vnitřní kolonizací každodenního života, kdy se pod rouškou bezpečnosti a boje proti terorismu posilují především byrokratické a represivní struktury a preferuje specifický typ mužské racionality. Zatímco civilizovanější diskuse na téma letecké civilní dopravy se odvíjely v rovině technických a bezpečnostních opatření, která by zamezila únosům civilních letadel, česká vláda pod terorizujícím tlakem médií podlehla diskursu decivilizační racionality a zabředla do debaty, kdo má právo vydat rozkaz sestřelit civilní letadlo. Ukazuje se, že existují podstatné civilizační rozdílnosti byť v rámci jedné civilizace, co se týče například násilnických politických fantasií, neboť v některých zemích, které trpí historicky menší politickou sebedůvěrou, se násilí prostě vyskytuje mnohem okázaleji.

Není proto nic zlověstnějšího než pohled na českou armádu, která se ještě donedávna veřejnosti sama připomínala spíše pravidelnými střemhlavými pilotovanými lety k zemi a která pod vlivem událostí skutečných teroristických letů náhle zčista a jasna povstala z mediálního popela své neschopnosti a prezentuje se stejné veřejnosti jako bezpečná ochránkyně civilizace a jejích hodnot. Nic není zlověstnějšího než česká švejkovská „hra na vojáčky“ s vojenskou technikou pojízdných sběrných surovin. Není nic zlověstnějšího než když neschopní muži vycítí, že konečně nadešla jejich příležitost, neboť válka je přece „chlapská záležitost“. Není nic zlověstnějšího než decivilizační resentiment „mužského“ vidění světa odhodlaného odkrojovat občanské svobody a zavést režim pevné „bezpečnostní“ ruky. Není nic zlověstnějšího, než když bývalý disident a obhájce lidských práv a dnes ústavní vrchní velitel ozbrojených sil prezident V. Havel začne hovořit orwellovským jazykem: „Bude třeba leccos změnit. Ale nenazýval bych to omezením občanských nebo lidských práv. Spíš bych to nazýval jejich ochranou“. Nic není zlověstnějšího než demonstrativní a mediální znovuzrození vojenského řádu mužství, jemuž ve skutečnosti neodpovídá žádná připravenost čelit „civilizovaným“, tedy umírněným výzvám 21. století.

Anticivilizační manichejská volba - fundamentalistický Talibán nebo demokratický Bushistán?

Projev prezidenta Bushe, který pronesl před Kongresem (21.9.2001) a především jeho věta, že „Všechny národy ze všech zemí musejí nyní učinit rozhodnutí: Buď jste s námi, nebo s teroristy“, v sobě obsahuje skutečně nejen starozákonní patriarchální logiku, ale i bipolární marxistickou dialektiku společenských napětí: „Kdo není s námi je proti nám.“ Identické ideologické logice podléhá i hnutí Talibán a bin Ládin, který prohlásil: „Tyto události rozdělily svět do dvou táborů, tábor věrných a tábor nevěřících“. Nezešíleli tito politici, když nabízejí světu decivilizační manichejskou volbu: buď fundamentalistický Talibán nebo demokratický Bushistán? Řečeno slovy obou manichejských táborů: buď „velký Satan“ nebo „Ďábel“? A co to znamená, když V. Havel, který se rád hlásí ke kriticky smýšlejícím intelektuálům, mluví stejným manichejským slovníkem „o silách Dobra a silách Zla“? Není tento postoj podobně civilizačně regresivní a pochybený jako dualistický pohled na ženu v jeho ostrém vidění ženy buď „světice“ nebo naopak „děvky“?

V Bushově válečné vizi je však obsaženo hrozivější než jen patriarchální poselství, protože jsou v ní vyznačeny decivilizační obrysy nové politické architektury pro nadcházející století jejíž realizátoři nežijí jen ve Washingtonu nebo Kábulu, ale i v Moskvě stejně jako v Praze. Tito architekti mají jedno společné: ukazují se být neschopní porozumět výzvám 21. století, neboť globalizující se svět potřebuje nikoliv civilizačně regresivní „mužskou“ válečnickou rétoriku a politiku s jejím starým manichejsko-bipolárním pohledem na svět, ale potřebuje spíše civilizační „ženskou“ politiku umírněných forem jednání, která se netýká jen válečného, ale i ekonomického, kulturního a ekologického chování.

Světová rada bezpečnosti žen a vláda necivilizovaného patriarchátu

Jsou to právě současní cyničtí političtí architekti, kteří nepochopili, že globalizující se svět se už nemůže poměřovat jen podle strategických přesunů válečných letadlových lodí nebo vojenských transportérů, ale především podle pohybů civilních obyvatel reagujících na tyto přesuny nebo samotnou válečnou rétoriku.

