Co znamená být hlavním živitelem a co spoluživitelem rodiny?
Podle mnohých sociologických výzkumů v České republice stále převládá model, kde muž je hlavním živitelem a úkolem ženy je starat se převážně o dítě – přinejmenším v prvních letech jeho života. I když tento model již není tak rigidní, jako býval v předchozích generacích, má svou „životaschopnost“ podporovanou nastavením rodinné politiky (1).
Ta se v dlouhodobém trendu orientuje na podporu modelu mužského živitelství a ženského pečovatelství, třebaže již byla zavedena některá legislativní opatření, která mají umožňovat i otcům starat se a pečovat o dítě. Jak však dokládají údaje o počtu tatínků na rodičovské („dovolené“) anebo o počtu těch, kteří pobírají rodičovský příspěvek, doma je jich opravdu velice málo – maximálně tak 1.5 % z celku osob na rodičovské anebo recipientů daného příspěvku (2).
Aniž bych na tom místě chtěla rozebírat důvody, proč je v České republice stále tak málo otců doma s dětmi, když jsou malé (a odkáži v této souvislosti na knihu Práce a péče) (3), chtěla bych se zde věnovat spíše přístupu samotných otců k živitelství a „zákonitě“ i pečovatelství, které tvoří rub a líc pomyslné „mince“ rodičovských povinností. Jak je otcové vlastně chápou a co v jejich životě znamenají? Poznatky z řešení projektu „Konstrukce živitelství v ČR po roce 1989“ (4) ukazují, že muži vnímají svou odpovědnost vůči rodině v různých rovinách i různě intenzivně.
Někteří otcové sami sebe vnímají především jako živitele. Výkon placené práce tedy tvoří osu jejich života, zabezpečit rodinu po materiální stránce chápou jako svůj prioritní úkol. Případná nemožnost vydělat peníze pro rodinu by pro mnohé z nich byla frustrující. V těchto rodinách otcové „zákonitě“ vydělávají více než matky. Tito otcové zpravidla deklarují méně času na děti (v porovnání se spoluživiteli), což ospravedlňují svým časovým vytížením. To ale neznamená, že by se o děti nezajímali a nevěnovali se jim (vůbec), že by si s nimi nehráli a netrávili s nimi volný čas. Věnují se jim však spíše „podle sebe“ – svých (hlavně časových) možností než „podle dětí“ – jejich potřeb či očekávání. Tito otcové bývají typickými „víkendovými tatínky“. Někdy otec-živitel plní v rodině stále dost „tradiční“ roli autority a jakéhosi „kontrolora“, který prověřuje to, zda děti mají splněny své povinnosti, mají věci v pořádku apod.
Konstrukce výlučného mužského živitelství koresponduje s rodinným modelem postaveným na větší separaci světa otců a matek, jejich povinností v rodině, ale i jejich možností uplatnit se na trhu práce než v případě, kdy rodiče na výkonu živitelské a pečovatelské role participují rovnoměrněji. V rodinném modelu spoluživitelstsví (a zpravidla i spolupečovatelství) otcové nepovažují práci za svůj hlavní ani nejdůležitější úkol v životě. Práce je pro ně obdobně jako pro výše vymezenou skupinu mužů sice zdrojem obživy, ale není nutně hlavním zdrojem jejich identity. Tito tatínkové jsou si sice vědomi toho, že musí svým dětem zajistit určitý materiální standard, ale „vydělávání peněz“ nepovažují pouze za svůj úkol, ani za svou prioritu. Zajištění určité materiální úrovně rodiny pro ně znamená podmínku nutnou, nikoli však postačující pro hodnotný rodinný život a pro spokojenost v osobním životě.