To, že prezident Bush „pouhými“ výhrůžkami na adresu afghánského „národa“ uvedl statisíce zbídačených civilistů do decivilizačního pohybu dokazuje, že svou první bitvu v globálním světě na prahu 21. století prohrál – a to dříve než ji ve skutečnosti začal. A nejen on, ale celý tzv. euroatlantický civilizační okruh. Tato civilizační prohra ukazuje, že Západ nemá nové modely politického civilizovaného rozhodování v globálním věku a proto jsou aktuální požadavky nejrůznějších ženských skupin jako například berlínské skupiny Šeherezáda, která poukazuje nejen na nutnost prosazení většího vlivu Mezinárodního soudního dvora, který blokují především USA, ale i na nutnost založit Světovou radu bezpečnosti žen, která by se měla podílet na de-eskalaci konfliktů ohrožujících mír. Jestliže jednou ze snah globálního feminismu je odstranit různé formy nerovnosti a nesvobody, pak nejzákladnější prioritou musí být osvobození od útlaku hrozby války, která vytváří pevnou vazbu mezi militarismem a sexismem.

Nebylo náhodné, že poté co NATO aktivovalo článek 5. Washingtonské smlouvy, i předseda české vlády M. Zeman, poslušný vzoru maskulinní válečnické manichejské ideologie prohlásil, že svět se po 11. září „rozdělil na dva světy“: na náš svět, který vyznává úctu k lidskému životu a na svět druhých, fanatiků. Nebylo také nijak náhodné, že snad poprvé ve svém vládním období sklidil tento sociálnědemokratický politik okamžité uznání téměř od dominantně mužoidní politické scény a dokonce včetně tradičních novinářských kritiků, kteří s uspokojením prosazovali názor, že konečně „po desetiletích je Česká republika ve válce a je na správné straně.“ (M. Komárek) Bohužel premiérův úspěch byl podmíněn jenom tím, že promluvil stylizovaně silácky jako „chlap“ - v metaforách ujišťujících sebe sama a druhé „muže“, že se jeho vládě „nebudou třást kolena“. Politická moc nepotřebuje dějinně jednající bytosti, ale pouze setrvačné hrdiny - vlečené anticivilizačním osudem tvrdých „chlapů“, kteří neznají umírněné formy chování a v jejichž mysli samotné slovo „válka“ funguje jako decivilizační falus, neboť je schopen u nich vyvolat stav opojného válečného ztopoření ducha. Na prahu 21. století vládne světu necivilizovaný patriarchát a proto velkým politickým úkolem je recivilizovat společnost.

Civilizační schizofrenie

Součástí civilizačního regresu je i skutečnost, že zatímco oběti se na „jedné straně“ civilizují oprávněným pietním uctěním smutku, náboženskými obřady nebo celonárodní dobročinnou sbírkou pro pozůstalé, utrpení obětí na „druhé straně“ konfliktu se decivilizuje lhostejností a nezájmem. Západní média přináší v této souvislosti jen obrazy radujících se Palestinců nad teroristickým útokem. Cudně obchází však vlastní civilizační schizofrenii. Americký historik H. Zinn cituje zprávu lékařského týmu z Harvardu, že během bombardování Iráku v roce 1991 díky hladu, zničení civilizační infrastruktury a následkem nedostatků léků pouze během čtyř měsíců zemřelo více než 55 000 dětí(!). Kolik civilních obětí si vyžádá válka proti mezinárodnímu terorismu, která navíc z hlediska mezinárodního práva je precedensem, protože k této vojenské operaci nedala svolení Bezpečnostní rada OSN?

Celkem ojedinělý a osamělý hlas zazněl na adresu této civilizační schizofrenie právě od ženy, Patricie Polanské v komentáři nazvaném příznačně „Nezapomínejme“: „Mohli jsme to vidět i u nás: Červený kříž téměř okamžitě vyhlašuje finanční sbírku, koná se koncert ve prospěch obětí v USA, hlavní město Praha předává miliónový finanční dar USA… Není známo cokoli o jakékoli nabídce pomoci pro afghánské uprchlíky. Proč? Protože ‚tam’ v Afghánistánu je to jen další z řady obdobných a ‚představitelných’ lidských exodů.“ Stali jsme se obětí decivilizačního myšlení a tolik vyzdvihovaná euroatlantická civilizace ukazuje, že je nepřipravená čelit globální výzvě 21. století navzdory později politicky účelovým humanitárním pomocím.

Fantasmagoričtí spojenci v kruhovém uspořádaní a rezoluce pro selektivní terorismus

Okamžitě po schválení Radou bezpečnosti OSN rezoluce číslo 1373 proti terorismu vyvstalo určité podivení, že v příslušné rezoluci není vlastně terorismus vůbec definován a navíc neexistují ani jasné sankce za jeho nedodržování. Poukázali na ni nejen političtí komentátoři, ale i účastníci sdružení v Organizaci islámské konference. Odpověď proč nebyl definován je pravděpodobně ukryta v nedávné historii terorismu. Je totiž obecně známo, že nejrůznější státy světa od bývalého Sovětského svazu, přes palestinská hnutí, ale i Izrael nebo Spojené státy se v minulosti aktivně podílely na terorismu.
Navíc zpravodajské služby nejrůznějších států prováděly a provádějí dezinformační teroristické akce, které byly cílevědomě prováděny tak, aby mohly být připisovány jiným zemím a hnutím. Bývalý spolupracovník CIA Philip Agee prozradil, že v 60. a 70. letech například dávaly v některých zemích Latinské Ameriky bomby do křesťanských kostelů a na místě nechávaly prokubánskou propagandu, aby dosáhly protikubánských nálad mezi obyvatelstvem. Podobně se i Izrael podílel na podobných teroristických akcích, které měly být zas připisovány Muslimskému bratrstvu s cílem zdiskreditovat egyptskou vládu. O teroristických akcí komunistických režimů ani nemluvě. A byla to právě americká veřejnost, která se v souvislosti s tajnou podporou Contras ptala, kdo financuje válku proti civilistům, neboť tzv. „Reaganovi bojovníci za svobodu“ jim připadali, když například zaminovali nikaragujské přístavy, jako „obyčejní teroristé“. Je příznačné, že když Mezinárodní soudní dvůr v Haagu vydal v této věci rozhodnutí, že Spojené státy zaminováním přístavu a vojenskou pomocí vzbouřencům Contras porušily mezinárodní právo, americká vláda odmítla souhlasit s tímto rozhodnutím orgánu OSN a stáhla svůj úmysl přijmout povinnou jurisdikci a omezila svou účast.

Jestliže státy chtějí skutečně skoncovat s terorismem, pak by měly nejdříve na půdě OSN samy deklarovat vlastní odhodlanost, že se vzdají státního terorismu, a to v obou jeho formách: „zveřejňovaného“ i „utajovaného“ a musí definovat terorismus, jinak se tzv. „hon na bin Ládina“ bude jevit jako kouřová clona pro selektivní terorismus. A navíc hrozí, jak napsal francouzský filosof J. Baudrillard, že samotný boj proti terorismu se stane politickou simulací v němž stát i teroristé se stanou fantasmagorickými spojenci „v kruhovém uspořádaní“. Jeho dokladem a velice vážným varováním může být i skutečnost, že právě v okamžiku, kdy byla přijímána rezoluce boje proti terorismu, izraelský ministr zahraničí Šimon Peres polemizoval s plánem generála Moše Jaalona zavraždit palestinského prezidenta Jásira Arafata. Jakmile se situace stane „teroristickou“, dva extrémy se mohou spojit.

Historie imperiálních alibi

M. Hollis a S. Smith ve své knize Teorie mezinárodních vztahů připomínají útok Spojených států proti Libyi v roce 1996, který byl oficiálně odůvodněn výbuchem bomby na diskotéce v Západním Berlíně, při němž zahynulo několik amerických vojáků. Jak se však později potvrdilo, původci tohoto útoku byli ze Sýrie. Podle autorů byl útok zcela zjevným porušením mezinárodního práva a „vlastně aktem státního terorismu“. Historik Howard Zinn komentuje tuto americkou „odvetu“ slovy: „Bomby dopadly na přelidněné město, okolo sto lidí přišlo o život a Kadáfímu se nic nestalo, kromě jeho zabité adoptované dcery.“

Profesor S. Shalom, analyzující tento mezinárodní incident, napsal v knize Imperiální alibi: „Jestliže je terorismus definovaný jako politicky motivované násilí spáchané na civilních cílech, potom jeden z nejvážnějších incidentů mezinárodního terorismu v roce 1986 byl spáchán právě Spojenými státy útokem na Libyi.“

I nedávno odvysílaný americký dokument „Hon na bin Ládina“ odhaluje, že když byl proveden teroristický útok na velvyslanecké budovy v Africe v roce 1998, prezident Clinton nařídil bombardovat farmaceutickou továrnu v Súdánu navzdory varování ministerstva spravedlnosti, které poukazovalo, že nemají dostatek informací. Prezidentův poradce pro národní bezpečnost nejdříve tvrdil, že tato továrna vyráběla chemikálii pro nervový smrtící plyn VX, posléze svoje tvrzení změnil a nepřesvědčivě jen prohlásil, že továrna „nějak souvisela s chemickými zbraněmi“. Avšak nezávislé analýzy vzorků půdy z této továrny nic takového neprokázaly, stejně jako se neprokázalo finanční propojení s bin Ládinem.