V modelu, kde otcové vnímají, že příjmy obou rodičů mají pro rodinu zásadní význam (ani bez jednoho z nich by rodina nemohla fungovat), otcové sami sebe vykreslují i jako spolupečovatele – tedy jako ty, kdo si čas na děti udělá, „když je to potřeba“, kdo je s nimi pravidelně, kdo s nimi má velice blízký vztah. Podle toho, jak tito muži zpravidla líčí své osobní nasazení a zapojení se do péče o dítě je zřejmé, že se snaží o děti starat odmala, být jim nablízku, zvládat mnohé z toho, co kdysi dělaly jen ženy. Zatímco pro víkendové tatínky bývá péče o dítě spojená více se zábavou a trávením volného času, pro „pravidelně pečující tatínky“ starost o dítě není jen zábavou, ale i docela běžnou, rutinní činností spojenou rovněž s jinými pracemi a povinnostmi, které „nezkušenému“ a „neznalému“ muži zůstávají utajené, protože jsou na první pohled neviditelné, jak dokládá následující citát. „Mám pocit, že jsem vždycky věděl, že starat se o dítě je náročný. Pamatuju si jeden takovej vtip, jak se manžel vrací z práce domů a říká: „Prosím tě, co tady doma furt děláš? Vždyť se tady flákáš?“ Ona už se naštve a když jednou přijde domů, je tam najednou obrovskej bordel. Všude je nepořádek, rozházený věci, dítě běhá po zahradě špinavý. A on říká: „Co se děje, co se děje?“ A ona na to: „No, vidíš, nic nedělám. Tak takhle to tu bude od teďka vypadat.“ Takže mám pocit, že jsem vždycky tušil, že to není žádná sranda s tím dítětem bejt.“
Nejenže různí muži si mohou různě nadefinovat svou úlohu v rodině, ale vnímání role a potřeby angažovat se v rodině se může v čase měnit u každého z nich. Jeden z tatínků byl například velice aktivní, když měl prvního syna. Tehdy k němu v noci vstával, přebaloval ho, a jak prohlásil, „kromě kojení“ dělal všechno. U druhého syna ale ve své pečovatelské aktivitě „polevil“, začal víc pracovat i se víc věnovat svým volnočasovým aktivitám. Jeho žena reflektuje, že: „…(T)eď je s nima míň a není to dobře… Já to cítím tak, že čím jsou kluci starší, tím by ho potřebovali víc. Můj muž je báječný. Když je doma, tak je to super. Ale on kromě toho, že má náročnou práci, tak kromě toho má ještě koníčky náročný…“
I když množství času stráveného s dítětem nemusí nutně odpovídat tomu, jak kvalitně je tento čas využit, jak moc obě strany obohacuje apod., je jisté, že trávení společného času představuje nutnou podmínku pro budování nezprostředkovaného vztahu mezi rodičem a dítětem. Má-li muž jiné priority, kromě práce pak i náročné koníčky, zákonitě mu fyzicky nezbývá prostor pro to být s dětmi, odhlédnu-li od případné neochoty být s nimi.
Třebaže se může zdát, že muži si mohou bez problémů svobodně „zvolit“, jakým otcem chtějí být, zda tím hodně vydělávajícím a převážně zabezpečujícím potřeby rodiny, ale také zpravidla vzdálenějším svým dětem, nebo tím, kdo se o spoluživitelstsví více „dělí“, což mu zpravidla dovoluje i více pečovat, není jejich volba prosta okolních tlaků a případných omezení a není tedy v tomto smyslu tak „přímočará“, „jednoduchá“ a „svobodná“. Nejen nastavení rodinné politiky, ale také trhu práce, nejen představy a očekávání většinové společnosti o tom, co by muž a žena v roli rodiče měli (plnit, dělat), ale i vlastní rodinná zkušenost, zastávané genderové postoje, stanovení si životních cílů a priorit spolu se schopností vyjednávat v páru a volit určité řešení, prosakují do zcela konkrétních voleb každého z otců i do jeho konstrukce sebe sama coby rodiče. Jestliže na jedné straně mohou na zcela konkrétního muže působit různá (ať jím reflektovaná či nikoli) omezení a tlaky, na straně druhé se ukazuje, že ne všichni muži nutně usilují o to být „hlavním živitelem“ rodiny a živitelství nepřisuzují ve svých životech nejdůležitější význam, takže nakonec i v praxi rodinného chování dochází k rozvolnění této dříve značně rigidní normy.
(1) Hašková, H., Z. Uhde. 2009. Women and Social Citizenship in Czech Society: Continuity and Change. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.
(2) Statistická ročenka. 2009. Praha: ČSÚ.
(3) Srov. Dudová et al. 2008. Práce a péče. Praha: SLON.
(4) Viz grant č. 403/09/1839, GA ČR.