Profesor Noam Chomsky napsal, že ačkoliv bombardování této farmaceutické továrny v Súdánu nařízené Clintonem postrádalo jakékoliv důvěryhodné opodstatnění, přesto zničilo polovinu farmaceutických zásob země a počet zabitých nemohl být ani oficiálně zjištěn, protože Spojené státy zablokovaly vyšetřování probíhající na půdě OSN. Jaké byly tedy skutečné důvody pro zničení této továrny? Šlo skutečně o předejití výroby chemických zbraní nebo šlo o potrestání muslimského civilního obyvatelstva nepřátelsky naladěného vůči Spojeným státům? Nebo byly ve hře jiné zájmy, pro které se musely vynaleznout ideologické argumenty v podobě nebezpečí z „terorismu“?

Havlovo zhroucené civilizační svědomí

Český prezident V. Havel po vzoru spojenců v první den útoku prohlásil, že „to není útok na Afghánistán“. Tento výrok není možno chápat jako obyčejnou válečnou propagandu, nebo jak napsal religionista I. O. Štampach jako „kašírovaný militarismus nedávného pacifisty“, protože V. Havel byť nevědomky, zato velmi plasticky poodhalil hlubinný mechanismus decivilizačního svědomí, které vzniká z deficitu civilizační alterity - z neuznání odlišnosti druhého a z neschopnosti překonat sebe sama.

Protože, jestliže to není útok na Afghánistán, pak kam potom ale padají bomby? Na jaké vojenské a civilní cíle? A jaké národnosti jsou mrtví civilisté? A v které zemi se to vlastně vydává na válečný exodus milion obyvatel?

Aby západní politik obstál před svým kolabujícím civilizačním svědomím, stačí když udělá malý intelektuální trik, v němž „druhé“ vykáže do postavení abstraktního „předmětu“ čistých politických kalkulů a autoreferenčních představ. Stačí, když například „druhé“ vykáže buď do politicky neutrální Země Nikoho, nebo je „dekontextualizuje“, tedy vyvlastní je z jejich kulturního, politického nebo sociálního kontextu a „duchovně“ si je přivlastní s dojemnou péčí katolických řádových sester, starajících se o výchovu indiánských divochů, kteří byli předtím násilně odňaty rodičům.

Země jako žena - jemu patří pohled, ona je předmětem pohledu

Způsob jakým se dívá západní politik na cizí zem je ne náhodou obdobný pohledu, s jakým se muži běžně dívají na ženu: „jemu patří pohled, ona je předmětem pohledu“. Politická psychoanalýza tzv. „mírového poselství“ V. Havla nám prozrazuje, že ve svém válečném projevu chtěl říci pouze jediné: „My nikdy neútočíme na naší vlastní představu o druhém.“ Civilizační šipka této představy však nemíří do budoucnosti, jak by se propagandisticky mohlo pouze zdát, ale spíše kamsi do hlubokého evropského středověku, v němž se trestalo tělo hříšníka, aby se zachránila jeho duše.

V. Havel vstoupil do politiky s ideologickou sebeoslavnou vizí, že umělci a intelektuálové vnesou do politiky zcela nového ducha. Ve skutečnosti po všechna svá funkční období pouze dokazoval, že od prvého počátku podlehl staré nemoci moderní doby, kterou filosof J. Patočka nazval „fenoménem sebeabdikace“ - člověk už nežije sám ze sebe, nýbrž život přijímá pod tlakem „osudové“ nebo „společenské objednávky“ - od politické funkce až po válečné decivilizační vidění světa.

Nesnesitelnost politické postmoderny a terorismus bez autora

Po rozpadu dvou mocenských bloků a bipolárního světa se ocitnuly jak světové velmoci, tak i jiné silné státy v postmoderním ideologickém vakuu a každý z nich začal hledat novou ideologickou aparaturu pro obhájení vlastních zájmů. Devadesátá léta naznačila, jak je velice obtížný politický život například bez jednoznačně definovaného nepřítele a bez dualistického vidění světa.

V této souvislosti je velice příznačný právě projev prezidenta Bushe před Kongresem, byť byl mnohými především americkými politickými komentátory bagatelizován pro svůj filmový westernový jazyk a často označován za pouhou rétoriku. I když skutečně některé pasáže svým žánrem připomínaly nikoliv státníka odpovědného za globální stav věcí, ale spíše pastorální kázání válečného kazatele, jeho projev v sobě skrývá varovnější decivilizační poselství, neboť nám prozrazuje, že euroatlantické politické myšlení se lépe orientuje v bipolárním světě a slovníku studené války, nikoliv ve složitém multipolárnímu globálním světě. Věta: „Buď jste s námi, nebo s teroristy“, dokazuje svou agresivitou především politickou nepřipravenost většiny politiků pro globální civilizaci, jimž je vlastní strach z postmoderního politického světa, v němž tradiční moderní centra moci se dostaly do fáze „disipace“. I Bushovo přihlášení se k pojetí spravedlnosti jako na „Divokém západě“ dokazuje politické myšlení člověka, který nedorostl výzvám 21. století, což naznačuje, že jedna z nejmocnějších krajin na světě je slabá nejen v ekologickém dialogu s ostatními státy, když například odmítá ekologickou diskusi o snižování průmyslových emisí, ale především v politickém civilizačním dialogu.

Ani masová média, jež se vyznačují postmoderním zobrazováním reality, neunikla civilizačnímu regresu a vlivem válečného konfliktu a pod „přirozeným“ tlakem nejrůznějších politických objednávek se narychlo „zmodernizovala“.

Postmoderní terorismus - struktura bez struktury

Západ svým útokem na Afghánistán, kde se mají nalézat podezřelí pachatelé útoku z 11. září, pouze zamaskoval skutečnou pravdu o terorismu, který nemá žádného autora, neboť je postmoderně „rozptýlen“ v politickém prostoru nejrůznějších globálních konfliktů. Jeho politická subjektivita je „rozmazaná“ a žije ve struktuře globální sítě, která není limitována nějakými hranicemi. I samotná identita pachatelů má spíše podobu přednášky z hodiny poststrukturalismu. Postmoderní terorismus je struktura bez struktury. Proto jakákoliv prezentace terorismu s tváří ďábla (a lá bin Ládin), tak jak se o to snaží občas prezident Bush a u nás kněz V. Halík a především média, je vlastně politickým úprkem do minulosti, kdy lidé ještě věřili, že může existovat nějaký „absolutní subjekt“.

Postmoderní politický svět se navíc vyznačuje i tím, že v něm není vůbec jasné kdo koho vlastně ovládá - zdali tajné služby teroristy, nebo teroristé tajné služby.

Postmoderní formu současného konfliktu potvrzuje i ministr obrany Donald Rumsfeld, když definuje „temnou válku“ slovy, že ji nepředchází žádný Den D, nemá žádný počátek a konec, ale ani jasné bojové linie. Ale právě proto rozpor celé prozápadní koalice a především americké politiky spočívá v tom, že chce v postmoderním politickém světě vyhrát válku moderními prostředky - starou ideologií, označováním teroristického autora a válečným bombardováním tzv. geopolitického místa teroristů. Prezident Bush týden po bombardování prohlásil, že „teroristické struktury uvnitř Afghánistánu jsme rozdrtili.“ Ve skutečnosti útok na Afghánistán spíše zakryl teroristické stopy.

Decivilizační hra ideologických masek

Označování „národů“ z terorismu není jen pouhá rétorika, ale je pokusem navrátit se do pohodlného bipolárního světa politické moderny, kde se ideologická teze boje proti světovému terorismu může stát inovovanou verzí války proti komunismu, kdy podobně jako tato předcházející válka bude i současná legitimizovat cokoliv, tedy i samotný terorismus podporovaný například státem.

Obavy, že se boj proti světovému terorismu stane novou ideologickou maskou zahalující cynické decivilizační zájmy států a velmocí jsou vážné nejen s ohledem na neustále se globalizující svět, ale i proto, že existuje dlouhá historie výpůjček politické divadelní ideologické maskérny.

Například v období studené války se uskutečnila roku 1954 v Caracasu X. meziamerická konference, kde se schválila rezoluce, jež dala Spojeným státům právo podnikat různá opatření včetně ozbrojené intervence. Pod rouškou ideologie „boje proti komunismu“ byla v témž roce provedena intervence Spojených států do Guatemaly a nastolena vojenská diktatura. Zpravodajský důstojník CIA Phillip Roettinger, který se na této akci podílel, prozradil až po mnoha desítkách let skutečné pozadí intervence. „Nebylo to nic jiného než obchod a nemělo to nic společného s komunismem.“ Guatemalská levicová vláda hrozila, že znárodní plantáže, které patřily největšímu guatemalskému vlastníku půdy americké společnosti United Fruit. A podle zpravodajského důstojníka se „tohle prostě nedělá.“

Je známo, že pod ideologickou rouškou „boje proti komunismu“ se v padesátých letech Spojené státy podílely na svržení legitimní vlády íránského premiéra Mosaddeka, protože pohrozil, že znárodní britsko-americké podíly na těžbě ropy a proto na jeho místo dosadily šáha M. R. Pahlaví. Po jeho odstranění během islámské revoluce dali Írán na listinu „ničemných států“ (rogue states) a v americké politické rétorice se tato země okamžitě stala synonymem terorismu.

Sunery Thobani ve svém článku „Válečné šílenství“ stručně shrnuje deciviliační tvář americké zahraniční politiky: „V Chile, kde CIA stála v pozadí puče, který svrhl demokratickou vládu Allendeho, přišlo o život přes 30 000 lidí. V Salvadoru, kde Spojené státy podporovaly tzv. „smrtící komanda“, přišlo o život okolo 75 000 lidí. V Nikaragui, kde podporovaly teroristické skupiny Contras, bylo zabito 30 000 lidí. Organizace UNICEF odhaduje, že na základě uvalených sankcí na Irák, vynucených především Spojenými státy, zemřelo na milion jeho obyvatel.“

Ideologický cynismus počínající mezinárodní protiteroristické koalice nevyjadřují pouze nejrůznější autoritářské režimy v Tádžikistánu, Uzbekistánu a v dalších zemích sdružených v této koalici, ale především ruský prezident Putin, který zcela bezostyšně genocidní boj proti čečenskému obyvatelstvu začal legitimizovat Bezpečnostní radou OSN a její rezolucí proti terorismu. Začal vést i dezinformační zpravodajskou kampaň vůči České republice, když publikoval zprávu o desítkách českých občanů působících ve výcvikových táborech v Afghánistánu nebo si začal „přisvojovat“ únosce letadel tvrzením, že někteří z nich působili v Čečensku.

Nedokončené státotvorné procesy v „třetím světě“

A není za inovovanou ideologickou manipulací boje proti terorismu staronová obrana vlastních strategických zájmů? Mnozí arabští disidenti žijící v emigraci v Anglii poukazují na nestabilní zkorumpovanou Saudsko arabskou vládu krále Fahda, kterému se podle nich podařilo proměnit největšího producenta ropy na světě v zadluženou zemi a který s americkou podporou připomíná „neblahé spojení amerického spojenectví s íránským šáhem“. Podle nich až bude Fahd, podobně jako šáh, svržen, budou prý opět Spojené státy „stát na nesprávné straně dějin“.

Arabsko-disidentská kritika politiky Západu je tvrdá a na příkladu války v Perském zálivu strhává vznešenou euroatlantickou demokratickou masku a odhaluje nám, že se pod ní skrývá docela obyčejná decivilizační tvář. „Vy jste tam šli bránit vlastní zájmy. Šli jste tam bránit nějaké zkorumpované režimy, které jednají v rozporu se zájmem vlastního národa. Tak nevykládejte, že jste tam šli bránit lidi! Vaše politika totiž s lidmi nemá absolutně nic společného!“ Tuto kritiku nelze smést ze stolu jenom proto, že je vyslovována islámským fundamentalistou Ahmedem Sattarem, nebo argumentem, že podobný argument používá bin Ládin, když obviňuje Spojené státy, „že provedly největší krádež v dějinách nákupem ropy z Perského zálivu za nízké ceny a dluží muslimům 36 bilionů dolarů“, protože za nejrůznějšími nepokoji v Třetím světě je to, co politologové označují jako jev postkoloniální politiky, který se odráží v politické realitě jako „nedokončený státotvorný proces a snahy o jeho uskutečňování“ - tedy i právo lidí spolurozhodovat o osudech vlastní země.

Budou národy ve střední Asii, kde jsou největší dosud neotevřené zásoby ropy a plynu rozhodovat i o tom, kudy povedou nové ropovody a plynovody?

Víc než terorismus ohrožuje svět politický akt decivilizace

Kolem teroristického útoku z 11. září 2001 se vynořila celá řada otázek, pochybností, od identity útočníků až po úlohu nejrůznějších zpravodajských služeb. Přesto evidentně nejpodezřelejší okolností je bezprecedentní decivilizační akt, kdy nezvratné a konečné důkazy o vině přicházejí z jednoho mocenského centra, tedy ze stejného politického místa, kde byla dávno předtím vyhlášena různým „národům“ válka. Civilizační regres nereprezentují pouze teroristé, ale i nejpřednější politici světa svou monopolizací moci, která jim však z civilizovaného hlediska nepřísluší a kdy násilí považují za legitimní řešení sporů. Nic nemůže být civilizačně regresivnějšího, než když politik nejdříve označí viníka, pak sám shromáždí důkazy o jeho vině a nakonec sám vydá rozhodnutí v podobě nějakého konečného válečného řešení, které ve skutečnosti postihne především nevinné civilisty. Tento civilizační regres je po několik desetiletí nejpříznačnější pro palestinsko-izraelský konflikt a dnes ohrožuje svět mnohem víc než individuální nebo skupinový terorismus, protože ho neničí a nenapadá, byť zákeřně, zvenčí, ale pomalu a jistě zevnitř.

Decivilizační rizika ideologie boje proti terorismu

Vzhledem k tomu, že došlo k bezprecedentním obviněním celých „národů“ z terorismu, vzhledem k tomu, že definice terorismu je v samotné rezoluci Bezpečnostní rady nepřítomná a vzhledem k tomu, že v mezinárodní koalici proti terorismu figurují státy, které se samy v minulosti podílely na přímé nebo nepřímé podpoře terorismu, vynořují se důvodná civilizační rizika této nové politické architektury světa, neboť hrozí, že dojde nebo již patrně dochází:

1) k novému bipolárnímu rozdělení, které však již nebude vedeno jako ve 20. století mezi Západem a Východem, ale mezi spojeneckými zeměmi NATO s jeho křehkými politickými koaličními partnery vůči „zbytku světa“, který se pravděpodobně ještě více zradikalizuje. Výsledkem nového bipolarismu může být „palestinizace“ Afghánistánu, takže horký konflikt na Blízkém východě se rozšíří i na Střední Asii.

2) Je vysoce pravděpodobné, že dojde k modifikované verzi studené války, kterou americký ministr obrany Ronald Rumsfeld velice výstižně nazval „temná válka“: tedy k omezení „civilizačních“ kontrolních politických mechanismů, k netransparentnosti moci a oslabení civilizovaného svědomí.

3) V důsledku „temné války“, která bude pravděpodobně koktejlem „studené a horké“, dojde k zakonzervování mocenského globálního statu quo a s ním se „zmrazí“ nebo omezí možnost politických řešení tak vážných konfliktů jako je palestinsko-izraelský konflikt, rusko-čečenský a dalších. Zbrzdí se i vyřešení dlouholetých občanských válek v různých částech „zbytku světa“, protože každý stát bude hledat pro svou decivilizační politiku legitimitu právě ve schválené rezoluci proti terorismu. Protiteroristiká koalice se může stát novou Jaltou pro 21. století, neboť moderní velmoci v obavách před politickou „postmodernizací“ budou vedeny snahou po ideologicky stabilnějším uspořádání světa a jeho rozparcelování podle sfér mocenského vlivu z 20. století. Nový bipolarismus může vést k renesanci politického modernismu, kdy se opět posílí úloha tradičních geopolitických center moci a tím se zabrání jejich „postmodernímu rozmělňování“.

4) Jiným důsledkem nové politické doktríny může být ještě větší oslabení vlivu již dnes dosti omezovaným instrumentům mezinárodní politiky jako je OSN, neboť mnohé státy ve své snaze obejít civilizovanější mírová řešení konfliktů se budou raději ve svém politickém a vojenském provozu řídit logikou „temné války“.

5) Hrozí, že dojde ke globálnímu nastolení režimu „mimořádných“ nebo „výjimečných“ opatření, k legitimizování vlád „bezpečnostní“ pevné ruky a ke specifickému omezování práv občanů, a to za silné propagandy a podpory světových médií.

6) Dojde ke genderové retardaci, tj.decivilizačnímu oživení patriarchálních společenských rysů v nejrůznějších kulturních okruzích, kdy na pomyslném civilizačním žebříčku vystoupí do popředí tradiční „mužské“ hodnoty od vlastenectví přes vojenství až po novou technologizaci a byrokratizaci civilního života. Na obou stranách konfliktu dojde k virilizaci společnosti.

7) Nový bipolarismus může vést k zjednosměrnění globalizačních procesů, který bude decivilizačním trestem pro „zbytek světa“.

8) Je zřejmé, že dojde k realizaci nejrůznějších vojenských programů a projektů, jejichž součástí bude nová militarizace kosmického prostoru včetně programu Národní protiraketové obrany a svou legitimitu se pokusí získat i nejpochybnější „utajované“ vojenské a zpravodajské operace. Žádný americký dokumentární pořad o zpravodajských službách už nebude končit postmoderními slovy: „poslání nejasné a budoucnost nejistá“.

9) Jedna z největších hrozeb však spočívá v tom, že po postmoderním politickém ideologickém vakuu 90. let může nastoupit ideologie všudepřítomného „nebezpečí z terorismu“, která bude studenoválečnickou analogií k ideologii „nebezpečí z komunismu“. Jejím vedlejším produktem může být i nějaká sofistifikovanější verze mccarthismu - tedy hysterizace politické scény, která může mít dokonce svérázné národní verze. V Americe může zavládnout například jakýsi „mcbushismus“, který může znamenat zneužití různých nepřátelských nálad v podobě hrozeb „křížových tažení“, v české národní verzi může zavládnout „mcklausismus“, který bude kriticky smýšlející jedince a skupiny vydávat za nepřímé spojence terorismu, jak se o to již pokusil předseda parlamentu V. Klaus. Decivilizace společnosti se bude vyznačovat mediální atmosférou strachu, politickým dopingem v podobě nových a nových hrozeb z terorismu a politici včetně policie se zaměří nikoliv na skutečnou, ale především na údajnou protiteroristickou činnost. Její součástí jsou už dnes pokusy kádrovat média, jakmile nabídnou jen trochu odlišný úhel pohledu jak se stalo nejen v Americe, ale i u nás v případě Lidových novin, které bývalý ředitel BIS Stanislav Devátý v televizní debatě na TV Prima obvinil z mediální úchylky.

Znamení bohů - šílenství politiků

Staří Řekové měli pro civilizační regres přísloví, že když se bohové rozhodnou zničit mocné říše, nejdříve uvedou jejich vládce v pomatení mysli. V tomto případě nejde jen o různé fundamentalistické předpisy náboženských vládců nebo o další výzvy k teroristickým útokům, ale i o válečné výhrůžky „národům“ či výběrovou decivilizační odvetu na jednu zemi. Znamení bohů promlouvá i v každodenní atmosféře strachu, ohrožení a civilizační beznaděje, pro níž vykonali západní politici, zpravodajské služby a média šířící různé dezinformace pravděpodobně více než samotní teroristé. Spisovatel Elie Wiesel vystihl tuto atmosféru slovy: „Lidé se bojí všeho. Takovou paranoiu jsem ještě neviděl.“

Zlověstnějším znakem západního politického šílenství je však anticivilizační postoj, kdy politici, média ale i značná část veřejnosti je schopna vidět řešení v protiteroristické koalici, v otázce potřebnosti nových protiraketových systémů, nových bezpečnostních doktrín, v diskursu civilizačního strachu nebo ve snaze legitimizovat a legalizovat omezení občanských svobod a mediálních svobod, a to za naprosté absence jakékoliv iniciativy, plánu či agendy globálního mírového uspořádání pro 21. století!

Okolnost, že na prahu nového věku absolutně absentují skutečně civilizované, tedy umírněné formy chování, které jsou podmíněny mírovou „ženskou“ politikou pouze potvrzuje, že decivilizace je projevem ohrožené mužské touhy a civilizačně starého řádu libida moci, který preferuje totalizaci politického rozumu s represivním řešením problémů a to v politicky oslepujícím a bezzubém stylu „oči za oko a zuby za zub“. Není náhodné, že i jazyk tohoto civilizačního regresu je transcivilizační a že je jednotícím komunikačním prostředkem navzájem si nesmiřitelných protivníků z různých civilizačních okruhů.

Ideologie antizměny

Politikům, tedy převážně mužům, stále nedochází, že se svět změnil, a to nikoli pouze 11. zářím roku 2001, ale už dávno předtím, jenže problém je v tom, že oni sami se nezměnili. Naopak se zdá, že se ke slovu dostává jakási ideologie antizměny. Takže lidé, kteří hovoří o válce civilizací se žalostně mýlí, neboť jde o decivilizační proces, za nímž stojí pouze jedna mocná a vlivná maskulinní menšina, která hovoří společným jazykem civilizační destrukce. Proto znamení bohů je dnes daleko závažnější než v minulosti, protože jestliže decivilizační pomatenost ohrožovala v minulosti pouze říše, dnes je v sázce celý svět.

Žádná civilizace nemá pevné bariéry, aby zabránila svému regresu a svým „cestám do minulosti“. Jestliže však sama vysoká komisařka OSN pro lidská práva Mary Robinson varuje, že v důsledku bombardování se dalo na exodus dva miliony civilistů a hrozí nedozírná humanitární katastrofa, pak je třeba okamžitě začít stavět nejrůznější bariéry, protože potom takováto „válka proti terorismu“ je obyčejný civilizační podvod. Tento decivilizační akt bude mít v konečném důsledku dopad i na samotnou ideu lidských práv a její misi, protože tato práva nejsou „přirozená“, ale především civilizační, tj. zcela závislá na vybalancovávání vnějších a vnitřních regulátorů chování ve prospěch sebekontroly - tedy nezávislá na koncentraci politické moci.

Proto výzva, která dnes stojí před každým skutečně „civilizovaným“ světem, tedy vědomě usilující o „umírněné formy chování“, spočívá i v tom, že nesmíme dovolit nejen teroristům, ale i decivilizačním politikům a propagandistickým médiím, aby nás zavlekly do období planetární „temné války“. Nesmíme dovolit politikům, aby vzali spravedlnost do svých rukou, navíc když veřejnosti nebyly předloženy žádné přesvědčující důkazy opravňující k válce proti „národům“. Stejně nesmíme dovolit politické reprezentaci, abychom kvůli jejich pochybným rozhodnutím se spolu s nimi ocitli na „nesprávné straně historie“. A to nikoliv z obav kvůli nějaké ideologické pravdě, ale kvůli samotné existenci globální civilizace, ve které začínají narůstat apokalyptické procesy decivilizace.

mirek vodrážka

V Templu 15. října 2001
www.feminismus.cz (2003)  |  redesign 2013  |  realizace a webhosting Econnect  |  design Michal Šiml  |  Za finanční podpory Slovak-Czech Women‘s Fund.